PROLOG

Xaver Dvořák

PROLOG
Stále čekám a den ze dne rozkoš chtěl bych zakusiti, která srdce k nebi zvedne, nad niž výš nic nepocítí. Taká rozkoš, Pane žití, jíž se v světě nevyrovná, do extase srdce vznítí jako láska nevýslovná. Jako hudba očarovná, zář, v níž každá chmura taje; vím, má žádost není skrovná, po tobě se rozeplaje. Nebo ty sám, Pane ráje, úl jsi, z něhož sladkost řine do ran duší, kde jaká je, v této poušti nehostinné. Ty jsi krása nad vše jiné, jak tě víra vidí v snění, krása, po níž duše hyne, věčnem činí okamžení. 7 Ty jsi láska, nad niž není, cítit teprv, když nás schvátí, hned jsme jako ve plameni, jaký žár v tom, kdo se vzdá ti! V tento požár ať se zvrátí všechen život, jenž mi zbývá; tvoje milost ať se vrátí, kterou člověk s tebou splývá. Svatá chvíle, žádostivá, kdy prst milosti tvé tkne se mého nitra, jež se stmívá, že hned svátkem rozskvěje se. A v kment duše oděje se, myšlenky jsou bílé celé a má touha, ó div! vznese peruti dvě vypučelé, na nichžto se s plesem směle zvedne v dálky nedohledné, kde ty záříš, Slunce skvělé – – A já čekám den tak ze dne! 8