I
V ZÁŘI CÍRKEVNÍHO ROKU
[9]
ADVENT
Advent, advent! to je příští,
to je naděj úsvitu;
z noci zoři kynout zříš ti,
růžovět ji v blankytu.
Těžký sen už zmizel z nitra,
dýchá se ti lehčeji;
v smutek noci úsměv jitra
skanul, rozsvětluje ji.
Za tím jitrem, za tou zoří
tušíš nový život jít;
zase vidíš břeh tam v moři,
kde loď můžeš přistavit.
Noc ta v moři utonula,
nad ní rozepne se den,
po němž duše zaprahnula,
bez noci a věčný, ten! –
Advent, to je život celý,
noc kde se dnem zápasí;
smrt je východ zrůžovělý! – –
Smrti, ó jak toužná jsi!
11
RORATE!
I
Rorate, rorate, ach, rorate!
Jak plakala by duše ve mně;
nebesa, jež se otevíráte,
proč nezrosíte naší země?!
Je vyprahlá a neslibuje kvést,
je plevel jen, pýr, co se rodí,
a požehnání Boží ne se snést,
jen nenávist tu po ní chodí.
Jak by to nebyl svůj a jeden rod,
jak bratr bratru byl by cizí;
jsme vykoupeni, Bože, komu vhod?
když láska mezi námi mizí!
Když něco vyrazí, to býlí je
a neživí, jen otravuje;
kdy přece jednou ctností rozvije
a bude rájem, jak nám sluje?
Poros ji milostí svou tenkráte,
ať vyrazí zas nadějemi:
Rorate, nebesa, ach, rorate,
roste sem, na tu Českou zemi!
12
II
Tolik zoufalosti, ej!
a zas naděj svítí;
ruce sepneš: Bože, dej,
zachraň z vlnobití!
Svobodu’s nám vlídně dal,
bylo předsvítání;
ale soumrak trvá dál,
den? ach, ani zdání!
Pořád je to starý svět,
nikde obrození;
spásy nikde nevidět,
nejsme přerozeni.
Schází ten tvůj tvůrčí dech,
lidu hruď by provál;
svoji rosu skanout nech,
by tě zamiloval!
Jako byli Otcové,
ať jsou zase syni;
skonej na nás dílo své,
tvoji ať jsme nyní!
13
SVATVEČER
Betleme, plesej, už se blíží
nejsladší tvoje hodina;
vězení tvého temnou mříží,
ó lidstvo, jitro prolíná!
Připravte jesle za lože mu,
neb přichází Bůh v dítěti
a za ložnici bude jemu
stáj pouhá, kterou posvětí.
Rozsvítí světla nebem shůry,
tmu pohřbí v moře bezedné;
zapějí s nebe duchů kůry,
z půlnoci vzejde poledne.
Z daleka s hvězdou přijdou králi,
pastýři v blízku pasoucí;
ti jedni, aby dary dali
a druzí srdce horoucí.
Betleme-srdce, to tvá chvíle,
připrav se, Advent tvůj tu je;
tvá touha dochází už cíle:
Otevři, Bůh tvůj vstupuje!
14
VÁNOCE
Bílá lada, bílé chatky
a mráz zebe do kostí;
okny vtírá se i vrátky,
do čtyř stěn se uhostí.
V krbu zhasil oheň v ledu,
stěny jíním obetkal –
daleko je ku sousedu,
k srdcím lidí ještě dál!
Vítr duje v lada němá,
bílou cestu zametá;
chodí tu jen od Betlema
láska Boží do světa.
Rozehřívá krby v žáru,
srdcí ztuhlý, zimní kraj;
o věčném, ach, bájíš jaru –
však to není ani báj!
15
TŘI KRÁLOVÉ
Zase září jako loni
hvězda Boží nad Betlemem;
králové tři zas se kloní
v zbožné úctě, v žasu němém.
Dary své zas vykládají,
v jesliček klín, ejhle, řadou
zlato, kadidlo zas dají,
i tu myrrhu vedle kladou.
A ten Synek usmívá se
a ta Matka blažená je,
jako loni stejně zase
na všech odlesk nebes hraje.
Však my také přicházíme
co rok, letos jako loni;
zavzdycháme, zaslzíme,
to jak vzpomínky v nás zvoní,
Pohled náš vždy zasněnější,
Betlem náš je pořád bližší;
sladký mír, jenž není zdejší,
mysl kolébá a tiší.
16
Blízko máme ku Betlemu,
kde nás čeká Dítě milo;
stále tíž’ nám, co dát jemu?
jen to srdce, co nám zbylo!
17
HLAS VOLAJÍCÍ
Zní u Jordánu už hlas volající,
na pouštích srdcí echa jeho tlí;
vln hudba je mu písní provodící
a křtu je tajemného koupelí.
„Připravte,“ volá hlasně, „cestu Páně,
napřimte stezky jeho do srdcí;
pokořte pahrbky a srázy, stráně,
je tu již od věků všech Žádoucí!“
„Na vaše srdce tluče: Otevřete!
neb vykoupení vaše blízko jest;
opadly vody hněvu, jenž vás hněte,
je holubicí, nese ratolest!“
„Svých zraků pozvedněte, rozdnívá se,
jitřenka nebem skví jak zlatý hřeb;
z červánků slunce, hle, už prodírá se
a Betlem vydal mystický svůj chléb!“
„Posypte popelem své v sklonu hlavy
a kvilte nad hříchů svých úrazy;
krok jeho slyším ozvěnou,“ hlas praví,
„to je ta cesta, tou k vám přichází!“
18
PŘEDCHŮDCE
Je jiný než ten u Jordánu,
do srdce řeže jeho hlas
a upravuje cestu Pánu
pro jeho druhé příští zas.
Po poušti života on chodí,
kde všeho života je břeh;
kde přirazí Pán se svou lodí,
spí panny olej v kahanech.
A nemá ani sukně z koží,
je tělo jeho pouhá kost,
a zástup kol něho se množí,
jak do nekonečna by rost’!
Jdou k uvítání toho příští
i králové i pastýři,
až zakotví Pán v přístavišti
a hlahol trub až zavíří!
Nuž, přímé čiňte stezky jeho,
co křivé, každý vyrovnej;
ty, Kriste, přijď jak Spása všeho
a věčný pokoj srdcím dej!
19
POPELEC
I
Jak by za mnou zavřely se dveře,
jak by za mnou ležel starý svět;
kudy teď můj krok se v dálku béře,
nový, netušený jak by zkvet’.
Mír se klade v duši, uklidnění
jako moře náhle po bouři
a v něm blankytu jak zrcadlení,
slunce jas nic nechmouří.
Vidíš duši na dno, ani hnutí
nezakalí křišťál těchto vod;
je to v Bohu sladké spočinutí,
je to jako nejslavnější hod!
Jak bys náhle spustil kotvu ke dnu,
lodi zastavil tu dlouhý běh;
a co zdálo se ti v nedohlednu,
země zaslíbená – ejhle, břeh!
Usmíváš se jako v blahém snění,
jak když ptáku otvírá se klec;
svět co bylo, lásky plamen mění
ve tvých očích v pouhý – popelec!
20
II
Všemu konec už,
mír je v nitru;
co tě vzrušit můž’?
toužíš k jitru.
Myslíš na odchod,
skládáš věci;
marný světa svod,
duch dí: Nechci!
Zaslíbená zem
srdce táhne;
okouzlený jsem,
ve mně prahne.
A já nedočkav
patřím v dáli,
ruce vzhůru vzpjav,
ztroskotalý.
Maják z vod se zdvih’,
blíž jsem spáse;
nebe v červáncích,
rozdnívá se!
21
DOLOROSA
Je složen svaté Matce v klín,
bez hnutí, tělo siné,
a v očích zavřených spí stín,
krev ssedlá z ran se vine.
Tíž smrti leží na Matce,
tíž hříchů je to světa;
tvář její, bol a úsměv, rce,
je dosažena meta!
Svět vykoupen a svítá z ran
do úhlů světa všeho;
potopa klesá, teplý van
jde z světa vzkříšeného.
Viz z archy těla z boku vznést
se bílou holubici;
má v ústech svěží ratolest,
všem život zvěstující! –
Z té smrti život vyrašil,
zde řine proudy pěti;
sem, aby věky věků žil,
se musí navraceti.
