CASSIUS

Karel Toman

CASSIUS ZLOMEK
I. I.
Pes polovzteklý městem pobíhám od prvních světel večera. Mha škrtí svítilny. Jsem sám a sám. A stín můj a má chiméra. Ta na mě svůdně kývá z daleka, nad řekou stane záhadně a cosi šeptá. Oh, jak uleká sen o tom mrazně vlhkém dně. Zas dál se plížím. Skřížím cestu lidí: jen kopnutí a trochu slin. Můj vzteklý hlas sám za sebe se stydí. A štěkám jenom na svůj stín. Dost melodicky štěkat uměl jsem (snad přízeň milostivých Mus), leč nemoh’ jsem být nikdy umělcem pro svoje jméno: Cassius. 53 Je příliš krásné, touhou pomsty plá a šlehá jiskrami jak brus, když mečíř brousí dýku. Věc to zlá a luxní pro psa, míti vkus. 54 II.II II.II
Ta noc je věčná. Pustě, zoufale zní temnem telegrafní drát. Pohřební hudby chmurně pomalé tak monotonně znají hrát. Pár spadlých listů vítr roztočil v bizarní tanec posměšný. Tak víří dlažbou, paskvil jarních sil a pamflet na mízy a sny. Ta noc je smutná. Nezřít člověka. Tož netřeba být surovým. A z listů život tiše odtéká. – Ten nejkrásnější ulovím a hřát jej budu teplem svého těla, list lípy nebo kaštanu, a byť i duše z něho odletěla, s ním do svítání zůstanu. 55 III III
Mí dávní druzi, kdysi nesmělí, teď cení zuby na potkání. Kdo byli kdysi, nejsou přáteli. Eh, pes to nepohřeší ani. Jim teplou boudu sotva závidím. Já každý řetěz překousal. Jen nad slabostí svou se zastydím, když do srdce se vkrade žal. Sám toulám se. Je měsíc ještě můj. Ten nevezme mi nikdo víc. Ty učesaný psíku, pamatuj: smím štěkat ještě na měsíc. Sám toulám se po městě s hladem svým a se svou tesknou chimérou. Jsem zcela blažen tímto bohatstvím. To moji druzi nežerou. Hafani pyšní, psíci salonní, útěcha esthetických dam, indignovaně hlavu nakloní, když náhodou je potkávám. 56 Oh, panstvo psí, můj rozmar veselý nad vaším vážným rozhořčením! Kdo byli kdysi, nejsou přáteli. I já pak smíchem zuby cením. 57

Básně v knize Básně 1: