NA PRÁZDNINY!
Jen ještě zběžný pohled pokojíku, hůl v pravici a knihu v levou ruku, klíč otočiti v zámku, stisknout kliku – a hajdy z městského již kouře, hluku! V tu chvíli stal se ze mne člověk jiný, v hrob zapadají úlohy a škola, hlas jediný jen v duši mojí volá: Na prázdniny! Oř železný, kouř jemuž hřivou vlaje, v dál unáší mne bleskem; vísky bílé, luk zeleň, zlato polí, stinné háje mně před očima střídají se mile, že odtrhnout se nelze od krajiny; kde jenom jaký známý na stanici, všem ihned hlásím vesele, jas v líci: Na prázdniny! Jsem u cíle. Již polehoučku k zemi se snáší šero, slavíka jež budí. Jdu známými teď zvolna alejemi a srdce div mi nevyskočí z hrudi. Teď lípy, které dlouhé tvoří stíny, se nad mou hlavou rozšuměly trochu; jich pozdrav slyším: Vítáme tě, hochu, na prázdniny!

MÉMU RODIŠTI.
Ó, rodiště mé drahé, milované! Zas vidím tebe, stojím před tvým prahem a za slzou mi slza z oka kane – ach, odpusť mi, vždyť pláči pouze blahem! Já poutník jsem, jejž unavila cesta, jsem umdlen hlukem velikého města; 5 zda také jako poutník v stromů stínu si v objetí tvém vlídném odpočinu? Zda najdu opět klid? – Ó, najdu jistě; vždyť cítím už, jak s duše tíha padá, a kam jen hlédnu, na každičkém místě se na mne smějí léta moje mladá. Zde každý strom a keř i každý kámen i potok v lučině i skalní pramen roj upomínek blahých pro mne chová, vše volá na mne: dítětem buď znova!

„U SVATÉHO PROKOPA“.
Vše na mne volá: dítětem buď znova! Chci poslechnout. – V les známý vcházím zas; vchod jeho hlídá socha Prokopova a u nohou se světci plazí ďas. Zřím dětství svého dávno zašlá léta: zde modlívala vždy se druhů četa, by na jahodách v lese měli štěstí a víly zlé by nesvedly jich v scestí. To zřím – a padám na kolena hned a modlitbou se vřelou chvěje ret: Ó, Prokope, ty český světče pravý, jenž cizáků jsi vybičoval davy, když prznili tvé sídlo nad Sázavou, ó, povstaň z hrobu, povstaň, muži svatý, svou velebnost a sílu světu zjev: jen brvou pohni nebo zatřes hlavou – a cizáci, již střebou naši krev, snad ukáží zas vlasti naší paty! –

DOMA NEJLÉPE.
Je malý jen to koutek, maličký, však taková mne k němu láska víže, 6 jak srdce děcka k srdci matičky, a že se mi v něm zdá být nebi blíže. Mně každičký znám domek ve městě, mně znám i každý jeho obyvatel, a kolik lidí potkám na cestě, hle, tolik známých to a dobrých přátel! A zdá se mi, že doma jedině tak vlídně slunko na lidi se dívá a také měsíc v chladné cizině že na mne se tak sladce neusmívá.

PŘEDE ŽNĚMI.
Jako širý oceán pšeničný se vlní lán, zrní tíží zlaté klasy. Sedláčku, to budou časy, letos bude z tebe pán! Ale proto nezlam vaz, na pozdější pomni čas; dobře vědí z města páni o tom božím požehnání – přitáhnou ti šroubek zas!

PÍSEŇ.
Úzké na pěšině, jež se v pole ztrácí, mladá hospodyně zabrána je v práci; sukně v kyprém boku vykasaná trošku prozrazuje oku malou, plnou nožku, růže sedí v tváři, ze rtů píseň tryská, ve sluneční záři čistý srp se blýská. Ó, jen zpívej, ženo! Vždyť ta píseň z lidu nejlepší je věno, mnohou plaší bídu. 7 Zpívej, ženo, zpívej na kolébce děcku, v srdéčko mu vlívej k písni lásku všecku; ať zas krajem hřímá česká píseň vřelá! Naše mládež dřímá, dávno oněměla – –

VE ŽNÍCH.
Na poli jak v mraveništi, dnes tu nikdo nezahálí, ohnivé ač slunce pálí, bystře kosa vzduchem sviští, jinde neúnavná paže obilí již v snopy váže. Život zde, však dusný, němý: každý sehnut k horké zemi koná svoji práci v spěchu, beze slova, bez oddechu. – Slunce skryly mraky šedé, zadul vichr, prach se točí, bičem koně švihl kočí, tryskem s plným vozem jede. A již krůpěj za krůpějí s dusivým se mísí prachem. – Blesk a rána! – Děti strachem v koutku pláčí a se chvějí. – Bouře přešla a zas nově na blankytu slunce svítí a ten jeho úsměv zříti v jasném oku rolníkově.

CESTOU.
Pod košatou třešní u silnice hrá si dítko, vedle něho sedí stařenka. Já děcku hladím líce a pak táži na jeho se jméno, 8 ale děcko všecko udiveno na mne hned, hned na stařenu hledí. „Čí to dítko?“ stařeny se ptám. „„To mé vnouče; nejstarší má dcera návštěvou k nám z Vídně přišla včera a já teď se s Němci smluvit mám!“„ „A což vnouče nerozumí česky?“ „„Ani slůvka – je to věru k pláči“„ – a již slza oko ženě smáčí. Také mně se náhle zkalil zrak, když jsem hladil obličej ten dětský, a v mou duši jako černý mrak myšlenka se těžká náhle klade: Zlaté dítě, srdce tvoje mladé odcizeno nám a sotva tuší, matka vlast že pláče o tvou duši –

NA MEZI.
Na mezi se zástup malý – drobotina dětská – válí, smích a jásot z hrdel zvoní. Ale náhle jak by do ní kouzelná se vlila síla, v klubíčko se mládež svila, mír a jásot prchly rázem: hned se vzchopí, hned zas na zem padají a v pádu mnhýmnohý vysoko své zdvíhá nohy, souseda se za šos chytá, a již s vlasem se mu splítá vítězova ruka malá... Bouře dlouho netrvala, mír a klid se vrátil brzy; na tvářičkách ještě slzy, ale z oček skotačivá veselost se opět dívá. 9 Žehnám vám, vy děti zlaté! Kéž jen nikdy nepoznáte sváru, v národů jenž těle rakovinou věky celé šíří se, je ničí, tráví... České děti, buďte zdrávy!

KONCERT.
Les všem známým na neděli překvapení velké chystá; objednán sbor pěvců celý: slavík, slavný koncertista, řady sýkor, žluv a dlasků, křivonosek, sedmihlásků, pestré sojky s černohlávky, havrani a straky, kavky, kukačky – a všem těm v čele mistři drozdi – skladatelé; stromů sbor pak zahraje na dudy a šalmaje. Pozvánky ač nejsou v modě, posluchačů dosti bude: vždyť to vstupné je tak chudé: trochu lásky ku přírodě. –

DO KOSTELA.
Do kostela po silnici bílé k městečku jde vesničanů řada: vetchý stařec, šedou hlavu chýle, opírá se o hůl, snacha mladá vedle kráčí – hvězda v jeho stáří; statní muži opálených tváří hovorem se baví o počasí a jak žito bude sypat asi; švarné selky radují se z toho, slepice že jim teď nesou mnoho; 10 dívky pak se těší vyšňořené na pouť, jež se rychlým krokem blíží; za nimi se mužská chasa žene – což se mnohé děvče naohlíží! Chci se vsadit, že z těch dívek mnohá o hocha jde prosit Pána Boha, mnohý zrak že na hezounké tváři utkví spíše nežli na oltáři.

U TRATI.
Tichým krajem za šera jako hrozná příšera pod lesnatou, temnou strání, jež se zvolna k trati sklání, zastřen v hustý dýmu mrak s hukotem se žene vlak. Jako saň, již líčí báj, v útulný se řítí kraj, syčí, vine se a točí, rudý plamen sálá z očí, pod obrovským tělesem sténá a se chvěje zem. Stojím u trati a zřím, jak se rozprchává dým, a v mé duši náhle vzniká bol, jak zřel bych nešťastníka, příšeře jenž v náruč pad’; mrtvý jeho zrak dí: hlad!

NEDĚLNÍ JITRO.
V myšlenky jsem zabrán stanul v lese. Jsem tu jako v chrámě: nad mou hlavou smaragdová stromů klenba pne se a mně zdá se, andílků že smavou 11 tvářičku zřím v listí kolkolem. Modré zvonky ve vysoké trávě na mši svatou sezvánějí právě, les se chvěje sladkým hlaholem. Dozvonily – posvátný klid všude... Ale náhle v chrámě divný ruch: zvuky sladké dorážejí v sluch, jak když někdo na housličky hude, mohutný teď chorál zazvučí, jak by v skrytu hrál kdos na varhany. V svaté hrůze hledím na vše strany, s rozpiatou pak padám náručí... V srdce, jež mi mocněji teď bije, vchází kněžka – božská Poesie.