22
KŘÍŽ
I
Už rýsuje se na obzoru,
ne, nevyhneš mu, stále blíž
a slzy vhrknou do tvých zorů;
ty tušíš v duši: je to kříž!
Jak ramen vroucí rozepjetí
toho, jenž věrně miluje,
jenž všecko v obět přinést chce ti,
jak nikdo nevykupuje!
Je krve nachem prostřen celý
pro sladké odpočinutí!
ty cítíš, jak tě obestřely
dvě ruce horké v pohnutí!
jak na tvém srdci jiné bije
a jeho žár tě proniká;
jak v tobě někdo jiný žije
a tvoje bytost zaniká!
Sám ukřižovaný jsi v kterém
a s ním se zvedáš do výše;
je život tobě svatvečerem
v náručí tvého Ježíše!
23
II
Jak magnet tebe přitahuje
a nemůžeš žít bez něho;
kamkoli vkročíš, vždycky tu je,
jak vůdce pobloudilého!
Jak ohnivý sloup Israele
a zas jak hvězda Betlema,
hlas Jordánského kazatele,
však Ježíše hlas sladký má!
Jím přežehnáš se v pokušení
a mír je v duši tvojí hned;
a bolest ustává v svém vření
a malicherný je ti svět!
Žár vášní mírní jako v stínu,
tvým modlitbám dá medu strď;
dá lehkost břemeni tvých činů
a před ním trpkost ztrácí smrt!
Však čím je zemřelému, kdo ví,
když nábožně jej třímá pěst?
když duše vstoupí k Ježíšovi
a s ním tu Dolorosa jest?!
24
BOŽÍ HROB
Nad tím hrobem mír se klene;
tisícletí přežene se,
mnoho lidstvo zapomene,
mírem tím však nepohne se.
V svatém hrobě zaklíněný,
z Kristových ran vláhu bere,
přes celý svět rozprostřený,
přes národy přes veškeré.
Zapomenut, neuvadne;
každým rokem znovu zkvétá,
nabízeje mysli chladné
čarovný plod svého léta. –
Zatoužilo lidstvo znovu
z plodů stromu toho jísti;
„treuga Dei“! v tomto slovu
sní, že Boží mír si jistí.
„Treuga Dei“! – proč ta fráze?
dolů s tváře lichá maska!
Hrob tu leží na té dráze:
„Boží mír“ vykoupí – láska!
25
SVATÉ JITRO
Svítá!
v růžích zahořela zem;
skutkem je, co bylo snem,
touha skrytá!
Kámen
pohnul se a s hrobu pad’;
z jeho temna patříš vlát
jas a plamen!
S prahu
Kristus kyne živ a tich;
rozplýváš se, cit tvůj zjih’
vroucím v blahu.
Rány
v rukou, v nohou září vstříc;
jitřenku tam vidíš, rdíc,
to jsou brány!
Skrytá
v boku rána, ložnice;
tvoji duši, jestli chce,
zve a vítá!
26
ALLELUJA!
Svět zní echem allelují,
slyšíš vlát je odevšad;
srdce jimi překypují,
i své vlastní cítíš plát.
Ve modlitbách zvučí kněží,
v písních lidu vroucně zas;
ve hlaholu zvonů s věží,
„v Angelus“ zní jeho hlas.
Jako láva z hrudi tryská,
výkřik je to do nebes;
naděje v něm sladká výská,
víry je to, lásky ples!
Nevyzní už nikdy zcela,
z bytostí co pramení;
neumlčí smrt je těla,
je to píseň vzkříšení!
Přes hroby znít bude dále
říší nekonečnosti
vítězný jak pozdrav Krále –
je to hymnus věčnosti!
27
STIGMATA
Patero ran, svaté souhvězdí,
hoří na božském tom těle;
jako jitřenkou jsou, jež se rdí,
jíž se rozední zem cele.
Pět to zámků otevřených je
brány dlouho uzamčené,
kde stál anděl, přístup zbraňuje,
s mečem žhoucím od plamene.
Tady před ní kvílel staletí
Adamův rod pro své viny;
čekal, až se brána rozletí
pro zbloudilé Boží syny!
Svatá chvíle je tu spasení
pro lidský rod, jenž byl kletý;
z pěti ran těch divem pramení:
„Alleluja“ hřmí to světy!
Naděje, ó blahá závrati,
nač se děsíš svého z boje?
tady kyne také návrat ti,
půjdeš tu i duše moje!
28
NANEBEVSTOUPENÍ
Výš a výš se nese
na oblacích;
dole smutek stře se
v apoštolů zracích.
Nebe otvírá se,
výheň slávy;
mizí v jejím jase,
nic ho nezastaví.
Pohled lásky, touhy
za ním letí,
tichý vzdech a dlouhý
v rukou vroucím spjetí! –
Ach, ta láska, touha
v srdcích leží;
život plyne zdlouha,
však svou naděj střeží;
Tou jen život sládne,
číše žluči,
že mu jednou padne
navždy do náručí!
29
MYSTICKÝ KRÁL
Trůn dřevěný má ze dvou břeven
a nad ním nebe baldachýn;
svět u nohou mu leží zjeven,
pod tíhou hříchů svých a vin.
Trnovou korunu má v skráni,
žezlo mu z ruky vypadlo;
rozpjaté ruce k požehnání,
nebe a země divadlo.
Patero studnic klokotají
života vodou pro tebe
a v boku se ti otvírají
milostné dveře do nebe.
Tu vcházíš do královské síně,
kam zve tě božský Hostitel,
jenž divem ve chlebu a víně
do našich obléká se těl.
Neb královské jsme jeho plémě
a jeho spoludědici;
slzavé údolí je země,
jímž procházíme poutníci!
30
HOLUBICE
Širým nebem křídla rozprostřela,
objímajíc zem,
božská, nad plamenné moře skvělá,
záříc nad světem.
Ohnivý déšť rosil ztuhlou zemi;
se dvanácti hlav,
provázen Duch Boží vichřicemi,
sálal blesk a žhav.
Ve způsobách jazyků se zmítal
na temeni, hle!
zázrakem tím na oltářích chytal
plamen Hostie!
Zrny kadidlovými se stala
srdce v hlubinách;
rozplývala se, co byla skála,
v libý vůně pach.
A zem byla kadidelnicí tu
světů ve víru,
adorujíc Boha v stálém kmitu
v širém vesmíru!
31
MARIÁNSKÉ LETNICE
Snoubenko Ducha svatého,
klíč třímáš od pokladů;
ze zdroje vážíš božského,
rozdáváš z věčných skladů.
Tvé dlaně jiskří samý jas
a myrrhou přetékají;
z údolí slz těch nezapomněla’s
a jim se otvírají.
Máš zraky plné slz a těch,
a pohledy tvé hřejí;
lék najdeš v Ducha pokladech
pro každou beznaději.
Nás přitahuješ ve svou říš
a duchu dáváš vzlety;
do věčna mety rozsvítíš
a pohrdat dáš světy. –
Jazyků zapal plameny,
nad hlavou, dej, ať vzplanou,
za víru v boj jít nadšený
a vejít slávy branou!
32
VŠECH SVATÝCH
Na nebi velký svátek je,
tam tisíc sluncí září;
to Svatých skvoucí průvod jde
před Boží dneska tváří.
Jdou Svatí a jdou Světice,
a konce jejich není;
jdou, palmy v rukou, pějíce
a slávou ozářeni.
Ti aureoly na skráních,
ti lilie zas v dlani;
ti roucha bílá jako sníh,
ti krev jak v rudém plání.
A v tvářích tolik blaha je
a v srdci tolik štěstí;
a všecko tady láska je,
co věčnost můž’ jí snésti. –
Ó srdce, jen se ztiš, ó ztiš,
tvá blaženost též jest ta;
to Kristova je sladká říš,
a chceš vjít? On je cesta!
33
II
STOPAMI PERIKOP
[35]
MOŘE GENESARETSKÉ
Na rozbouřených vlnách moře
člun můj se zmítá zle,
mé dobré úmysly, ó hoře,
mé síly jsou tak mdlé!
Spíš, Pane? nebezpečí tu je,
přes lodičky už kraj
se kalná vlna převaluje;
co tvého je, ó haj!
Ach, jak se kolem zešeřelo,
břeh nikde nevidět:
Vstaň, Pane, hyneme, tvé tělo,
vstaň, vztáhni ruku vpřed! –
Hle, jaký zjev tam v lodi přídi,
kdo je ten lodivod?
ven z přívalu vln loďku řídí
a bouř i příboj zkrot’!
Zjev zářný šat má od Hostie,
být může Ježíš jen;
má duše oblesk hladiny je,
kde mír je rozprostřen!
37
HOD
Tu oběť nech tu na oltáři,
jdi, smiř se dřív, ó spěš!
Nenávist, jež se v tobě sváří,
je propast, přes ni nemůžeš!
A nemůže Bůh ani k tobě;
tvé nitro, to je hrob,
jak můžeš zváti Boha k sobě?
dřív očisti se od hnilob!
Je láska život, krása, vůně,
je liliový stan;
jen v jejích loktech, v jejím lůně
můž’ spočinouti sladce Pán.
Jak v Marii kdys odpočíval
tvůj Ježíš, Slovo, Bůh,
ať obmyje tě lásky příval;
jdi, pokoř se a splať svůj dluh!
Svou oběť nech tu na oltáři,
Bůh čeká tobě vhod;
jdi, vrať se, v duši slast i v tváři:
Pán čeká, s tebou slavit hod!
38
DŮM MODLITBY
I
Ó pojď, má duše, v těžké chvíli,
v čas víry i v čas pochyby,
když docházejí tvoje síly,
zde místo pro tvé modlitby!
Zde nebe se ti otevírá,
jak mateřské by objetí,
když překypěla strastí míra,
když vše už zavřelo se ti!
Když pod křížem ti vázne noha
a srdce pláč tvůj usedá,
slož hlavu na hruď svého Boha,
On balsám na rány tvé dá.
Na rány balsám a mír v duši,
kříž na ramenou pozvedne
a zápas tvůj, ať sebe tužší,
On pro vítězství rozhodne! –
Ó pojď, má duše, v těžké chvíli,
když naděje vše klesly by,
zde místo, kdo jen uvěří-li,
i pro zoufalé modlitby!
39
II
Vstupuješ, cítíš, v jiný, nový svět,
za tebou leží tmy a stíny,
rmut bolesti a marné touhy hnět,
a v toulec zapad osten viny.
Je ti tak krásně, není ničeho,
co krůpějí žluč v kalich padá;
do srdce tvého otevřeného
mír zavoněl a jas se vkrádá.
Nasloucháš, jsou to hlasy výsosti,
jimž srdce plesem odpovídá;
vtržení v nebe, do blaženosti,
kam zrak tvůj dosud nedohlídá.
Vztahuješ ruce, otevřenou dlaň,
jak ten, kdo nebes mannu chytá;
nakláníš k oltáři svou vroucně skráň,
jak tam, kde studánka je skrytá.
Ježíš se zjevuje ti, sama zář,
Janovo místo hledáš, žhavý,
kam ty bys složil dětsky svoji tvář
a zaplakal pláč usedavý!
40
ŠŤASTNÝ RYBÁŘ
Na hlubinu, na hlubinu
vyvez loď a vyhoď sítě,
neb tam čeká v jejím klínu
bohatý lov na tě v skrytě.
Na hlubinu nitra svého,
nejhlubšího ze všech moří,
bohatství kde tajeného
v temnotách se poklad noří!
Tmy se rozprchají v dáli,
na tvou loď se Kristus snese;
v nitru, kde dřív stíny stály,
jako ve dne rozbřeskne se.
V zázračnou síť jeho slova
milosti a zaslíbení
předsevzetí opravdová
chytnou se jak ve čeřeni.
V pláči k nohám zhrouceného
Pán tě sladce ukonejší
a ty vstaneš k slovu jeho
rybář ze všech nejšťastnější!
41
KOUZLO VÍRY
„Víra tvá tě uzdraví“,
když jsi všecko ztratil,
co ti život hltavý
vzal a nenavrátil.
Bol ti vrásky v skráně ryl,
srdce krutě oral;
od hořkosti krutých chvil
až i duch tvůj zkoral.
Dni tvé byly řada brázd,
kde jen rostlo býlí;
nohy tvé se počly mást
na své cestě k cíli.
A když život nejvíc zprah’,
překypěla míra,
Kristus na skráň ruku vztáh’:
„Uzdraví tě víra!“
Kouzlo víry! V tobě hned
rozkvetlo se cele
a ty cítíš ovíjet
ruku Spasitele!
42
LÍTOST NAD ZÁSTUPEM
Kam hne se, všude za ním pílí,
zrak jejich hladem touhy žhne;
jak prapor vlá šat jeho bílý,
jak v jitra šeření svit dne.
Jdou za ním, za pastýřem ovce,
hlas lahodný je vábí, zve;
kořistí chtí být svého lovce,
na dlani nesou srdce své.
Ať tělo mdloba cestou chválí
a noha klopýtá a mdlí,
dá láska nové síle vzpláti
a nejistý krok okřídlí!
Zrak Mistrův dojat vzhlédá na ně
a sotva potlačí svůj vzlyk;
dá hynoucím jim svrchovaně,
neb svatý je ten okamžik!
A chlebem nasycuje tělo,
však duši za chléb co dát jen?
a srdce se mu rozhořelo
v ten sladký večeřadla sen!
43
RUCE
Ty ruce štědré jsou a vlídné
a nevyprázdní nikdy se,
a divy tvoří očividné,
v jich prstech chleby množí se!
Byť uzavřely se i v pěsti
pro tvoji nepravost a hřích,
když sejdeš zaslepený s cesty
a bloudíš světa na scestích.
Kříž v dlaních proděravěl je ti,
by milost nepřestala téc’,
jež rozvírá je do objetí,
když navracíš se hladov přec!
Ó ruce božské, požehnané,
jež proděravěl krutý hřeb;
ó dlaně, odkud neustane
se lačným rozdávati chléb!
Ó rozpněte se širým světem
pro poutníky, již tudy jdou,
a lámejte tu chleby své těm,
kdo cestou těžkou ochabnou!
44
SLINA
Svatá slina, která hojí,
otevírá sluch i ret;
zlatým klíčem duši mojí
odemyká dvojí svět!
Rajské hudbě tvého slova,
tvého evangelia,
které naděj pro ni chová,
že tě jednou uzřím já!
Sladké řeči, bych tě chválil,
Pane, velebit tě moh’;
kdybych pak se tebe vzdálil,
na tvé lásce milost zmoh’!
A tou slinou dotýkáni,
vkročili jsme do tvých cest,
navždy stigmatisováni,
jak nás znamenal tvůj křest!
Svatá slino, nad vše dražší,
otvírajíc sluch i ret,
zlatým klíčem duši naší
odemkla jsi věčný svět!
45
UČITEL
Moře ztichlo, hladina jak z kovu
bleskotala v záření;
vlny, dálky naslouchaly slovu
a lid u vytržení.
Mluvil Bůh – a srdce otvírala
nejskrytější hlubiny;
v sladkém roznícení všecka tála
divem božské vidiny.
Lilie v nich bíle rozkvétaly,
setba vyrážela z lích;
nové naděje tam vyrůstaly,
nový svět v těch nadějích.
Nebesa a země snoubily se,
život jeden sladký hod;
člověk ve svém obrození zří se
s nebešťany jeden rod!
Mluvil Bůh a srdce sladce tála,
kolébána v božské sny;
mystická co síla Ducha vála,
zúrodňujíc hlubiny.
46
OBLECME SE V KRISTA!
Cítíš, jak by pronikla tě míza,
jako oheň jde to spletí cév,
a jak spadá s tebe vetchá říza
staré viny, proudí nová krev!
Zmizela ti s očí kouzla svůdná,
čistší se ti jeví vůkol svět;
jak by našla noha tvoje bludná
pevnou cestu, vzpružila se hned!
Jak by oblaka se prolomila,
slunce úsměv na tvou cestu pad’;
vrátila se k tobě radost, síla,
jiný jsi, než byl jsi posavad!
Prostřed světa, prostřed jeho ruchu,
který slyšíš kolem sebe hřmít,
jako zázrakem to ve tvém duchu
rozprostřel se božský mír a klid!
Jako po koupeli duše čistá
zavoněla sladce nad balsám;
nevíš ani, oblékl jsi Krista,
žiješ ne ty, v tobě Kristus sám!
47
NEŽ ZAORÁM!
Ve jménu Otce + Syna + Ducha spolu!
než v brázdu novou zasadím svůj pluh;
tak chystali se Otci do úkolu,
jak s nimi býval, buď i se mnou Bůh!
Než zakrojí se ostří v zem, jak oni
já k tobě pozvedám tvář od klečí;
ať o skálu pluh naráží a zvoní,
tys Bůh můj, jazyk nezazlořečí.
Vím, přijde mráz a přijde nepohoda,
pak bez tebe co bude z osení?
A přijde úpal, žatvu moji zhlodá,
však pod tvou rukou jak se promění!
Žeň moje uzrá teplem tvého zraku,
klas zazvoní ti chválou, padna v zem;
já vděčně zvednu zraky do oblaku
a tobě navrátím: „Co tvého, vem!“
Ve jménu Otce + Syna + Ducha spolu!
do brázdy nové zasadil jsem pluh
a křížem přežehnal se do úkolu;
jak s Otci býval, buď zas se mnou Bůh!
48
PROMĚNA
To je ta blahá chvíle,
to je ta hodina,
duše je roucho bílé,
celá zář jediná.
Všecka se změní, dive!
jako by nebyla,
co byla posud, dříve,
jak zázrak spanilá!
Nad ní se nebe klene
a hoří, skvěje se,
jak když je otevřené,
že ho zrak nesnese.
Oněměl svět kol v žasu,
by v toho ticha klín
mocněji hřměl zvuk hlasu:
„To je můj milý Syn!“ –
Ta chvíle rozhřešení,
hostina bez jména,
a které rovno není,
to je tvá – proměna!
49
JDU K OTCI!
Mé dílo dokonáno je,
mé srdce plesá;
vám slední pozdrav pokoje,
než vstoupím na nebesa.
Má touha výš mne unáší,
je nedočkavá;
shledání s Otcem nejblažší,
kde teď mne očekává.
Svět jemu nesu, obětí
mou obrozený,
by přivinul jej v objetí,
mým křížem vykoupený!
By byl mu Otcem jako dřív,
jej láskou dařil
a znovu byl mu milostiv,
byť hřích mé dílo mařil. –
Je oheň má ta blahověst,
vy pochodněmi;
je neste světa do všech cest
a zapalujte zemi!
50
„MALIČKO!“
„Maličko“ a bol se dostaví,
neb se Láska od nás vzdálí;
život dolehne, kříž připraví,
místo popravné – vrch skály!
A víc nebude tu soucitný,
jenž by vystřídal tě v kříži;
dlouze půjdou dni a hodiny,
pomoc však se nepřiblíží.
Jak by zapomněl, jenž odešel;
děl jen: „maličko“ a přijdu
sejmout kříž váš, trny s vašich čel
a dát radost i slast klidu! –
Zatím život přešel, větru let,
soumrak tvůj, hle, v smrti chvíli;
cítíš, kdo se shýbá na tvůj ret
pod způsobou jak chléb bílý?
To On sevře v lásky náruč tě
a čas v „maličko“ ti splyne;
přivineš se k němu pohnutě
pro věčnost, jež nepomine!
51
DOBRÝ PASTÝŘ
Rubíny ran na rukou mu svítí,
bok i nohy jimi řeřaví;
neb své stádo spěchal obrániti,
když je napadl vlk hltavý.
Za rukojeť meče měl tvar kříže
a boj smrtelný a krutý byl;
a dnes stigma ran jej k stádu víže,
život, kterýmžto je vykoupil.
Dobrý pastýř: na rukou svých nese
ovečku, jež chorá je a mdlá;
jiná o šat důvěrně mu tře se,
spěchá za ním, jež se zpozdila.
O hůl kříže tak se opíraje,
jde jim v čele, vábě laskavě;
pastvy kde jsou živné, pastýř zná je,
zdroj kde kypí svěží ve trávě.
V poušti neplodné, když hlad je kruší,
tělo vlastní za hod prostírá;
cisterny když vyschlé v stepi tuší,
v boku vlastním pramen otvírá!
52
NEBESKÝ HOSPODÁŘ
Jde světem nebes Hospodář
a símě nebes sije,
a v jeho stopách slunce zář
i rosa, svlažujíc je.
Však půda není živná vždy:
tu símě padlo v cestu,
tam skalnaté zas do půdy,
zde vázne v hloží klestu.
Však třebas nepatrná část
jen padla v dobrou zemi,
až přijdou ženci setbu klást,
nezklame nadějemi.
Žeň vozy těžké zavezou
a do stodol se složí,
a brány nebes uzavrou
se za úrodou Boží.
Ty, Hospodáři, milost dej:
v mém srdci skálu zkruši;
tam hloží, je-li, vytrhej
a vezmi žeň s mou duší!
53
NECHTĚJ VÍC!
Ne, nechtěj víc, než dát chce Bůh,
tvůj Otec láskyplný;
ať přes loď tvoji, bouř a vzruch,
se převalují vlny!
Své srdce v dlaně jeho vlož
jak ulekané ptáče
a důvěru svou v něho zmnož
tak klidný, bez slz, pláče!
Ne, nechtěj víc, než Bůh chce dát,
tvůj Otec dobrotivý,
a s vůlí jeho smiř se rád,
syn jsi, kdo vlas ti zkřiví?!
Je hoře, ztráta jenom stín,
jenž přes cestu lét’ plaše;
však On je slunce, jeho klín
a náruč, ty jsou naše!
Ne, nechtěj víc, než Bůh dát chce,
moh’ dát by víc než sebe?
až tvář mu skryješ na srdce,
co toužil’s, najdeš – nebe!
54
CHCI, BUĎ ČIST!
Jak sladce zní to slovo tvé,
hloub srdce rozechvěje;
to líbezný hlas tvůj je zve?
hle, u tvých nohou zde je!
To srdce ubohé a mdlé
a hříchem potřísněné,
to nevděčné a velmi zlé,
jež hned tě zapomene.
Kolikrát ty’s už odpustil,
kolikrát volal: synu!
ó vzpomínky těch blahých chvil,
jak množí moji vinu!
Když hlas tvůj zas mne volá dnes
a zrak mne vyhledává,
mne jímá z tvojí lásky děs
a srdce se ti vzdává.
Rač svatou pomstou jen mne hníst’,
jak hrozen lisuj vína;
však na konec rci své: „Buď čist!“
a v Otcův dům vrať syna!
55
ČÍ JE TO OBRAZ?!
Čí je to obraz, kdo se ptá?
proč se má duše hroutí!
Čí je to obraz, tvoje duše ta,
jejž nosí na své pouti?
Na pouti země údolím,
jež do věčnosti cílí,
kam spěješ vratkým krokem svým,
poutníku zabloudilý.
Dávno svůj zapomenul’s rod
a Otce rodné jméno,
jen obraz zbyl, tvůj doprovod,
zapomenuté věno!
Prach setři, zadívej se v hloub,
ty milé, drahé rysy;
proč bol a děs ti v oči vstoup’?
ach, znals’s je také kdysi!
A život tvůj se rozplakal,
to obraz Krista tvého;
ten na cestu ti žitím dal
a čeká ztraceného!
56
KRISTOVA VINICE
Hlas Vinařův ó slyš, jenž zve
tě na vinici svoji,
ať ráno je, či poledne,
ty, na trhu kdo stojí.
Zve vlídně i ty na večer,
kdo promeškali dobu;
však přišli posléz přec, ač šer
tmí zvolna kraj, stín hrobu.
Ať pracují jen hodinu,
však slzami a krví;
zrak prozářený touhou snu,
ať poslední, ne prví!
Jdou pokorní pak pro mzdu svou,
strou ostýchavě dlaně;
hlas hovoří tich, když je zvou:
Buď milostiv, ó Pane!
A s láskou, která srdce jme,
je Vinař k prvním staví:
neb všichni děti Boží jsme,
dědici jeho slávy!
57
POLE
Jde Kristus rozsévač a seje v líchu
nebeské sémě v bílý den;
jde Satan v noci soumraku a tichu
a mísí lstivě koukol do semen! –
Na poli světa za rosy a deště
já rostu silou rašící
a zdám se osením, však nevím ještě:
jsem jenom koukolem, či pšenicí?
A zraji na výsluní ze dne ke dni,
čas zvolna polem přechází;
však myšlenka, ach, na žeň na poslední
vždy v hloubi srdce mne až zamrazí!
