CESTOU.
Pod košatou třešní u silnice
hrá si dítko, vedle něho sedí
stařenka. Já děcku hladím líce
a pak táži na jeho se jméno,
8
ale děcko všecko udiveno
na mne hned, hned na stařenu hledí.
„Čí to dítko?“ stařeny se ptám.
„„To mé vnouče; nejstarší má dcera
návštěvou k nám z Vídně přišla včera
a já teď se s Němci smluvit mám!“„
„A což vnouče nerozumí česky?“
„„Ani slůvka – je to věru k pláči“„ –
a již slza oko ženě smáčí.
Také mně se náhle zkalil zrak,
když jsem hladil obličej ten dětský,
a v mou duši jako černý mrak
myšlenka se těžká náhle klade:
Zlaté dítě, srdce tvoje mladé
odcizeno nám a sotva tuší,
matka vlast že pláče o tvou duši –