VZPOMÍNKA.
Před hospodou zastavili kramáři se s křikem; chudí koníci dva bílí stojí před vozíkem. Pohled na ně zabolí tě: jsou jen kost a kůže, že jim žebra každé dítě spočítati může. Stojí, jak by vzpomínali, kterak se jim vedlo, dokud ještě nosívali na svém hřbetě sedlo... Jednou za krásného rána ubíhali k lesu; jeden nesl svého pána, druhý baronessu. V lesním šeru v krátké době, v nestřežené chvíli, 12 mladí lidé trochu k sobě blíž se naklonili. Kterak asi oba ruče v zanícení zchladli, když tu místo do náruče s koně na zem spadli! Koně, kteří navrátili s prázdnými se sedly, za trest podle noty zbili a pak na trh vedli. Těžce krutou ránu nesli, jíž je ranil osud; však těch plných panských jeslí vzpomínají dosud.

U ŘEKY.
Kol svatý mír je všude, jenom zřídka se větříček sem ztočí, jen ve vrbách se někdy pohne snítka, když ptáče na ni skočí. Sem často zajdu si a s nízké hrázky se mnohé dívám chvíle, jak hravé vlnky skáčou přes oblázky jak děti rozpustilé. Co chvíli z vody vymrští se ryba, hned zase žbluňkne do ní, a nad vrbou, jež k řece až se shýbá, se modrá šidla honí. Tam v polích vedro je, zde v libém stínu tvář chladí vánek slabý; teď zdá se, do vod křišťalného klínu že rusalka mne vábí. 13 Aj, příliš svůdné je dnes tvoje líčko! Nuž, rychle šaty dolů, ať na několik chvilek, drahá říčko, se obejmeme spolu!

V OBOŘE.
Oborou stinnou vesele plynou čistého potůčku vlnky; nežli slunka rozhoří se svit, přicházejí sem se napojit plaché, štíhlé srnky. A když už hasne slunéčko jasné, jiné zas laňky sem chodí: lesníkových dcerušek tu dvé obnaží si bílé nožky své, vlnkami se brodí.

PASAČKY.
Dvě zlatovlasá malá děvčátka vždy spolu pasou žlutá housátka. Jich lehoučké a vetché sukenečky již doba krutá leckde rozdrobila, že řadou direk jako okenečky v svět dívají se tílka jejich bílá. Však štěstí těchto polonahých dětí by mnohý boháč mohl záviděti: zpěv na rtech pasou žlutý housat rod neb štěbetají s nimi o závod.

ČESKÝM CEPŮM.
Cepy, české cepy, už ta vaše sláva 14 pomalu se třepí, snad už doklepává. Otcové vás kdysi pobíjeli hřeby, jimiž rudé rysy vrahům ryli v lebi. A teď – krok jen krátký, aby páry síla z vesnické vás chatky také vytlačila. Snad už vnuci mladí smát se budou dědkům, do sbírek pak vřadí k husitským vás předkům.

NESMĚJTE SE!
Ó, nesmějte se mně, že trpělivě tak často čekám na pokraji lesa, až pod strání, jež zvolna k trati klesá, vlak supající požene se divě! Slyš, na strážního domku stříšce rudé se ozval signál – brzy vlak tu bude! Jen přichyl ucho trochu ke koleji a poznáš jeho dunění již z dáli, jež ozývá se stále zřetelněji... Hle, jak se náhle obzor tamto kalí! Jen malý zprvu mráček dýmu zříš, jenž vteřinami roste, – nyní již to hustý oblak, za nímž slunce bledne. A rychle z dálky téměř nedohledné se hukot blíž a blíže k tobě nese i v blízkém již se ozývaje lese. Teď zapiskl stroj parní pronikavě – a hukot rázem umlknul; to právě 15 vlak v záhybu se octl pode strání. Hoj, teď vyrazil z něho lítou saní, vždy letí blíž, sloup dýmu chrlí z tlamy, již pod nohou se země otřásá mi, vran vyplašených hejna rychle v děsu se zdvíhají a s křikem letí k lesu, již kolejnice chvějí se a zvoní, teď větrem stromy u trati se kloní – ha, již je tu, již vedle tebe bouří! A nyní stroj, jenž zahalen je v kouři, pak řada vozů s okénky, v nichž vidí tvé oko sotva obrysy jen lidí, – vše před tebou se mihne jako sen, jenž probouzí však upomínek řadu. Teď poslední vůz ještě vidíš jen a rudou svítilnu, jež visí vzadu, – pak zdá se ti, že vlak se v sebe ztrácí... Klid dřívější zas v krajinu se vrací, jen ještě v dálce mizícího stroje se ozvalo teď slabé zapísknutí. – Ach, nesmějte se! Nevím, co mne nutí zřít v obrázku tom poesie zdroje.

PÍSEŇ ORÁČOVA.
Kolikrát už, půdo, tebe obrátil jsem pluhem! Nikdo v celém světě není lepším tobě druhem. Brázdami-li za svým volkem v horku zvolna kráčím, potem, který s čela řine, šedé hroudy smáčím. A když doba odpočinku, jako Přemyslovi 16 pluh mi stolem; v stínu hruše pěkně se to hoví. Kolem sebe rozhlížím se – Bože, jaká krása! Nad mou hlavou větřík letí, skřivan v modru jásá. A když dechu nabrali jsme, načerpali síly, kráčíme zas brázdou dále – já a volek bílý. Kolikrát už, půdo, tebe obrátil jsem pluhem! Proto ti snad nemůž’ nikdo lepším býti druhem. A kdyby snad przniti chtěl cizák tebe krotký, na obranu tvou bych s chutí chopil se své otky!

UMÍRAJÍCÍ VČELE.
Zde, ubožátko, ležíš v beznaději a tenké tvoje nožky v smrtné křeči hned zdvíhají, hned krčí se a chvějí; to vše jen proto, že jsem z nebezpečí tě vysvobodit chvátal, nevděčnice, když zapletena v hustou pavučinu jsi neměla již ani síly více, bys k ráznému se odhodlala činu a přetrhala pouta zkázonosná, než smrt by tebe stihla neúprosná. Jak těkala jsi ještě před hodinou v svých družek sboru po květnaté mezi! Teď ležíš tu a smrt už vidíš sinou, co žihadlo tvé v mojí dlani vězí. 17 Jak rád bych zase pomohl ti, včelko, a vrátil tobě tvoje žihadélko, ač dobře vím, že znova v krátké době bys bolest mně, smrt připravila sobě! Jsi nevděčná jak plémě tvoje všaké, jež do těla též dobrodinců vráží své žihadlo – – – Než proč jen tuto káži? My lidé přece nejsme lepší také – – –

ŠUMAŘI.
S lesním rohem, bombardonem, křídlovkou a klarinetem vesele se berou světem starým pro zlost, ale dětem k potěše, jež divým shonem za vřískavou jejich písní odevšad, z domů bohatých i z chudých chat hned se vyhrnou a kol se tísní. V krasovědných sporů ruchu uměna jich jako stěna stojí pevně, nezměněna, ač snad nezná svět ni jména rozličných těch veleduchů; každý starost, jak se zrodí, utápí, zdá se, že jich ani netrápí, umění že po žebrotě chodí.

PÍSEŇ STROJVŮDCOVA.
V zelených lučinách, ve zlatých polích, ze kterých skřivani vzlétají k nebi, nad proudem ječivým, po skalách holých, na krajích propastí, které se šklebí, za svitu měsíce, v slunečním jase, 18 v dešti a ve sněhu, v bouřlivém čase, blesky kdy šlehají, hromy kdy řvou, – půl roku vodím už „Lesbii“ svou. V míru si hovící krajinou smavou zběsile letíme, obraz se míhá, starý dub u cesty potřásá hlavou, hejno vran s velikým křikem se zdvíhá, – ku předu! ku předu! – daleká cesta – – V dáli hle! nejasné obrysy města, rostou – již v nádraží budeme hned – – Pomalu, Lesbie, mírni svůj let! Stojíme v nádraží. Plno tu lidu, všechno se tísní a spěchá a křičí, – my jen si hovíme v chvilkovém klidu, Lesbie volně si dýmá a syčí. Ruch kolem tichne. Již povely dány, signálu první se rozlehly rány, zvonu a trubky hlas ozval se teď – – Výskni si, Lesbie, výskni a leť!

LETNÍ VEČER.
Slunko se sklání za lesy stále níž, před spaním na nebe ještě si růžové praporce vyvěsí; hle, teď se zardělo temně, skok – a již zapadlo. Dobrou noc, země! Náhle se v žitném strnisku větřík zdvih’, šelmovsky hned cosi na blízku pošeptal nízkému ovísku, a již se po nivách nese lehký smích, slábne, až zapadne v lese. 19 Polní se cestou k dědině klátí vůz, od řeky po úzké pěšině děvčata s trávy jdou, mezi ně s velikým křikem teď vlétlo hejno hus, hovoru pásmo jim spletlo. V dědince právě klekání dozněl hlas, všude je ticho, jen se strání hlídačů slyšeti volání; příroda dýše tak jemně, spánku čas. Dobrou noc, matičko země!

DĚDINKA SPÍ.
Spí dědinka. Den perný měla dnes, neb od božího rána žito s polí řad vozů těžkých svážel do stodoly; teď sílivý se spánek na ni snes’. Spí dědinka a ňader jejích dech tak tichounký, že uslyšíš jej stíží; svit měsíce, jenž právě vyšel, plíží se polehoučku po hřebenech střech. Klid svatý, který vísku zkolébal, jen těžké ruší kroky ponocného a táhlé, smutné zvuky rohu jeho, pes zaštěká, – však dědinka spí dál. Tam u statku se nyní mihl stín, teď okenice slabě zaskřípala; to otvírá ji Lenky ruka malá, když nesmí dveřmi sousedův k ní syn. 20 Spí dědinka. Však časem lehký smích dvou šťastných duší slyšet ve přístěnku; jsou bez starostí: ponocný bdí venku, by přísný tatík nepřekvapil jich.