Andělé-ženci, v rukou srpy zlaté,
už dávají se na pochod;
pod jejich kroky oblaky jsou vzňaté;
ó běda všem, kdo nejsou dobrý plod!
Ty, vlídný Hospodáři, z jehož dlaní
přichází milost dařící,
dej, v hodinu ať svého tady zrání
ne koukolem, však tvou jsem pšenicí!
58
CO VÍCE?!
Co více ještě možno chtíti,
jest život pouta kruhem
a každý den víc touhu nítí
jen po životě druhém.
A nic jí tady nedostačí;
jak dutě zní hlas světa!
ples každý podobá se pláči
a zrak jen k nebi vzlétá.
Sen marný, zdá se, všecky snahy,
shon bohatství a zlata;
ať rozkoš kývá, pohled vlahý,
jak chladně krok dál chvátá!
A vítáš, když se večer chýlí
a slunce s hor už sklouzlo;
jak oddech tehdy je to milý,
stín noci, jaké kouzlo!
A staneš, v srdci divnou něhu,
kde na tebe hrob zírá,
tvá loď, s níž odrazíš teď s břehu –
žalář se otevírá!
59
III
BÁSNĚ CYKLICKÉ
[61]
KVĚTEN MARIÁNSKÝ
I
Tvůj měsíc rozkvetl, ó nebes Paní,
tvůj, nejkrásnější mezi měsíci,
a srdce cítí jeho sladké vlání
a pohne se i nemilující!
Tvá něha rozlévá se jako vláha
přes úhor, i kde holý suchopár,
a lásky pohnutí vzdor každý zmáhá,
neb ty jsi nejkrásnější jaro jar!
A cítíme: jsme přec jen tvými dětmi,
ať život jak chce by nás zpráh;
ať bolest jak chce naše dni tu setmí,
my tebou okříváme jako v snách!
I srdce, které životu jen klne,
se vzpomínkou tvou v hloubi zachvěje;
a hořkosti jež bylo dosud plné,
se rozjasňuje září naděje.
Je možno zapomenout na tvém klínu,
čím život naše srdce zprobodal;
jak by se člověk vracel v domovinu,
a jak by matky hlas naň zavolal!
63
II
Měj, Máti, naše srdce celé,
co vděčno je i nevděčno,
sta úhon do cesty se stele,
však v rukou tvých je bezpečno!
Vše dobré v nás jak divem hne se
a do květu hned vyklíčí,
jak máj když do srdce se snese,
ó kouzlo, kdo je vylíčí!
A ruce spnou se do modlitby
a do slz šťastných zvlhne zrak,
a v srdci nám jak plamen chyt’ by
a vůní zavlál do oblak!
Tvůj obraz v srdci, jde se lehce,
slz není svět už údolí;
víc nad tvou lásku nikdo nechce
i kříž je sladký, s tebou-li!
Dnes píseň tvoje světem zvoní,
tvé oltáře jsou jeden květ...
Máj mystický nám rozvil, voní,
nebe i zem chce opájet!
64
III
Májové písně zní
a touhy loudí;
ó dnové líbezní,
kam duch rád zbloudí!
To kouzlo, máje čar
a vůně květů;
jak by se netk’ ho zmar,
i mládí je tu!
Nevěříš, co vzal čas,
vše je tu zase;
i jak by drahý hlas
tu šeptal, zdá se.
A také obraz té,
jež v snech mých žije,
se zvedá pokaždé,
skvě od glorie!
A kyne s oblaků
jak Bernardetě; –
tak žiji v zázraku
víc nežli v světě!
65
IV
Jen tak je život krásný
a předchuť věčnosti,
když proměníš jej na sny,
zkvetou i bolesti!
Jak pel se na něm sází
z touhy a myšlenek
a vtržen do extasí,
zná jenom nebe vděk.
Svět za ním jak stín leží,
cest jeho neztemní,
a doléhá sem stěží
ruch jeho pozemní.
Hrozí-li nebezpečí,
má věž svou ze sloni
a náruč matky měkčí,
plášť, jenž jej zacloní.
V poslední okamžení
vítězné jméno zná,
jež stokrát tkal v své snění:
Maria, Maria!
66
V
Jen srdce, ztiš se, ztiš!
co tě nepokojí?
ta, dlaň se zvedá k níž,
je i Matkou tvojí!
Tu vůni cítíš? Máj!
znáš ten symbol její?
to balsámy se, aj,
v duše od ní lejí.
Balsámy milosti,
dary tisíceré
pro tíž tvé slabosti,
jež jí srdce dere!
Každý vzdech jako meč
v duši se jí hrouží;
co nevysloví řeč,
naplnit už touží! –
Ó srdce moje, což!
co tě nepokojí?
Přistup blíž, v klín jí vlož
dětsky hlavu svoji!
67
VI
Je máj už skoro na skonání,
poslední květy sbírám v kytici;
ty nejkrásnější kolem shání
má láska, moje srdce hořící.
Ať vadnou tobě ve podnoží
v těch barvách jasu slunečního dnes;
ať slávu tvoji ještě množí,
jak kadidelnice dchnou do nebes!
Co mám, vše dal bych rád jen tobě,
kéž kvetl bych, jak kolem kvete máj,
by dlaně byly plny obě,
jak srdce láskou je až na pokraj!
Tu cestu, kudy chodíš denně,
bych květem sypal pro tvé šlépěje,
jež skrýváš noci utajeně,
když sstupuješ k nám, naše naděje!
Když uzdravuješ srdce mroucí,
jak lampy doléváš je milostí,
jež v nebi Královnou jsi skvoucí
a vládneš plna dobrotivosti!
68
VII
Nadešla jeho hodina,
květ sladký opadává
a srdce už jen vzpomíná,
a v dlaň mdlá klesá hlava.
Jak rád bys na mžik zadržel,
co nelze zadržeti;
těch hodin krásných je ti žel,
jež čas ryl do paměti.
Už jsou jen jako vábným snem,
jenž srdce tvoje mámí;
opadlý květ, jenž pokryl zem,
tvou duši vzpomínkami.
Zas přijde máj, vím, po roce,
zas srdce rozechvěje;
však tys jak vlna v potoce
a život tvůj – ó kde je!
Kéž zastihne mne věčný máj,
jenž nevadnoucí září,
kde uzřím vytoužený kraj
i s Marií v tvář tváří!
69
VIII
Teď teprve, teď teprve
víš, jak to drahé bylo,
co bylo potěšení tvé
a teď se rozloučilo!
A nepřijde už mezi nás
ta Paní s liliemi,
jež přicházela samý jas
a v tváři úsměv němý.
A v očích tolik soucitu
a otevřené dlaně;
tys cítil s nich jak prší tu
ti požehnání Páně!
A přišla a zas vznesla se,
by přišla zítra znova;
„dnes naposled“, jak slila se
vše hořkost v tato slova.
Hřmí varhany, chrám samá zář
a družiček jde řada
květ vložit za dar na oltář,
kam dlaň tvá – srdce skládá!
70
IX
„Amen!“ poslední zvuk zapad’
jak ten kámen hrobový;
dlouho nemůžeš to chápat:
skutečnost? sen? kdo ví?
Jenom odlesk na všem kolem
jak by zůstal měsíčný;
stesk, jenž není přece bolem,
touhou snad! tvou duší zní!
Po čems jako po nebeském,
co ti nemůže dát svět;
zdá se, že tím umřeš steskem,
nedojdeš-li toho hned!
Tak to bylo blízko tebe,
skoro ruky na dosah;
snad se otevřelo nebe,
jako bývá při bouřkách!
Jako slepec hmatáš před se,
v tmách jen jedné Hvězdy svit;
na tom paprsku lze přece
bezpečně se zachytit!...
71
X
Sen mi zůstal, jenom sen?
sladké opojení;
třímám jej jak pochodeň
za světlo své denní.
„Amen“ zavřelo mi svět,
jiný otevřelo,
jak by z potopy se zved’;
ráj by říc’ se chtělo!
Hledíš na vše s úsměvem:
bolest má svou vůni,
kříž je celý pod květem
jako na výsluní!
Nenávist je objetí,
zrada políbení;
vše tě zrovna posvětí,
hořkého nic není!
Za tebou máj pomíjí,
v srdci však, kdo poví?
V Ježíši a Marii –
sen – či život nový?!
72
BOŽSKÉMU SRDCI!
I
Slyšíš bít to Srdce nejsvětější,
otevřené dokořán?
studna pro tvůj život zdejší,
pro tvou mdlobu tichý stan!
Oasa to v žití poušti,
žádná fata morgana;
pramen, jenž tě neopouští,
než tvá role dohrána.
Nový život proudí z tebe,
kolem vane svěží dech;
nad tebou se jasní nebe,
jasno v duši i v tvých snech!
Samum lehl v dáli krotce,
písku nebezpečný vír,
a ty jako v rukou Otce
cítíš políbení mír!
K prameni se nahneš v žízni,
hasne v srdci vášní pal,
a co bylo dříve trýzní,
jak by Anděl odvíval!
73
II
Nejkrásnější písni, zni,
zazvuč, srdce lýro,
nejsladšímu ze všech dni
pozdrav vzdej, ó víro!
Tvůj Bůh jak je blízko ti,
láskou k tobě hoří;
Pastýř jde ti naproti,
ovečko, v tvém hoři!
Slyšíš srdce jeho tep?
div se nerozskočí;
hladu tvému podá chléb,
když jej v krev svou smočí!
Vše dá, co má i co je,
všecko s tebou sdělí;
radost svého pokoje
v srdce tvoje vtělí.
Srdce to, ach, tvoří div,
zázrak nad zázraky:
na zemi ač ještě živ,
žiješ nad oblaky!
74
III
Liliové božské tělo,
rozepjaté do světa,
jak by touhou po něm mřelo,
jak by zvala náruč ta!
Svítí do tmy kolem tebe,
bludným krokům pochodeň;
tady cesta jistá v nebe,
poutníku, se rozpomeň!
Z ruchu světa, který šílí,
jenž tě chvátí ve svůj vír,
když tvé chabnou mdlé už síly,
tady přístav, tady mír!
Tady duši sladký oddech,
zastav klopýtaje krok;
cítíš, jak tě sladce prodech’
tento otevřený bok?!
Jak bys procit’ ze tmy v ráno,
cíle svého v předtuše;
nad tím bokem krví psáno:
chodče, asyl pro duše!
75
IV
Hle, svatyně, ó vejdi do ní,
skví vně jak nebe s azuru
a jakby z drahocenné sloni,
vnitř od krve zas purpuru!
Tam láska věčnou mši svou slouží
na srdce čistém oltáři,
že nikdo zpátky nezatouží,
co blaha srdcem rozzáří!
Zde věčné jenom přijímání,
krev Boží v tvou se přelívá;
z poháru probodených dlaní
tvá duše pije blouznivá!
A cítíš, jak tě přerozuje
nesmrtelnosti vzácný lék;
pout kruh se divem rozlamuje,
starý se člověk s tebe svlék’!
Do synů božích do rodiny,
do kmene vzácného jsi vrost’:
Adamův synu, na kmen vinný
zaštípen Kristův letorost!
76
V
Viz cíl ten, sladkosti kde sklady
ze skály boku prýští ven;
zde drahý poklad nad poklady,
všem dobře znám i utajen!
Neb vůně dech jej prozrazuje
a vábí mocně dál i šíř;
ten vidíš roj, jenž obletuje
a vzduchem víří ze stran čtyř?
Hle, zlatý pramen jak se skvěje
v tom boku svatém z šarlatu;
sladkosti věčné předchuť zde je,
kdo pil ztad, nezná návratu.
Jak včela vázne, zasvěcený
ne smrti životu on spíš,
až přijde Včelař ozářený
je s česna odnést ve svou říš! –
Leť duše – včeličko, leť k česnu,
kde bok ti září světa tmou;
co tušila jsi jenom ve snu,
slast okus pro zlou hořkost svou.
77
VI
Jdou světců řady v běhu věků
a na tom Srdci každý zdřím’;
sny sladké, plné rajských vděků,
tu snili pod tím přístřeším.
Z příbojů světa přicházeli
jak trosečníci z víru vln;
svět čeho nedal, nacházeli
mír želaný a tajupln!
Jak poustevníci zavírali
se v Srdce to jak do svých cel,
ať život za nimi kdes v dáli
či vábil nebo burácel.
Tep Srdce toho tajemného
jak matky klín je kolébal,
co jejich ret tu z prsu jeho
za mléko mateřské krev ssál. –
Mé srdce, dychtivé ty štěstí,
jež v světě marně hledalo’s;
zde může tobě pouze vzkvésti,
tu zdřímnout nejsladší je los!
78
VII
Hle, svatostánek, kde se tají
tvůj poklad ze všech nejvyšší;
toť slitovnice, srdce zná ji,
a ty víš, že tě vyslyší.
V monstranci těla zasazený
tvůj sladký, každodenní chléb;
ó synu Evin vyhoštěný,
zde vstříc ti bije Srdce tep!
Zde v kment tě, hosta, přiodějí
liljové ruce Andělů;
Lazare, odlož beznaději,
zde Bůh tě vítá v pocelu.
Ó poutníku, zde cíl tvých kroků,
tu odlož poutnickou svou hůl
a přiviň se jen k tomu boku
a sedni za prostřený stůl.
Za tebou svět se uzavírá
a otvírá se krásnější;
zde v patření se mění víra,
jež všecky louhy zkonejší!
79
VIII
Ó zmlkni slovo před zázrakem,
zde před tou lásky prohlubní;
tu otevřeno před tvým zrakem
je samo nebe; sni jen, sni!
Jak Pavel ve svém vytržení
těm hlasům nebes naslouchej,
v pokorném lásky roznícení
svůj zastři v slzách obličej!
Neb Bůh se k tobě přibližuje,
tvář svou k tvé lidské naklání;
toužené okamžení tu je:
tvé s Bohem sladké splývání!
Hrot lásky jeho jde tvou hrudí
jak Teresii v extasi;
žár cítíš, jenž se v tobě budí,
a rozkoš, jež jej provází!
Ó zmlkni slovo v malomoci,
víc mluví touhou jazyk něm:
v to Srdce vrhnout se tak moci
a navždy utonouti v něm!
80
POUT MARNOTRATNÉHO SYNA
I
Adieu!
S Bohem buď, domove můj rodný,
s Bohem, mne vábí jiný svět;
zde žil jsem dětství svého po dny,
dnes příliš skromný pro můj vznět.
Chce volnost, rozkoš moje mládí,
chce životem se opojit;
tvůj mír mi světa nenahradí,
tvých klidných radostí jsem syt!
Hlas touhy do dálky mne volá,
tvá pouta roztrhávám rád;
den za dnem je tu jak poušť holá,
z poháru života chci ssát!
Tam obzor růžový mi kyne
a okřídluje kroky mé;
já tuším půvaby tam jiné,
my už se neuvidíme!
Adieu, otče, matko, všecko,
mne náruč jiná v dálku zve;
vše odvrhám, co byl jsem děcko,
mne nezdržuj, pusť, domove!
81
II
Svět
Výš pohár! jak to šumí, pění,
jak v žilách mých var krve, žár;
buď zdráva rozkoš opojení,
veselá družka našich jar!
Má číši, koluj v přátel kruhu,
spěj z ruky do ruky tak dál;
nes pozdrav od druha zas druhu,
by oheň vášně v srdci vzplál!
Neb to jen život pravý tady,
ne v zapírání zkomírat;
rvát květy, luzné kochat vnady,
rej radovánek: světa řád!
Tu cinkej stříbro mé a zlato,
sem, druzi, každý můj je host;
přátelství vaše je mi za to
zárukou pro mou budoucnost.
Hrej, hudbo, ať hruď nestýská si,
vzpomínky nežhnou jalové;
číš o číš třískněm, hej, tvé hlasy,
já zaškrtil je, domove!
82
III
Hlad
Poslední peníz, běda, běda,
kam kroky bludné obrátit?
Hlad, nouze proti mně se zvedá,
pryč veselost a pryč je klid.
Jdu přátel ode dveří k dveřím,
vzpomínám včerejšků jim dnes;
svým uším, očím sotva věřím,
mne neznají už, štve mne pes.
Na dveře klepám, na cit tluku,
jak nutí nouze mne a hlad;
zda vztáhne přátelskou kdo ruku,
můj přítel dřív a kamarád?
