RORATE!
I
Rorate, rorate, ach, rorate!
Jak plakala by duše ve mně;
nebesa, jež se otevíráte,
proč nezrosíte naší země?!
Je vyprahlá a neslibuje kvést,
je plevel jen, pýr, co se rodí,
a požehnání Boží ne se snést,
jen nenávist tu po ní chodí.
Jak by to nebyl svůj a jeden rod,
jak bratr bratru byl by cizí;
jsme vykoupeni, Bože, komu vhod?
když láska mezi námi mizí!
Když něco vyrazí, to býlí je
a neživí, jen otravuje;
kdy přece jednou ctností rozvije
a bude rájem, jak nám sluje?
Poros ji milostí svou tenkráte,
ať vyrazí zas nadějemi:
Rorate, nebesa, ach, rorate,
roste sem, na tu Českou zemi!
12
II
Tolik zoufalosti, ej!
a zas naděj svítí;
ruce sepneš: Bože, dej,
zachraň z vlnobití!
Svobodu’s nám vlídně dal,
bylo předsvítání;
ale soumrak trvá dál,
den? ach, ani zdání!
Pořád je to starý svět,
nikde obrození;
spásy nikde nevidět,
nejsme přerozeni.
Schází ten tvůj tvůrčí dech,
lidu hruď by provál;
svoji rosu skanout nech,
by tě zamiloval!
Jako byli Otcové,
ať jsou zase syni;
skonej na nás dílo své,
tvoji ať jsme nyní!
13