Z MONTMARTRU
– HANUŠI JELÍNKOVI –
Jak chytne srdce tvé a duši rozteskní
ta píseň divoká, ten posun groteskní!
Ve vzdušný černý šat je volně zhalena
dnes útlá Isabelle. A nahá ramena
z temného pavučí chvějivě vystupují,
pleť mladou zářivou ti pyšně ukazují.
36
Ty’s viděl onen kout. Na kraji předměstí,
kde hotov ku vraždě a měkký k neřesti
je kámen ve dlažbě, nůž v dlani pepíka,
tam rostla slova ta, jichž bonhomme neříká.
Hlad formy tělu dal a sytil dojmy ty,
že jeho křižmem zlým jsou všecky napity.
Tam, v ráji nevěstek, balladu svoji žila.
A v refrén jediný se hrůza mládí slila:
„Zab, sestro, potvoru. Rukama, ocelí,
objetím lichotným či klínem, pocely.“
Žen zpívá armáda ten refrén bizarrní
a muži nad sklenkou půl ironicky sní.
V jas plynu zelený vtek’ mléčný přísvit jitra.
Dnes chce se jenom žít. Přemýšlet můžem’ zítra.
37