Vše naděj do trosek se kácí,
hlad cítím zuřit v útrobách;
já, svobodný syn, hledám práci,
jak otrok nabízím se, ach!
Pastýřem vepřů! Kdo jen změří
tu propast strašnou mojich běd?
a bolest v srdci mém se šeří:
jich slouha, u vepřů jsem sed’!
83
IV
Lítost
Jak závidím těm vepřům mláta
a o sousto se s nimi rvu;
má duše ošklivostí jata
a cáry visí s oděvu.
A hlavou táhnou snové sladcí,
z nich otcovský dům vyvstává;
a do srdce se tiše vrací
touha jak rána bolavá.
Zřím otce, matku, mír a štěstí,
ten všechen smutek v loučení;
tu střechu v spleti ratolestí,
kde plynul blažen tok mých dní!
Jen řiňte se, vy slzy, z očí,
lítosti, bičuj jen mou hruď;
zda noha má tam ještě vkročí,
jak hlas by volal odtamtud!
Jak hrozná je mi ta zde země,
puch vepřů hnus teď ve mně zved’!
„Zpět!“ kterak burácí to ve mně
a kolem všecko křičí: „Zpět!“
84
V
Návrat
Jak dálná je ta cesta, vázne
má noha v každém kročeji;
hlas hrozný volá ve mně: Blázne,
dej vale každé naději!
Pro tebe není odpuštění,
ty’s svazek svatý pošlapal;
ba, ani podoby ti není,
viz cáry své! syn? vari dál!
Jsou marny slzy v každém kroce,
bolestné rukou sepjetí;
tě čeká kletba se rtů otce,
zamčeno matky objetí!
Však bludný krok přec dál se vlékne,
jej touha k předu pohání. –
To ten kraj! K nohám otce klekne,
chce sluhou být’ jen v pokání.
Hle, domu štít, to otcovský je,
a zalyká se ve blahu;
tam otec rodný, matka žije...
a v mdlobách klesl na prahu.
85
VI
Dům otcovský
Jak? v otce náručí a matky?!
je sen to neb jen smyslů klam?
Ó nemiz, okamžiku sladký!
jsem ještě živ či umírám?
Ty polibky jak hřejí v duši,
ó matko, zda mi odpustíš?
můj otče, jak to jméno kruší,
ne syn tvůj, ne, jen sluha již!
Rty v polibcích mu dusí ztichlé,
slzy se mísí navzájem...
„Hej,“ káže otec, „sluzi, rychle
sem koupel, skvostné roucho sem!“
„A připravte hod převeselý,
ať ples se domem rozlije,
neb syn náš, jejž jsme oželeli,
jenž mrtvý byl, hle, živý je!“ –
Mé srdce, co tě ještě leká,
syn marnotratný také jsi;
ó vrať se, vrať, hle, Otec čeká,
ať radost zahřmí nebesy!
86
IV
MEDAILONKY
[87]
BOŽÍ RODINA
Nazarete, Nazarete,
v jedné chýši celý světe,
Bůh kde s lidmi jednotí se,
nebe s zemí objaly se!
Tři tu srdce v jednom tluku,
láska pojí k ruce ruku;
myšlenky jdou jedny hlavou,
opojeny Boží slávou.
Tři lilie v jednom poli
vůni dechnou do okolí;
dechnou vůni v oblak výše,
vábí duchy z rajské říše.
Světa chrám tu z chýše prosté
divem Božím náhle roste:
Maria tu obětuje,
svatý Josef přisluhuje.
A jak Matka přivíjí je,
Boží Dítě obětí je,
obětí je celé země,
za nás také – poklekněme!
89
SV. JOSEF
Ten mír, ach, v svatém obličeji,
ten hlavy tichý, láskyplný sklon
o srdci nejčistším mi vyprávějí
a k otázce mé praví: to je on!
To je on, svatý pěstoun Jezulátka,
jež k němu z loktů ručky vztahuje;
to je on, útěcha ta její sladká,
Rodičky Boží, berla Marie!
Ty ruce Bohu náručí jsou měkkou
a útočištěm jistým jeho klín;
blažené dni tam v Nazaretě tekou,
Bůh sám tam čeká jeho na pokyn!
Pod jeho dlaní, zrakem plný záře,
jak símě v poli seté ku své žni
pod bdělou péčí svého hospodáře,
nám spása roste tiše k svému dni! –
Dnes Otcem všech je tady církve dětí;
tu měkkou cítíš náruč, hlavy sklon,
v tvém bolu kdo tě vine do objetí,
zrak plný záře lásky: to je on!
90
IMMACULATA
Immaculata! zábřesk slunce v mraku,
na chvilku rozjasní se zem,
než nebesa se zavrou tvému zraku;
však odlesk chyt’ se v srdci tvém.
Zahoříš všechen, nevýslovně je ti,
ta krása očaruje tobě hruď
a srdce tvoje navždy se jí světí,
je ve dlaň její vložíš: tvoje buď!
Teď teprv život země zkrásněl pro tě,
krok zpevněl, napřímí se šíj;
cíl před tebou se jeví, ne už v hmotě,
svět jiný, jenž dí: nebi žij!
Immaculata za sebou kam zve tě
po skryté cestě z lilií,
jež jediná je v poskvrněném světě,
jež jistě vede k Marii!
91
MARIA Z EUCHARISTIE
Na pouti života tys manny keř,
na cestě k vlasti zaslíbené;
ty díš: máš hlad? svou ruku vztáhni, beř!
keř manny jsem, vem s mého kmene!
Ten pokrm sladký je jak strď a med,
a zem ni nebe nemá sladší;
neb pod mým srdcem vyrazil a kvet’,
a na stůl oltářní se snáší.
V mých políbeních kdysi zrál a rost’,
z mých prsů mléka ssál svou vláhu;
on plodem byl, já jeho letorost,
kdy sedala slast na mém prahu.
A láska hořela mi vroucí ve zraku,
on sládl jejím na výsluní;
až uzrál posléz k tomu zázraku,
jenž světy naplňuje vůní.
Na stole mystickém je prostřen hod,
host sedni lačný k stolu tomu
a v hořkém vyhnanství jez sobě vhod,
neb v síle jeho dojdeš domů!
92
SRDCE NEJSVĚTĚJŠÍ
Jen láskou žít, jen láskou tlouci,
to Srdce zná jen milovat;
je láskou pouze všemohoucí
a po ní lační jeho hlad!
Mystická růže nachová je,
nejsladších citů vibrací,
kde vůně ustavičně vlaje
a každý lístek krvácí.
Je zraněno-li v nenávisti,
jak kdysi kopím na kříži,
je balsámem, co z něho prýští,
a lékem, kdo se přiblíží.
V liliích rádo odpočívá
a nedotknutý jejich pel
i sladkost vůně opojivá
je nejdražší mu za úděl.
A šťasten, kdo, pel nesetřený,
se umí životem svým brát,
to Srdce, ženich roznícený,
jen v něm si žádá spočívat!
93
TOMÁŠ
To je ta chvíle tajemná,
kdy Kristus zjevuje se;
hlas jeho srdce dobře zná,
na těle rány nese.
Ty pochybuješ, Tomáši?
vzpíráš se sladké víře?
hle, zjev se blíží nejdražší,
dech libé vůně šíře.
Co váháš ještě v rozpaku?
vrhni se na kolena!
líbezný hlas jak s oblaku
slyš! ta slast bezejmenná!
Jen vztáhni ruku, vnoř ji něm,
kde v hloubi srdce hoří;
prst do děr rukou, nohou sem,
zkad plá to novou zoří! –
Má duše, pochybuješ snad?
S Tomášem vlož sem ruku;
to srdce bije dosavad
v horoucím pro nás tluku.
94
„Můj Pán a Bůh,“ kdo jiný jen!
ples vystřídal se s bolem:
má pochybnost – Bůh pochválen! –
se stává apoštolem!
95
SV. TEREZIČKA
Jsi jak paprsk sluneční,
celá skvíš se jasem;
o ráji tvá bytost sní,
láska, pravíš, já jsem!
Jednoho jen miluji,
ale v něm je všecko;
duši svoji, chce-li ji,
život, vše dám lehko. –
Tak jsi tiše hořela,
svíce na oltáři,
jako anděl bez těla
v cudnosti své záři.
Modlitby tvé byly květ,
duše zahrada je;
dáváš světu přivonět
sladkou tuchu ráje.
