POPELEC

Xaver Dvořák

POPELEC I
Jak by za mnou zavřely se dveře, jak by za mnou ležel starý svět; kudy teď můj krok se v dálku béře, nový, netušený jak by zkvet’. Mír se klade v duši, uklidnění jako moře náhle po bouři a v něm blankytu jak zrcadlení, slunce jas nic nechmouří. Vidíš duši na dno, ani hnutí nezakalí křišťál těchto vod; je to v Bohu sladké spočinutí, je to jako nejslavnější hod! Jak bys náhle spustil kotvu ke dnu, lodi zastavil tu dlouhý běh; a co zdálo se ti v nedohlednu, země zaslíbená – ejhle, břeh! Usmíváš se jako v blahém snění, jak když ptáku otvírá se klec; svět co bylo, lásky plamen mění ve tvých očích v pouhý – popelec! 20 II
Všemu konec už, mír je v nitru; co tě vzrušit můž’? toužíš k jitru. Myslíš na odchod, skládáš věci; marný světa svod, duch dí: Nechci! Zaslíbená zem srdce táhne; okouzlený jsem, ve mně prahne. A já nedočkav patřím v dáli, ruce vzhůru vzpjav, ztroskotalý. Maják z vod se zdvih’, blíž jsem spáse; nebe v červáncích, rozdnívá se! 21

Básně v knize Mystické melodie: