TULÁCI.
Jdou světem, polní lilie,
s nevinnou duší apoštolů.
Žne každý, třeba nesije,
k plnému časem sednou stolu,
a dobrá Marta s Marií
sklenici vína nalijí,
a v bohu radují se spolu.
Zem’ pro jich zraky obléká
převonné měkké roucho z jara,
zem’ něžně uspí člověka,
když z vody měsíc vstal a pára.
Na březích povídavých řek,
v poduškách pružných vojtěšek
zpěv tichý probouzí vlast stará.
29
V něm šumí mládím Vltava,
zasněně plynou vlny Rýna,
v něm pláče bolest dumavá
a tesknota, jež neusíná:
„Ó řekni, zda jsi místo znal,
kde ruský mužík nestrádal?“
Noc mlčí jen, noc pohostinná.
Jdou létem, pocelují klas
a ušlápnouti květ se chrání
a drahý sen svůj snují zas
o říši míru, požehnání.
Míjejí města, která žhnou
do nocí září světelnou,
milenci lesů, luk a strání.
30
Kvas prudký jiným v duši pad’
a roste, bují, kypí v hrudi,
jich oku dává pomstou plát
a v slovech bodá, pálí, studí.
Bronzové hlavy zhrdly snem,
idyllou v domku počestném,
a horečka zlá k činu pudí.
Tvůj hlad, ó země, žije v nich,
tvůj svatý hlad je inspiruje.
Po metropolích nádherných
syn člověka se potuluje,
chor, otrhán a vysílen.
Svět bohatých v průvodu žen
a v lesku šperků promenuje.
31
Tvůj hlad, ó země, vykvete
v jedinou krátkou rudou sloku,
nůž zablýskne se z písně té,
či třeskne výstřel. Tisíc roků,
na východ, západ, sever, jih,
hlad chudých s hladem bohatých
zápasí o svět v každém kroku.
Od pólu k pólu zemi spial
ohromný řetěz trpělivý.
Milion mrtvých o něm tkal,
milion nový tká jej živý
ze zkrvácených bosých stop,
a ty jsou vyšlapány v hrob
víry a naděje, ty bože spravedlivý.
32