DOMEK NA TRATI.
Útulný domečku na trati, čím jenom vábíš mne tak, stokrát že cestou se obrátí po tobě toužný můj zrak? Domek jak hnízdečko pěnkavy k lesnaté přilepen stráni, jedlí a buků stín lákavý před slunka šípy ho chrání, na střeše parohy jelení, ve vína planého zeleni okének nevidíš ani. Před domkem v malinké zahrádce sedala děvuška snivá, hezounká, jak jenom v pohádce víla či princezna bývá, odtud se dívala za vlakem, jenž zpola dýmu skryt oblakem letěl jak příšera divá. Obrázek spanilé děvuše mladému vodiči vlaku jako blesk zapadl do duše; v dýmu-li hustého mraku strojem svým ztočil se pode stráň, celičké nebe se smálo naň z dívčiných blankytných zraků. Stalo se brzy, co denně snad na zemi děje se zrádné: do ráje vplíží se svůdný had, 21 utrhne poupátko vnadné, chvíli mu dech jeho lahodí, a když se nabažil, zahodí nedbale kvítek, jenž zvadne. Pustá je malinká zahrádka, kruté v ní řádily boje, nadarmo vnadného poupátka hledá v ní oko dnes moje; vzpomínám: výroční právě den, dívka co dosnila lásky sen pod koly svůdcova stroje.

SVATBA NA VSI.
Kterak bujně si dnes vede tichá jindy víska! Ke kostelu hlučná svatba jede, družba výská, hudba vříská, z kočáru co chvíli letí koláč v davy mlsných dětí čekajících všude u cesty, smích a jásot kol a kol. Jenom líčko na smrt bledé nejbohatší ve vsi nevěsty slzy smáčejí a němý bol srdéčko jí stiská. Od kostela v krátké chvíli jedou svatebčani, každý z nich teď hlavu k prsům chýlí v zadumání, družba ani mezi koně nevystřelí; obraz, který právě zřeli na hřbitůvku u kostelních vrat, na mysli teď tane jim: nevěstin dřív švarný milý, ženichův to vlastní mladší brat, 22 na prahu tam leží kostelním s prostřelenou skrání.

HEZKÝ SEN.
Usnula babička u kamen, v duši se vplížil jí hezký sen. Mladou je dívčicí v šestnáctém jaře, růžemi plné jí zkvétají tváře. Vyšla si v lesy, jež městečko vroubí, a než se nadála, zbloudila v hloubi; dere se houštinou, zoufalá zpola posléze v úzkostech o pomoc volá. Leknutím vykřikla, vzhlédnout se bojí, mladičký myslivec před ní hle! stojí. Dobře ho zná, že to švarný pan Hynek, lesního z Bukovce nejmladší synek. Junák se s úsměvem přitočil k ní, jeho řeč sladce tak v duši jí zní, drží ji za ruku, vede ji z lesa, radostí v těle jí srdéčko plesá. Bůh ví, jak stalo se, v krátké že době myslivec dívčici přivinul k sobě, na rtíky její svůj přitiskl ret, až se s ní zatočil celičký svět... Procitla babička, plaše hned vzhlédla k lenošce, stářím jež valně již zbledla, ve které nad děcko spokojeněji hoví si dědoušek – Hynek to její.

STAŘENCE.
Stařenko, tvou hlavu bílou z dálky poznám na poli, poslední kde vší svou silou – ruce samé mozoly – 23 v žízni, v hladu do úpadu s hroudou vedeš tuhý boj. Střenko, zda známo ti je, pro koho to dílo tvé? Co tvůj pot se k zemi lije, do krčmy si druhy zve tvůj synáček jedináček, mrhá tvého čela znoj.

MUZIKA.
Hospoda dnes, jak ji víska o posvícení jen vídá: okénka se lesknou nízká, podlaha je jako křída, černý jindy strop i stěny osmýčeny, vybíleny, okénka i dveře dvoje krášlí věnce z čerstvé chvoje, až to srdce v těle jásá. V jednom koutě mužská chasa, mnohý z hochů šilhá stranou v druhý kout, kde na vybranou hezkých, smavých dívčích tváří; za stolem si hospodáři pilně hasí žízně plamen; na lavici kolem kamen vyšňořené panímámy, samá kmotřička a teta; pod stropními skoro trámy muzikantů trůní četa, aby měli dosti dechu, před každým je pivo v plechu; z návsi zvědavě se dívá okny mládež dovádivá. 24 Všem teď zajiskřily oči: klarinet dal k tanci heslo, jež se k houslím, trubkám neslo – již se párky v kole točí. Hle, teď chasník skočil v kolo, mrknul švarnou na sousedku, výskl, hodil na stůl pětku: „Páni muzikanti, solo!“ Párku švarnému v tu chvíli tanečníci ustoupili, nedlouho však zahálejí, zas už víří všichni v reji. S chutí nyní ještě větší skřípou housle, trubky ječí; vědí, do rána že ještě zlatého se nadít deště. S ohněm starý basař hude, který brzy hráti bude k tanci generaci třetí, basu řeže po paměti, nedbá ani na partesy. Nu, čtenářko, skočíme si?

SVÁTEČNÍ STŘELEC.
Má vzorný oblek, čistě myslivecký, vždy za kloboukem pero jako nové, zbraň lesklou, brašnu, – slovem: věci všecky, jež mají míti řádní Nimrodové: Však divíte se, při dešti a hromu že zbraň i oblek jeho jen se svítí, ač dosti zvěře přinášívá domů? To zvěřinář vám může vysvětliti.

STRAŠÁK.
Divný tvor ten z cizí, bájné říše dnem i nocí na svém stanovišti, 25 hrom ať bouří, vichr kolem sviští, stráží stojí nepohnutě, tiše. Jeho kroj všech krojů vkusnou trestí, o níž modní svět náš zdání nemá: s ramen, k světovým jež stranám dvěma rozpiata, šat visí, jenž ti věstí jména českého kdys mile kvetší slávu, nad níž krov se zapomnění klene, neboť oko bystré, vybroušené trosky čamary v tom pozná hávu; jedinou jen, obrovskou však nohu kyrysnická nohavice halí, kterou zlobné větry roztrhaly, do nového přenesše ji slohu; zdoba tato stačila by sice, korunou však cylindr je, který půvabně je složen v záhyb sterý, tahací že roven harmonice. Tak tu stojí s vypiatou vždy hrudí, a jak ho jen shlédne havěť ptačí, sotva křídla k útěku jí stačí – snad že cylindr v ní úctu budí.

KOMIK.
Má příjem dnes a vtipy pohotově; tak hrou svou četné obecenstvo baví, že po každém se pohybu či slově hned potlesku naň snese příval pravý. Hra skončena – a síní nepřehlednou dav obecenstva tleská, hřmoty tropí, chce miláčka zřít svého ještě jednou; než marně, – komik zmizel beze stopy. Ten klikatými spěchá uličkami; ni času neměl svléci masku svoji; 26 teď zastavil se, – před ním domek známý; jen okamžik – a ve své jizbě stojí. „Co Katuška?“ rty pracně vyrazily. A bledá žena mlčky ukázala mu na postýlku, na níž přede chvílí v sen věčný klesla dcerka jeho malá. V tu chvíli ti, již tak jej mají v lásce, snad na miláčka zdraví někde pijí; co ubožák ten v pitvorné své masce se v hořkém pláči na podlaze svíjí. A zítra, až mu pochovají dítě, zas vesele hrát bude jako kdysi, však slzy bude polykat a skrytě snad za kulisou pláčem uleví si.

NEOMISTA.
Se skloněnou hlavou vážně kráčí polem, dumu v bledé tváři, zraky v breviáři, snad že ani neví, co se děje kolem. Náhle vytrhla jej písně bujná slova; zdvihl oči maně, hned však polekaně do nábožné knihy obrátil je znova. Mně však zdálo se, že oči jeho rády knihy přes ořízku spěly k jetelisku, zpěvačka kde hezká žala jetel mladý. A když sukénka se dívce hochu zdvihla, na to vzal bych jedu, ve ztrnulém hledu tajného že přání zář se jemu mihla. 27

OSMAČTYŘICÁTNÍK.
Věk sehnul jemu šíj a zbělil vlasy, však zvadlá tvář se dosud zarumění a zrak mu zaplane, když v zanícení se rozpomíná na vzdálené časy; kdy do Prahy šel statný jinoch mladý a stavěl barikády. Sníh na hlavě, však v srdci plamen hárá. Ó, byl bych šťasten, kdyby z něho padla jen aspoň jiskra v ňadra polosvadlá těch jinochů, již mají srdce stará a nad svých otců „vlasteneckým bludem“ se zardívají studem!

HLOUPÝ „JOZÍFEK“.
Ve městečku zná jej každé dítě; jakmile se před svým vozíkem na ulici zjeví, okamžitě ulice se plní pokřikem, rozpustilci s hojným nadáváním rozběhnou se za ním. Jozífek se zlobí, rudne v tváři, a když tím jen křiku přibývá, chytře obrátí list v kalendáři, dobrácky se kolem usmívá, z jeho úst pak moudré slovo zazní: „Hehe, jsou to blázni!“

STARÁ LOKOMOTIVA.
Vždy s nadšením jsem zadíval se za ní, když řítila se do tmy v nočním čase déšť jisker k nebi chrlíc bez ustání; vždyť hrdým jménem „Vulkán“ pyšnila se. 28 Však jednou na vrcholu její slávy jí náhle došel dech – a od té chvíle svůj život smutný v šeré kolně tráví, kde staré stroje mlčí zasmušile. Však není sama; stejný losu podíl s ní soudruh její nerozlučný snáší, jenž dlouhá léta životem ji vodil a nad ni v světě neměl duše dražší. Teď denně, když se šero k zemi snese a usínajíc v křoví tiká ptáče, k své družce staroch v kolnu přikrade se, svou hlavu na ni položí – a pláče.

PO LÉTECH.
Ach, jaké kraj náš podlehl to změně?! Snad staly se tu divy, že, kudy chodím, ptám se udiveně: Jste vy to, rodné nivy? Kam jen ty naše písně odletěly, co pryč je od nás tlačí? Dřív ozýval se jimi kraj náš celý, – teď u nás mrtvo – k pláči – – A přec-li někdy zpívat slyšíš v poli, až v duši zamrazí tě: z těch velkoměstských písní srdce bolí, že zplakal bys jak dítě.

SLAVNÝ POHŘEB.
Se splavu vlnky se vesele honí, shrbená vrba se nad vodu kloní, stále se v křišťálném zrcadle shlíží, vidí jak slábne a smrt jak se blíží. 29 Přál bych ti, stařenko, aby tvé tělo slavnější smrt nežli družky tvé mělo: Sekyry ostří ať mine tvé šíje, boží ať posel se v čelo ti vryje; pochodní blesky ti zasvitnou rudé, vichřice nad tebou kvíleti bude, pohřební zpěvy ti zahučí hromy, vzdechy a stony tě oželí stromy, těžkými slzami zapláče nebe, houpavé vlnky pak, stařenko, tebe do hrobu ponesou, – na moře siné... Můž-li kdo toužiti po smrti jiné?

VE STARÉM ZÁMKU.
Svědku zašlé lepší doby, opuštěn tu stojíš v kraji, ne však chud a bez ozdoby; bohatství tak mnohých věků v šerých jizbách tvých se tají, dech že vázne ve člověku, na poklady když se dívá bez ladu tu nakupené; někdy upomínka tklivá do očí ti slzy vžene, jindy jako pro úlevu pěsti svíráš v svatém hněvu... Ve velké jsem stanul síni, hlučné kdys, však mrtvé nyní. Se stěn hledí z rámů tmavých hradní páni v plné zbroji, naproti nim v pestrém kroji řada paní usměvavých. Po stropě a v koutech visí meče, oštěpy a dýky, jimiž rytířové kdysi rozráželi vrahů šiky. 30 Dlouho stojím v zadumání – myšlenka se v duši plíží: jak by se as mladí páni, hradu noví dědicové, v cizině již kdesi hýří, v těsném fráčku mody nové prohýbali pod krunýři, pod velikých mečů tíží; vždyť už pro bičík jen malý sotva stačí jejich svaly...

RYBÁŘ.
Řeka je mu světem celým, u ní stráví mnoho dní s obličejem zkamenělým; – řekl bys, že sní. Nedbá, že v něj slunce pere, pot že stéká po líci, jenom když mu rybka bere, škube udicí! A když se mu rybka chytne, stane se s ním pravý div, po tváři mu radost kmitne – vidět, že je živ. Trpělivost vzácné krásy dána jemu údělem – – Dobrý muži, ty jsi asi vzorným manželem!

NÁŠ PONOCNÝ.
Nejlepším byl mužem z vojska všeho, otužilý mnohé bitvy vřavou, slovutného otce Radeckého kamarádem byl a rukou pravou. 31 V Italii viděl krve dosti, u Verony byl a u Piacenzy, všude konal divy statečnosti, všude věnčen vítěznými věnci. Hrdinou dřív – nyní v nočním čase hlídá svoje bratry klidně spící; někdy nad skleničkou zadumá se, na schodech pak usne před radnicí. Snad že sní pak o krvavém boji, o velikých dobách plných slávy či snad o tom, kterak řečí svojí černookým Vlaškám pletl hlavy – –

KALKANT.
V kostelíčku nevelikém v dobré shodě s varhaníkem šlapal měchy podle not, nohou nešetřil ni bot. Nešlape již. Vrásky v lících, jen se plíží po ulicích, kašel má a krátký dech, – uchází mu vlastní měch.

NAŠE DIVADLO.
Tvůj obraz, malé divadélko chudé, v mé mysli věčně hvězdou zářit bude. Vím, s posvátnou jak úctou z úzké síně jsem vcházel v hlediště jak do svatyně; vím, jak můj zrak se pásl na oponě, jak hltal na ní bujarého koně, jak divil jsem se Břetislavu s Jitkou, jenž pevný řetěz rozťal zbraní břitkou; vím, kterak náhle dech se ztajil ve mně, když za oponou zvonek zazněl jemně, a naposled když opona již spadla, jak nerad jsem se loučil od divadla... 32 Však zlatým písmem zapsán v duši mojí ten večer krásný, ve třpytné když zbroji, kol hrdla řetěz, jenž se sluncem blyští, jsem poprvé se octl na jevišti! Tak oblažuje vzpomínka mne vzato, že nedal bych jí za stříbro a zlato. Tvůj obraz, malé divadélko chudé, v mé mysli věčně hvězdou zářit bude!

V ZÁMECKÉM PARKU.
Staré lípy věkovité stinnou alej tvoří a jak hnízdo poloskryté zámek se v ní noří. Nejstarší z lip zve mne k sobě: K mým si nohám sedni; vyprávět co budu tobě, nejsou věci všední. A již v minulost se vrací, paměti své snuje: o tom, kolik generací v zámku pamatuje. Ve vzpomínce vřele chválí zlaté ony časy, dokud ještě pudrovali páni sobě vlasy; vzpomíná si, jaký býval čas to ještě hezký, dokud v těchto místech zníval jenom hlahol český; želí, že ten hlahol sladký rychle odtud mizí 33 a že děti české matky mluví řečí cizí. Náhle lípa hovor tají – „Slyš jen!“ šeptá tiše... Na blízku mne štěbetají guvernantky z říše.

U HROBU DÍTĚTE.
Na hřbitov mne procházka má vedla. Malé dítko pohřbívali právě; nad růvkem jsem stanul a v mé hlavě myšlenek se divných pásma předla... Čím to dítko mohlo býti světu! Duchem snad, jenž v taje všecky vidí, velikánem, dobrodincem lidí – a zlá smrt je skosí právě v květu! Či by z něho padouch byl, jenž drtí nejsvětější svého lidu práva, svoji vlast jenž bídně zaprodává? Snad že dobře mířila jsi, smrti! – Rakvička již uložena v hrobě, pásmo myšlenek pláč lidí ruší; jediná jen prochvívá mou duší: Jak jsi šťastno, nevinné ty robě!

SE HŘBITOVA.
Bol v duši šel jsem se hřbitova, má duše všecka pohřížena v hoři... Teď vzhlédl jsem – hle, západ nachem hoří a brzy slunce svoje šípy schová. 34 Ó, přírodo, jak’s krásná, věčně nová! Tvé velebnosti v obdivu se koří a v úžasu a bázni vždy se noří v tvé krásy hloubku mysl básníkova! – Kdes v dáli zazněl zvonek ku klekání, kraj všecek mlčí, všude božský klid a s beder svoji únavu vše střásá. Co v duši mé se dálo, nevím ani, jen vím, že náhle zvlhla moje řasa a ret můj že se zachvěl: Žít chci, žít! –

ÚPLNĚK.
Vždycky mně říkala babička, měsíček v úplňku je-li, abych se dobře naň podíval, že to král David je celý. Od těch dob dívám se, v měsíci David král na harfu hrá-li. Babičku odnesli na hřbitov... Probuď ji, Davide králi!

MÉMU KLAVÍRU.
Můj klavír stojí zadumán a tich a s výčitkou se němou na mne dívá. – Mám k tobě sednout? – Hráti byl by hřích, když příroda mně celá hrá a zpívá. A jak mi zpívá! Nikdy ze strun tvých má neumělá ruka nevyloudí tak sladkých písní, trilků jásavých, jež skřivánkovi z hrdélka se proudí. A kdyby přišel třeba Musy syn a rozechvěl tvé struny nejvřeleji, 35 přec píseň jeho bude pouhý stín té písně, kterou v houští drozdi pějí. Ó, jen mi spílej, věrný druhu můj, a hlasně reptej, stále že jsem v poli; jej probůh! nemlč; němý pohled tvůj víc nežli slova nejpříkřejší bolí. Až nivy uspí seveříku dech a zima přijde v bílé říze svojí, pak budem spolu v těsných města zdech zas celé dni a nic nás nerozdvojí! – –

PO KRUPOBITÍ.
Boj živlů dobouřil. Hrom doburácel i shasl blesk, jenž oslepoval zraky, a vichr, před chvílí jenž stromy kácel, v dál žene těžké, ledu plné mraky. Kdo v dusné jizbě, okna otevírá a plným douškem pije vzduch teď svěží, co venku mládež kusy ledu sbírá a vodou brodí se, jež v stoku běží. Tak bezstarostné děti si tu hrají a nevědí, že bída hrozí kraji; jsou blaženy, že v tváři starostlivé svých živitelů nedovedou čísti, kde z každé vrásky mluví slovo tklivé: Ach, drahé děti, co budete jísti? –

VŠUDE ŽIVOT.
Mně věčný nářek měšťáků se hnusí, že mnoho nudy na venkově zkusí. Těch ubožáků, krátkozrakých lidí! Můj aspoň zrak jen život všude vidí: mně nevšední tu podívané skýtá luk koberec i cesta kamenitá, strom, pod ovoce tíhou který klesá, 36 trs ostružin, jenž zbloudil na kraj lesa, keř, pěnkavy jenž mladé v loktech hýčká, krov, pod nímž hnízdo lepí vlaštovička, i chudý bodlák, u cesty co stojí, hmyz nesčetný, jenž ve vzduchu se rojí, i pavouk, který v koutě přede hravě, i kapka rosy, jež se třpytí v trávě. Tak v knize přírody dí každý list; kdo jinak mluví, neumí v ní číst! –

U STODOLY.
Na pšenici zlatou klepy! klepy! klepy! jako podle taktu dopadají cepy. Paže pravidelně zdvíhá se a padá, plnému vždy klasu těžkou ránu zadá. Časem smích se mísí v pravidelné tepy, někdy přehluší je pomluvy a klepy.

OBRÁZEK.
Vyhledal jsem místečko si vhodné, odkud vábná vyhlídka mi kyne: u mých nohou leží město rodné, jím se jako stříbrná nit vine tichá řeka, na jejím se břehu se shrbenou vrbou olše střídá a jez mnohý překáží jí v běhu; statný topol vlídný zámek hlídá, z dálky znáti střechu jeho rudou; 37 se zámku se zrak můj zvolna šine na všecky ty vlídné domky jiné, na poslední chaloupku až chudou; kolem města útulné zřím vísky, poloskryty v sadů zeleň svěží jako bílé stádo ovec leží, na vršku jich pastýř – kostel nízký; nade mnou se klene blankyt jasný, vzduch i země plny zpěvu, plesu – – a ten celý obrázeček krásný obklíčen je modrým rámcem lesů. K západu se chýlí slunce rudé, vzdálené se vrchy v mlhu halí... Po tobě, ty koutečku můj malý, nejvíc se mně v dáli stýskat bude.

PRŠÍ.
Z hluboka se ozval hukot hromu – a již všechno s polí chvátá domů. Pasáci tu s hlavou obnaženou – aby rostli – krávy s pastvy ženou, dívky, chráněny by vlasy byly, přes hlavu si sukni přehodily. Řídké kapky v hrachovišti šustí, ale brzy hustější se spustí – hoj, už prší. Všecko prchlo – jenom já se ještě v polích toulám, nelekám se deště; s klobouku mi teče – nedbám na to, vždyť prý padá hospodářům zlato – Ať jen prší!

ZAHRÁDCE.
Maličká má zahrádko, jako dlaň jsi pouze – 38 a přec budu zakrátko po tobě mřít v touze. V křoví stinném objetí sní se ach! tak krásně, na každičké na sněti visí kouzlo básně. Něžně chováš v loktech svých dítky z květné říše, usmívá se každé z nich, každé vůni dýše. O zelený ptáčkům byt nikdy nemáš nouze – – Jaký div, že budu mřít po tobě zas v touze?!

BRZDIČOVA ŽENA.
„Pojďte, děti, u trati tak hezky, počkáme si tam dnes na tatínka!“ V náruč vzala dcerku – nemluvňátko, za ruku pak tříletého synka. Jsou již u trati. Teď zvoní signál, – teď už v dálce tam se obzor kalí, – slyšet hukot – „Už přijede táta!“ do dlaní si tleská klouček malý. Nákladní vlak pomalu se blíží, těžce supá – a již vedle bouří. „Vidíš, táta!“ – Vyjevené děcko třese hlavičkou a očka mhouří. S brzdy vysoké jim rukou kyne brzdič výjevem tím překvapený; nejraděj by skočil k nim a zlíbal rtíky dětí svých i mladé ženy. 39 Ještě z dálky posílá jim pozdrav, nahýbá se s vozu – – „Rány boží!“ Výkřik hrůzy náhle projel vzduchem, žena s dítětem se kácí v hloží. Viděla jen, kterak muž se její zapotácel a jak s vozu letí – – – Ve chvíli tu ovdověla žena, osiřely ubohé dvě děti. Vdova šílená teď k oné trati chodí denně, za deště i hromu, na brzdiče volá, usmívá se, a když zmizí vlak, jde s pláčem domů.

BÁSNÍK NA ČEKÁNÍ.
Stál o strom podepřen, zbraň vedle sebe a snivé zraky upíraje v nebe, jež vršky stromů prosvítalo málo a hvězdičkami mrkat naň se zdálo. Duch jeho krásou tiché noci zpitý se brzy plnil vznešenými city, jež ponenáhlu, básníků jak právem, slov lepým jal se odívati hávem. Tak v dumách stál a nevěděl, že z houští srn statný sotva oči s něho spouští, až rána, jež teď padla blízko kdesi, snů pavučinu roznesla mu v lesy. A druhý den jej okres celý zlobil, že před nosem mu pytlák srnce dobil; však básník více, nežli této škody, své želel vzletné, rozstřílené ódy. 40

NA MIZINĚ.
Na stůl chýlí těžkou hlavu, žena pláče venku; poslední dnes prodal krávu – žide, ještě sklenku! Darmo veselým se staví, na stůl tluče pěstí; svědomí hlas vyčítavý nijak nelze splésti. Čelo jeho pitím rudé pokrylo se stínem; tuší snad, že za rok bude žida čeledínem?

PÍSEŇ PASAČKY.
Paste se, kravičky, paste jen, nežli se k večeru schýlí den, nežli se travička pod kosou skloní, studená rosička než padne do ní, sova než zahouká po lese, – paste se, kravičky, paste se! Já zatím sednu si na mez k vám, mateří doušky si natrhám, chrpy a chudobky přiberu k tomu, uviju věnečky, přinesu domů, a naše nizounká světnička jara pak hned bude plničká. Dříve, než někdo se naděje, seveřík studený zavěje, bublavý potůček zastaví v běhu, do hor i v údolí nanese sněhu, z chatky nás nepustí celý den – – Paste se, kravičky, paste jen! 41

MATKA.
Časně z rána za tmy spěchá za svou prací, pozdě večer za tmy domů se zas vrací. Lesům do vlasů své zlato slunce vplítá, ale nezabloudí dusné do továrny, na zčernalé stěny hustý prach kde lítá, sterých strojů hrčí nápěv jednotvárný. U stroje den celý stojí mladá matka, nejmladšího děcka – ještě nemluvňátka – vzpomíná, jež doma, než se k němu vrátí, s pětiletou dcerkou musí zanechati; vzpomíná, jak tiše někde v koutku hrá si a zas kterak pláče po matičce asi. Několik jen krokův od továrny k chatce... prudce zabušilo srdce mladé matce, nevýslovná touha zchvátila ji všecku, – aspoň na okamžik musí k svému děcku! Dozorce se vzdálil, – nuže, ku dítěti! A již z dusné síně mladá žena letí. Stojí u řeky – hle, na protější straně ve trávě si hrají děti její obě. Zaplesala matka, zavolala na ně, zatleskalo dítě ručkama – – V té době dozorcův hlas drsný volá ženu zpátky. Zakmitla se slza v oku mladé matky, na své dítky ještě bolně usmála se, ke svému se stroji smutně vrací zase – – – Proč je také matkou, proč jen strojem není?! – Teď jí za trest ještě strhnou se mzdy denní.

ČESKÝM NIVÁM.
České nivy, proč vás mám tak rád? V osení se lesknou šperky z rosy, 42 z něho skřivan písně v modro nosí, o závod s ním hlaholí písně dívek na poli; proto snad vás, nivy, mám tak rád! Až pak na vás, nivy, padne sníh, zmlknou vašich pěvců písně všude, ale zato častěji zas bude hlahol zvonků slyšeti u saní, jež poletí přes umrzlý, zamodralý sníh. Po vás těkat – jakou rozkoší! Kdyby mne snad zavál osud v zlosti do ciziny, kéž jen moje kosti splynou se svou otčinou, v lůně vašem spočinou! Ve vás hrob též mít je rozkoší...

HUDEBNÍK.
Rty usměvavé, svěží ruměn v líci a nadšení zář v jiskrném svém zraku, roj ideálů pod bohatou kšticí, jež proudila se na límec mu fraku, mír v duši, která neznala, co hnus – tak vkročil ve svět odchovanec Mus. Jen málo let – a muž ten zříceninou! Roj ideálů prchl z hlavy lysé a rozedraný šat už páchne špínou. Jen oko ještě časem zanítí se, když v dýmu krčmy koncertní svůj kus hrá luze zpilý odchovanec Mus.

V LOMĚ.
S přírodou boj o kus chleba vede chuďas život celý, 43 aby doma děti jeho bledé nouze netrpěly. Na chvíli jen ruce ve klín skládá, odpočine sobě, s obědem když přijde žena mladá a s ní děti obě. S nevlídným dřív lomem jako divem změna se pak stane: kde sršely jiskry pod kladivem, láskou zrak teď plane. Šťastný lamač! Žití tráví celé v lůně tvrdé skály a přec srdce neztvrdlo mu v těle – Boháči, jak’s malý!

MLADÝM STARCŮM.
Vy všichni, kteří ve měst vlnobití se potácíte zmámeni a zpiti, vy, jejichž duše dávno otrávena, jimž vrchem krásy v krčmě nahá žena, vy, kteří věřit přestali jste v lidi, jichž oko všude bestie jen vidí, vy, kteří zkoumáte kal drobnohledem, lid očkujete názorů svých jedem, vy, jimž se časně v čele vrásky množí, – sem pojďte, za mnou do přírody boží! Zde poslouchejte řeč tu tajůplnou, jíž v řece dravé mluví vlna s vlnou, vrb řady na břehu, jež stáří křiví, a v jejich listech větřík dovádivý. Dál následujte nivami mne těmi, kde zlaté klasy shýbají se k zemi, luk zelení své pokochejte zraky, sluch písní skřivana, jenž míří v mraky. A posléz ve svatyni lesní tmavou 44 teď pojďte za mnou s obnaženou hlavou, kde krok váš tlumí hebounkým se mechem; tu poslouchejte s utajeným dechem, jak hymnus lásky šumí korunami. A nepohne-li ani toto vámi, v poušť prchněte! Smrt, jež tam číhá všude, též s vámi snad mít slitování bude...

POHŘEB SEBEVRAHA.
Nad zemí, jež jako v smrti leží, visí příkrov – těžká, černá mračna, časem v dáli jako šelma lačná zařve hrom a po obloze běží, pod krovy si vítr každou chvíli lehne a tam kvílí. Za tmy smutný průvod kráčí branou bez kněze a kříže, zvony mlčí, kolem rakve jako zraky vlčí pochodně a svíce větrem planou, temné postavy jak duchů zjevy pějí žalozpěvy. Ubožák, jejž těsná rakev chová, celý život zasvětil jen práci; však co dlouhá léta stavěl, kácí za noc drzá ruka zločincova; ráno v lese nalezli jej druzi, – visel na haluzi. Před hřbitovní zdí hrob jeho bude. Za to, bídný, mrzký sebevrahu, že jsi nechtěl u cizího prahu almužny se dožebrávat chudé, nemůžeš přec ležet mezi všemi ve svěcené zemi – – – 45

TANEČNICE.
Ať únavou se chvěje tělo vnadné, ať duše v divé bolesti se topí, v tom oku, kterým věčný úsměv vládne, bys všeho toho marně hledal stopy, když před diváky zpola obnažena ta krásná tančí žena. Ji včera hostil salon v domě panském, kde holohlavé, vetché pány mladé div nezbláznila láskou při šampaňském; – dnes na chudé se lůžko lačná klade a, jak by náhle bolem přemožena, štká hlasně divná žena. A zítra klesne v usedavém pláči tam na hřbitově na ten růvek dětský, však večer pouhý pokyn mistrův stačí, by úsměv zaplašil zas stíny všecky, až tančit bude zpola obnažena ta krásná, bídná žena.

ČLOVĚK.
Je člověk divný, prapodivný tvor a jeho srdce hádankou je věčnou: chtěl prostorou by vlásti nekonečnou, chtěl vzbouřených by živlů zlomit vzdor a kosmos míru překlenouti duhou, – však vlastních vášní oddaným je sluhou. Smrt leká jej; a přece mnohý z nás, když za rakví se béře přítelovou, se v duchu baví mladou jeho vdovou, a jiný jmění počítaje zas má hlavu svoji přeplněnu čísly, – však na smrt sobě nikdo nepomyslí. 46 Chce svrchovaným pánem tvorstva slout, však po krvi jak zvíře často žízní; rád vychloubá se Uměn zvláštní přízní, než hudbou je mu také rachot pout; „chci pravdu!“ volá, nadšení jas v líci – a proroky své vláčí na hranici.

MODLITBA.
Ó, Pane mocný, země, nebes králi, jenž měsíci a hvězdám dáváš světlo a dopouštíš, by dítko vesny zkvetlo i na temeni tvrdé, nahé skály, slyš sluhu, který ve přírody chrámě své chabé k Tobě s prosbou zdvíhá rámě! Dej, mocný Bože, vlast by moje malá všem nepřátelům četným odolala, by netištěna sousedami svými zas démantem se leskla mezi nimi; vrať lidu mému něco z dávné slávy a věčnou kletbu sejmi s jeho hlavy, by svorně šetřil proti vrahu sil a v hněvu bratrském jich nedrobil; dej, rodiště ať moje milované, ten kouteček, jenž srostl s mojí duší, se tvrzí pevnou, nedobytnou stane, jež každý útok cizích plemen skruší; a mně, jenž tuto v kyprém klečím mechu a klenbou buků zírám na oblohu, té, Bože, dopřej milosti, ať mohu své vlasti sloužit do posledních vzdechů!

PŘEDTUCHA JESENĚ.
Po nebi se mraky ženou, marně slunce hledá zrak, pod oblohou zachmuřenou papírový lítá drak, 47 vítr fouká se strniska – jeseň už je blízká. Na kostelní staré věži vlaštovek se slétl sněm, odtud rychlý posel běží, zprávu nese družkám všem, sousední jež hostí víska: Jeseň už je blízká! Známé lesy v závoj halí šedá mlha často již a ta mha též zrak můj kalí, v duši tesknou padá tíž, divně se mi hrdlo stiská – jeseň už je blízká.

DUMA.
Pusta jsou pole kol do kola, makovin šustí jen stvoly, veselý ohníček plápolá na každém skoro již poli; z pýřky dým dusivý po zemi těžce a líně se plazí, vítr, jak potřásá větvemi, listí mi do vlasů hází. Známou se rozhlížím krajinou, v oči se derou mi slzy – – Cizí ach! kraje zas přivinou v náruč mne chladnou již brzy. Největší práce až nastane tobě, můj stařičký pluhu, podzimní vítr mne zavane daleko od rodných luhů... 48

V NEMOCI.
S lože, na němž horečka mnou zmítá, oknem hledím za velikým drakem, který nad protějším domem lítá stále výš, až zdá se splývat s mrakem. Teď mi zmizel. – Ve stesku a touze čelo vlhne potu krůpějemi... Hmota vzlétá k nebi, člověk pouze – přírody pán – připoután je k zemi!

ZASE VENKU!
Zlá nemoc prchla – v přírodě jsem zase! Vy usměvavé, zlatoskvoucí nivy, vy písně ptačí, sladké, různohlasé, ty čilá řeko, lese zádumčivý i šedá skálo – buďte pozdraveny! Jsem opět u vás – Bože, jaké štěstí! Dřív zrak můj čtyři poutaly jen stěny, teď volně sobě všude dráhu klestí. Duch trpěl s tělem: v touze neskrocené chtěl v modro, které nad zemí se klene; jsem opět zdráv, a v duši blaze je mi, že připoután je člověk k matce zemi...

HROUDĚ.
Ty šedá hroudo, lidského co potu jsi vypila – a stále prahneš žízní! Již mnohou bouři přečkala’s a psotu a mlčky trpíš, pluh když tebe trýzní či těžkého tě koně noha drtí. Jen krátký oddech – a již opět zrní a s ním i všecku naděj v tebe kladem. Jak bude dál? Zda naděje se splní či bude kraj náš hořkým strádat hladem? Jeť v tobě símě života i smrti! – – 49

LESEM.
Jdu zvolna vážným, zadumaným lesem, jenž nedávno zněl ještě ptáčat plesem; teď studený jen vítr v sosnách kvílí a někdy hukot vlaku zavěje sem, jenž nedaleko spěchá k svému cíli. Slyš, v suchém listí kroky zašustěly! Hoch štíhlý, láskou všecek rozechvělý, jde ruku v ruce s hezkou zlatovláskou. Nuž, rychle s cesty, by mne neviděli, ať pokochám se mladou jejich láskou! Ach, byla vám to cesta! Každou chvíli se mladí lidé v chůzi zastavili, hoch zlíbal dívce tváře uzardělé a po sté snad už tázal se jí, ví-li, že miluje ji nevýslovně vřele. A vida dvě ty děti milující div nezlíbal jsem starou borovici, tak bylo mi, jak budil bych se ze sna. Ó, blažení! Kol jeseň smutných lící, – vám v srdcích smavá vypučela vesna!

NA PODZIM.
Ach, neříkejte, podzim zlý že host! Je chudák sic, však přece mnohý skvost v dar chystá přírodě a na paletě dost nese barev. Pole, která v létě tu stála v plných klasů pyšných zlatě, teď záplata jsou sice na záplatě, však na žebráckém šatě zdoba tato se hodí lépe nežli šperku zlato. Les v zadumání stojí teď a němý, však zato barvami se oděl všemi. Hor fialových hrdá čela v dáli, 50 jež nedostupnými se vždy ti zdály, teď vzduchem čistým jako by šla blíž, že rukama jich dosáhnouti mníš. Ať sype na vás květy smavá vesna, ať nad vámi se bouře žene děsná, ať na chvíli vás uspí sever tuhý, vždy krásné jste, vy drahé české luhy!

PROSBA.
Jen o to prosím, pane Bože milý: Těch málo dní, těch několik jen chvílí, jež v rodišti svém ještě strávit mohu, Své zářné slunce připni na oblohu, ať na ten boží svět se v plné kráse den celý dívá, vlídně usmívá se; a když se večer slunko k spánku schýlí, pak vyšli zase měsíček Svůj bílý a tisíce hvězd rozsvěť na nebesku, by rodný kraj se stápěl v jejím lesku; dej lesům ještě trochu letní vůně, vlož ptáčkům v hrdla nejkrásnější trilky a sílu srdci dej, jež hořem stůně, by sneslo trpké rozloučení chvilky!