V skráni aureolu máš,
odešla’s nám sice,
však svým růže posíláš,
rajská zahradnice!
96
SV. TEREZIE
To srdce hořící ty’s milovala,
trnový věnec, jeho kříž;
požárem lásky sama jsi se vzňala,
keř ohnivý teď hoříš, neshoříš!
Snoubence jeho pro vždy do věčnosti
snubní ti prsten anděl navléká;
milostí svou sám u stolu tě hostí,
nevěstou ty jsi Bohočlověka!
Myrtový věnec vine tobě skrání
a srdce tvoje sobě pečetí;
ve tvoji náruč milostně se sklání,
jež širší je než kříže rozpjetí.
Jsou marny světa lichotivé svody
a marně ladí do svůdnosti hlas,
tě jiný táhne božský od lahody,
jejž ve bludišti světa zaslechla’s.
Sám před tebou jde, do bělostné řízy
ó viň se, jež ti vlaje do cesty;
jsi oslněna, před tebou svět mizí,
jdeš v nebe, v ložnici jak nevěsty!
97
SV. LUDMILA
Českých matek našich jsi ty
svatý prototyp;
mateřskými nad tě city
kdo z nich kvetla líp?!
Objala jsi národ celý
láskou v žití svém,
jak bychom my vypučeli
tobě pod srdcem.
Však jsi mlékem svaté víry
kojívala nás,
chválou Krista až kraj širý
zněl jak jeden hlas.
Na oltáři jeho’s byla
první obětí
a my žeň jsme tvého díla:
Shlédni na děti!
Zvedáme své ruce k tobě,
ty’s nás zrodila:
Pomni na nás v těžké době,
Matko rozmilá!
98
SV. VÁCLAV
Svatý kníže, v boji reku,
v míru lásky vděk,
přes ty horizonty věků
čníš hor vrcholek.
Třebas nebes kraj tě samý
do výsostí vznes’,
žiješ dosud mezi námi,
v každém srdci dnes.
Stále vroucněj’ vineme se
k tobě, vévodo;
z něho zrodila se’s v plese,
naše Svobodo!
S námi šel jsi, kníže, v boje,
s praporů’s nám vlál;
heslem bylo jméno tvoje,
ty’s nám kynul: Dál!
Svobodni! Však naší vinou
kruh nám hrozí pout,
z úst nám zas se prosby řinou:
„Nedej zahynout!“
99
BL. ANEŽKA ČESKÁ
Památka tvoje jako svatozář
na naší leží epopeji;
anděla v lidském těle luzná tvář
se zraky, zkad se prosby lejí.
Sepjaté ruce tklivě na srdci,
jako by nebe zaklínaly:
tady je, Pane, třeba pomoci,
ten dobrý národ český malý!
Křížovou cestou chodil od dávna,
křížovou cestou znovu chodí;
Svobody chvíle co mu přeslavná,
když jitro se mu nenarodí!
Má osvoboditele, vůdce ne,
úklady zevšad se mu strojí;
kéž duha tvá se nad ním rozklene,
modlím se za lid, za vlast svoji! –
Památka tvoje jako svatozář,
Anežko blahá, na nás padá;
za Orodovnici svou na oltář
celý si národ tebe žádá!
100
SVATÝ DŮM
Ty svatý dome nad Vltavou,
tak zadumaný v noc i den,
vzpomínky jaké jdou ti hlavou,
že stojíš jako okouzlen?
Jakými asi postavami
se prostory tvé míhají
a čí to hlas, ten vroucně známý,
zachvívá tebou potají?!
V svých nocích zříš zas řady zjevů
se vznášet, stíny, k oltáři;
znít slyšíš ohlas zbožných zpěvů,
extasi svatou ve tváři!
Za koho asi prosby lkavé
se odtud k nebi vznášejí?
Za koho tisíceré „ave“
k té Matce všechněch nadějí?!
Za koho zvedá abatyše,
ozářená jak světice,
své bílé ruce k nebi výše
a komu žehná pravice?! –
101
SVĚTEC NAD VODAMI
Jako maják nad vodami pníš,
jež se o břeh dole tříští;
vzdorné v hněvu, ty je utišíš,
dovedeš loď k přístavišti!
Lodníci ti kynou z dola vesele,
běh své lodi narovnají,
setrou krůpěj potu na čele,
čapky posmeknou, čest vzdají.
A když stín se noci lstivé zved’,
položil se na příč lodi,
rozsvěcuješ jasných hvězd svých pět,
které přes hlubiny vodí. –
V ruce kříž a prst svůj na ústech,
nad vodami stojíš žití;
varuješ nás, řídíš srdce běh
v světa bouřném vlnobití.
A my tebe pozdravujem vesele,
skládáme hold před oltáři;
napřimujem touhy nesmělé,
jisti, že se plavba zdaří!
102
V KVĚTECH ŠEŘÍKU
Šeřík tvůj, hle, rozkvetl už, Jene,
by se vzklenul tobě nad skrání,
koruna tvé hlavy umučené,
purpur, jenž tvé tělo zaclání!
Jak teď vánek rozevlál ty květy,
proud jich na hlavu se vylil tvou;
vonný balsám tekou krůpěje ty,
aby spočinuly u nohou.
Jeho vůně to je píseň země,
z jejíž půdy vypučel a rost’,
jejíž mystické i ty jsi sémě,
její ovoce i tvoje ctnost!
Heroe náš, chce ti dneska říci,
pamět tvá v nás žije posavad;
ať tvé jméno třísní rouhající,
v národě však budeš věčně plát:
Naše perla jsi, již s pýchou něžnou
zasazujem’ do koruny jí,
jež jest Máje Královnou a kněžnou,
nejsladší všech panen, Marii!
103
SV. PŘIJÍMÁNÍ
(Pastel)
Viděl jsem, Bože, anděly,
klečící u oltáře;
když na mne oči upřeli,
byly jak plny záře!
Srdce, to mi se zachvělo,
ruce se blahem třásly;
tak se mi toho zachtělo,
aby jen neuhasly.
Klečeli zbožně u mřížek,
hošík a dívek dvé to;
v prstech mých nes’ se Ježíšek,
chléb bílý v chvíli této.
Jazýčky na rtech prostřeli,
lupínky v růže plání;
na ně jsem klad’ jim rozchvělý
to svaté přijímání.
Bylo to, Bože, zjevení
útěchou v světa klamy,
andělé, v dítky vtěleni,
že chodí mezi námi?!
104
OBSAH
Prolog7
I. V ZÁŘI CÍRKEVNÍHO ROKU
Advent11
Rorate!12–13
Svatvečer14
Vánoce15
Tři králové16
Hlas volající18
Předchůdce19
Popelec20–21
Dolorosa22
Kříž23–24
Boží hrob25
Svaté jitro26
Alleluja!27
Stigmata28
Nanebevstoupení29
Mystický král30
Holubice31
Mariánské letnice32
Všech svatých33
[105]
II. STOPAMI PERIKOP
Moře Genesaretské37
Hod38
Dům modlitby39–40
Šťastný rybář41
Kouzlo víry42
Lítost nad zástupem43
Ruce44
Slina45
Učitel46
Oblecme se v Krista!47
Než zaorám!47
Proměna49
Jdu k Otci!50
„Maličko!“51
Dobrý pastýř52
Nebeský hospodář53
Nechtěj víc!54
Chci, buď čist!55
Čí je to obraz?!56
Kristova vinice57
Pole58
Co více?!59
[106]
III. BÁSNĚ CYKLICKÉ
Květen mariánský63–72
Božskému Srdci73–80
Pout marnotratného syna81–86
IV. MEDAILONKY
Boží rodina89
Sv. Josef90
Immaculata91
Maria z Eucharistie92
Srdce Nejsvětější93
Tomáš94
Sv. Terezička96
Sv. Terezie97
Sv. Ludmila98
Sv. Václav99
Bl. Anežka Česká100
Svatý dům101
Světec nad vodami102
V květech šeříků103
Sv. přijímání104
[107]
Mystické melodie
Básně
Xavera Dvořáka
Upravil a frontispicem do dřeva řezaným
vyzdobil
Mistr František Kobliha
Vytiskla písmem Bodoni na papíře ofsetu
a vydala svým nákladem
knihtiskárna
Emila Šprongla v Pelhřimově
1933
E: tb; 2004
[109]