KONEC PRÁZDNIN.
Bože můj, tedy již pravda to jistá! K daleké cestě se vlašťovka chystá, vítr se prohání cestami všemi, šaty rve se stromů, hází je k zemi, tancuje po stráních, pohrá si s řekou, k dětem, jež na polích brambory pekou, lehce si hvízdaje krade se zticha, v oheň pak z plničkých tváří jim dmychá, vznese se do výše, pohání mraky, zmítá a lomcuje dětskými draky. 51 Matička všecko mi na cestu chystá – Bože můj, přec tedy pravda to jistá! Hůl zase v pravici beru se zvolna známou mi alejí, – proměna bolná: srdce se nekochá slavičím hlasem, nad hlavou vrána jen křikne mi časem, uvadly květy, zřít ocún jen místy, pod nohou šustí mně sežloutlé listy. Neblahý osude, loučení klaté! Škoda vás nastokrát, prázdniny zlaté!

ROZLOUČENÍ.
Čas štěstí minul, – konec všemu blahu! Ó, rodiště mé drahé, milované, zas jako poutník stojím na tvém prahu a po líci mně těžká slza kane! Kol svatý klid – kraj dřímá ještě celý... Teď v městečku se zvony rozzvučely; ten hlahol jejich od dětství mi známý dnes truchle zní a srdce rozdírá mi. A bezděky již spínám ruce svoje a za tebe, mé hnízdečko, se modlím, bys jako vítěz vyšlo z toho boje, jenž uchystán ti cizákem je podlým. Ten cizák, jenž nám odvěkým je vrahem, tvou zbraní míří po tvém srdci drahém; rád dítko vyrval z náruče by matky a cizí řeč dal za jazyk mu sladký – – Buď požehnána, kolébko má zlatá, a s Bohem buď! – Čas rozloučení chvátá – jen ještě pohled nekonečně dlouhý... V mém srdci pusto – zbyly jenom touhy – 52

ZASE V RUCHU MĚSTSKÉM.
Buď, venkove, zdráv s kouzly svými všemi! Teď hlučnými zas chodím ulicemi, kde lomoz vozů, lidí křik a smích se dotýkají bolně čivů mých, jež do nedávna šumných lesů víly svým zpěvem snivým sladce konejšily. Jdu vírem tím, kde s přepychem se střídá krok za krokem ta nahá lidská bída, jež pohledem svým němým hlasně křičí. A pokaždé, když cestou ubožák mne potká v hadrech, jimiž vítr fičí, svůj rozpačitý k zemi sklopím zrak a v duchu, by mi odpustil, ho prosím, že na svém těle lepší kabát nosím – –

PLZEŇANKY.
Z kostela jde řada Plzeňanek; v šatech malebných, jež duhou hrají, kvetoucím se zvonkům podobají, které lehký rozkolébal vánek. Potěší tě půvabnost jich kroje, nejdéle však stanou zraky tvoje punčošek těch řadou nad peřestou, které všude kmitají se cestou. Myslím, tyto punčošky že mohou rozehřáti také srdce ledné a snad hlavu popletly již mnohou; kámen, kdo se po nich neohlédne!

V DEŠTI.
Déšť kdy v okna bije, pleská na chodníky, důvěrně mi kyneš, svědku slávy naší, 53 stará kniho česká, nad poklady dražší; díky tobě, díky! Znám tě dobře! Vždy jsem jásal čta, že drzý vrah byl otci zahnán; listy pak, jež zvěstí truchlivou mi byly otcův o neštěstí, zvlhčily mé slzy. Cos už vytrpěla v bouřném víru světa! Uniknuvší spárům dravce Koniáše pod svými tě krovy chudé chatky naše kryly dlouhá léta. Nevrátí se – bohdá! – Koniášů časy! Svobody ti zlaté svitla doba nová, kdy se volně noří duše písmákova ve tvé věčné krásy. Ať jen déšť se lije, sluneční ať tváři mraky stojí v cestě, vítr ať jen sténá! Ze tvých zlatých slov mně, kniho drahocenná, jasné slunko září – –

NA PROMENÁDĚ.
Zde k večeru se procházejí denně v svých drahých šatech pánové i dámy; jsou vespolek si všichni dobře známi a proto svoje zraky udiveně vždy zabodají ve tvář cizí, novou, jež v malé obci jich se náhle zjeví. „Zda panic jest a mlád?“ se táží děvy. A páni zas: „Je svobodná či vdovou?“ Klid hladiny, jež slove všední žití, zjev taký dovede vždy rozčeřiti. Hle, právě nyní jak by do jezera dřív klidného pad’ kámen znenadání, hned plno vln; však nezří z očí paní 54 teď zvědavost, též ústa málokterá se strojí k úsměvu, jenž tak je zdobí, než výkřik hnusu, nevole a zloby zní se všech stran – Co – pro živého boha! – té bouře příčinou? Proč kráska mnohá své hyzdí líčko mrakem rozhořčení? – Ó, smělosti, jíž v světě rovné není! Hle, v místa, na nichž plno panstva všude, se vedral drótar v haleně své chudé a z dřevěnky své pod nosíčky dýmá, jež parfum zvykly nozdrama ssát svýma – A rychle z promenujících těch davů se pánové a dámy vytráceli; náš hrdina však pyšně vztyčiv hlavu šel dál, jak svět by náležel mu celý.

PRVNÍ SNÍH.
Hoj, první sníh! Dvě krásné v drahých kožešinách děti teď vběhly na balkon. Jen pohleď na ně, jak očka září jim a drobné dlaně sníh lapají, jenž k zemi ztuhlé letí! Jen pořídku a jako ostýchavě si první vločky usedaly na zem; však teď se nebe zatmělo – a rázem sníh hustě v divé chumelí se vřavě, že brzo země pokryta jím celá. A čím se více drahý šat jim bělá, tím větší jásot dětí na balkoně. Hoj, první sníh – to nová rozkoš pro ně! Jich mladá mysl obrazy si kreslí: rej na ledě a cestu v skvostných saních, kout salonu, v němž pastýři kol jeslí, a v pozadí strom třpytných větví, na nich plod četný jižních krajů, pestré cety, 55 a pode stromem dárků celé čety – – Ach, první sníh! – Hle, na lešení nové stavby hrdé se zastavila žena – nádennice! Teď pod zástěru vetchou ruce tvrdé si ukryla a dolů do ulice se zadívala v dumách starostlivě... Ach, první sníh! V tom okamžiku živě jí v duši teskné, trudné zjevy víří: krb chladný v jizbě pusté, plísně plné, muž, jenž se přes práh potácí a klne, a v koutku vlhkém lačné krčky čtyři –

STARÉ VRBĚ.
Zde stojíš sama v pláni zasněžené a vítr divý, stařenko má šedá, ni k stáru ještě pokoje ti nedá, než bouřlivě se přes tvou hlavu žene. Oč bylo lépe, když jsi ještě měla šat zelený, tvé nohy potok myl! Teď potok v běhu sever zastavil a přes noc tobě šaty strhal s těla. Zde stojíš sama, pohřížena v dumy, a vzpomínáš – – Hle, šťastných dětí dvé v tvůj sedlo stín, jenž k odpočinku zve, a poslouchají, co tvé listí šumí. Tys nejsladší se písní rozepěla, že v sen se děti ponořily zcela, že v opojení jinoch k dívce vzhlíží a nevidí, jak hrozná bouř se blíží. Až najednou je rachot hromu vzbudí a deště příval – Kam se nyní skrýti? Ó, žehnat budou tobě celé žití: v tvé, stařenko, se duté skryli hrudi. Zda vzpomínáš, jak dívenka se chvěla, jak jejímu se strachu jinoch smál, 56 jak strh’ ji k sobě, na rtech jejích ssál, a jak se dívka v bázni nezpouzela? Víš, stařenko, že ve tvém vetchém těle se nalezly dvě duše stejně vřelé? To slavná byla zasnoubení chvíle: blesk pochodněmi svítil na vše strany, tam v lese vichr hrál jim na varhany, hrom timpany jim při tom tloukl čile! Hle, takovou jsi někdy měla slávu! – Teď sama stojíš v zasněžené pláni a klidně trpíš, když ti vítr sklání a cuchá tvoji starou, šedou hlavu. Teď nikdo k tobě kroků nezaměří. Jen někdy bujná cháska malých žáčků, jež ze školy sem spěchá na klouzačku, své knihy tobě do ochrany svěří – –

VRCHNÍ RYŠAN.
Vrchní Ryšan – jako vrchní mnozí – sedláků všech nepřítel je velký, rákoskou a šatlavou jim hrozí, ale k smrti rád má švarné selky. A zvěst dí, že často v pozdní době, některý když chám si „hoví“ v base, vznešený pán nelenuje sobě a před jeho barák zatoulá se. A tam sladce – pověst dále praví – klokotá jak slavík, toužně vzdychá; štěkne pes – a milovník se žhavý jako zloděj domů plíží zticha. Někdy také zaťali své zuby v suché panské lýtko psové klatí; však se podnes mnohý soused chlubí hadrem z páně Ryšanových gatí. 57

SMUTNÝ ČAS.
Smutno v přírodě – ach, smutněji v mé duši! Cestička má známá je teď opuštěna, děsné ticho vůkol mé jen kroky ruší, sám a sám tu bloudím – horkou slzu v oku, trudných myšlenek jen šerou přízi snuji. K Tobě, Pane, lkám: Kdy nastane již změna v našem českém světě? Pozná-li přec naše vlastní krev, co slepě na svém lidu páše? Staré vrby, jež se kloní ku potoku, hluboké mé vzdechy žalně opakují. Těžká mlha klade na pustá se lada, ale těžší – těžší v moje srdce padá – –

JINOVATKA.
Jsem to, pane Bože, v naší zahrádce – či jsem ocitnul se kdesi v pohádce? Ba že v pohádce! Vždyť na zahradě chudé včera ještě stály smutně stromy nahé – dnes, kam hlédnu, stromy stříbrné jsou všude, na větvích se třpytí četné skvosty drahé. Vydechnout se bojím, úžas v každém ryse, nevýslovnou krásou zrak můj opájí se... Odkudsi teď větřík přiletěl a – rázem všecka nádhera se sesypala na zem. Sny mé bláhové, vy též jste jinovatkou; bleskem drahokamů záříte mi v duši, ukolébáváte ve mdlobu ji sladkou, ale běda, vždycky pouze na krátko: ve chvíli, kdy snílek nejméně jej tuší, vítr zaduje – ach, s bohem, pohádko! – 58

V JARNÍ BOUŘI. (20. III. 1897.)
To jaro letos divně se nám hlásí; ne vánky, které budí sedmikrásy, než rachot hromu, blesků roje celé – to nezvyklí jsou jeho hlasatelé! Je pozdní noc – tam venku vichr kvílí, rve střechy, sténá v kamnech, v okna buší – já se svou lampou bdím a před mou duší se noří z temna koutek mně tak milý. Můj hrade starý, v omšenou tvou zeď jak opírá se bouřný vichr teď, jak hrne se as branou do nádvoří a vítězstvím zpit, jehož dobyl v lese, kde nejsilnější dub se jemu koří, výš divokým se chvatem – výše nese, až vyšvihl se k troskám štíhlé hlásky, vší obořil se silou na cimbuří... Však mylně balvany má za oblázky a darmo šílí, vzteká se a zuří; co odolalo zhoubě tolik věků, jen vysměje se bezmocnému vzteku – Můj hrade! Naše národní ti žití je podobno: zlých vichrů proudy divě se na ně valem se všech stran teď řítí, že trhliny již zříti v jeho zdivě, a čeho jsme se mnozí dotknout báli, rvou bez ostychu – naše ideály! Ach, ideály! Odolají též těm vichrům divým jako tvoje věž? – – 59

VELEHRADSKÉ MOTIVY.
I.
V šero koutu chrámového skryt dobrácký jsem pozoroval lid, u zpovědnic jak se starobylých tísní; a tu zvláštní upoutal mne zjev, do tváří mi všecka vběhla krev nad tím, co tu páší zpovědníci přísní. Viděl jsem, jak po zpovědi té dívky, květy sotva rozvité, vedle zralých žen i těch, jež dávno zvadly, za pokání kolem oltáře po kolenou lezly, na tváře padaly a stříbro do pokladny kladly. Ne, ne – nelze hledět na to dál! Pryč s těch míst, kde na rty se mi dral výkřik hlasitý, jejž potlačil jsem stěží: Lide, vstaň a jařmo potupné s šíje svrhni, jež ti na ni pne hrstka bezcitných a tobě cizích kněží! Vstaň a od proroků falešných odvrať se, již po straně jen smích z tebe tropí si, jak tebe zotročili! Slovům lásky otevři svou hruď, pamětliv pak toho vždycky buď, k svému obrazu že Bůh tě stvořil milý! II.
Šohajové statní v malebném svém kroji, všichni od slunéčka v líci zahnědlí, poutníků dav zbožných s hudbou přivedli, každý chválil Boha jiném na nástroji. A když poutníčkové zašli do kostela, 60 hudba opačným se dala směrem zcela: do hospody, která první stála v cestě. Jako očarován za nimi jsem šel. Spustili hned skočnou. Ale běda! žel! marně bavlnku já hledám v svojí vestě. Rozhlížím se kolem – a můj úžas roste: za stolem tam vidím dva jen starce prosté, bezzubá již ústa pootvírajíce na šumaře hledí s vlídným úsměvem, a čím statečněji v zanícení svém šohajové troubí, tím víc na sklenice oni troubí též a přes tu chvíli oba tleskají si v dlaně statně, ze vší síly. Vysvětlení brzká přinesla mi doba: jako tetřevi ti dobří muži byli. III.
Zřím dosud v tvém tě, Velehrade, svátku. Těch barev jásavých, kam zrak jen hledne! Běl rukávů a žhavá červeň šátků – to makové je pole nepřehledné, že maně člověk vzpomíná si, jak blažené to byly časy, kdy jako chlapec, noře se v pestrých květů moře, pil zrakem hltavým ty steré krásy. A v druhu mém ta touha zrodila se: jak před léty v roj květů, beze strachu teď v pestré davy žen se vnořit zase a květy trhati.....trhati... Stůj, starý brachu, a rozhlédni se! Hle, jak točí se s úsměškem děv sličných očí, kde cylindr tvůj svítí! Ten úsměv jejich dí ti, že připadáš jim jako – panský kočí. 61

UHERSKOHRADIŠTSKÝ MOTIV.
Namáhavou vykonavše cestu uprášeni vracíme se k městu podél nízkých domků, před nimiž, k večeru ač schyluje se již, sedí děvušky a ženy s děcky v krátkých pouze sukních, bosy všecky. Vtom jsme zděsili se velice: hle, tam celou šíří silnice proti nám se stádo koní žene nespoutané, volné, nestřežené. Než jsme mohli stranou uskočiti, mimo nás už stádo to se řítí, dusá, supá, vyhazuje, řičí – – Naše hruď, v tu chvíli trpasličí, vydechla si volně teprv pak, až se přehnal bouřlivý ten mrak. Bledost však se s tváří zděšených neztratila dosud; aspoň smích hoši dva – as osmi let – z nich měli, na koních již za tím stádem jeli – – První myšlenky mé potom byly fiakristů městských na kobyly: jak by slz jim asi tekly stružky, kdyby viděly své volné družky.

KAMENI U CESTY.
Kameni, kameni, šťastnější nad lidi, že jsi tak bez citu, člověk ti závidí! Ležíš tu bez hnutí, bez vidu, bez slechu; jenom, když o tebe klopytnou ve spěchu, stranou se odvalíš – zase jsi bez hnutí. Zdali přec něco ti slzičku vynutí? – Nejsi tak bezcitný, lidé jak říkají, 62 snad že též někdy si zapláčeš potají; líce když za rána rosa ti poleje, nelkáš to nad hrobem zmařené naděje?

PO BOUŘI.
Po bouři v svůj známý vcházím les s němou bázní v duši, která tuší, jak tam asi řádil bouře běs. Jako v hrobě vůkol – mrtvá tiš, leckde vyvráceny leží kmeny, ani hnutí lístku necítíš. Avšak slyš! To nezašustil mech tobě pod nohama, země sama vyrazila z ňader táhlý vzdech. Nyní mocněji ten vzdech se kdes opřel do haluze; to se v hrůze dosud na všech údech třese les. A když lehce jen se zachvěje, v zeleném se moři mechu boří jako slzy těžké krůpěje.

ČESKÝ STUDENT.
Nemiloval kvítí z cizích lánů, nad vše byla mateřská mu řeč, a kdy třeba, její na obranu statné rámě zdvíhalo i meč. Divoké když hordy vtrhly v Prahu, 63 k boku připial zbraň, dal výhost knize, na Karlově mostě čelil vrahu, rozněcován mužem v kněžské říze, český student. A když budili se národové, padající pouta řinčela a též u nás jitro svitlo nové: poděbradku vtlačil do čela, po všech ulicích měst českých matky stavět jal se barikády prvé, pro nejdražší všeho lidstva statky nelenoval nacediti krve český student. Bděte! Bděte! Otravná teď hesla o našeho studenta se rvou, v tmavý hrob už mnohá srdce klesla cizáckou tou děsnou otravou. Nad osudem naším chtěl jsem zplakat, v útěchu však stesk se náhle mění: kdo se takým cizáctvím dá zlákat, ne, to není – stokrát ne! to není český student.

„ŽIVÉ“ STUDÁNCE V PLAKÁNKU U KOSTI.
Tak nenápadně, skromně ležíš tady, že sterých chodců kroky tebe minou a steré zraky zbloudí v stranu jinou. A přece jsi tak krásná, plná vnady! Já nad tebou jsem dlouho – dlouho stál a v duchu div jsem neklnul té době, jež velela mi jíti zase dál – – – Teď v myšlenkách se stále vracím k tobě a znovu vyvstává mi před očima ten vzácný zjev, dna tvého část jak jedna se stále hýbe, čeří, vlní, vzdýmá, 64 to pramen mohutný tak tryská ze dna a rozvlňuje jemný písek bílý, že mníš: to voda klokotem tak vře; teď vlnky slábnou, ale v příští chvíli zas pnou se výš, teď jako celé kře by růží bílých ze dna vyrůstaly, jež opadají zase ve mžiku a kořeny jen zbudou z keříků. Tak na dně bílém ruch a život stálý, však povrch tvůj vždy klidný jest a hladký, jak čisté čílko děcka v loktech matky. A dále na dně nevelkém co krásy! Tu smaragdové chaluhy a řasy se aksamitem lesknou, kupky tvoří, tu hebký závoj utkaný z nich plove, tam jak by v celé trsy korálové se byly shlukly – jako na dně moří! Chtěl malířský bych štětec ovládati, chtěl básníkem bych posvěceným být, bych na plátno a papír zachytit ten mohl obraz, jenž mou duši chvátí. Však barvy, slova – jak to chabé jen! Tím nemůže můj duch být ukojen! Ne obraz, – přírodu! A proto dříve se po tobě má touha nezkonejší, až uzřím tebe znovu, sladký dive, ty pohádko, ty básni nejkrásnější!

KDYŽ KVETE ČERNÝ BEZ...
Když kvete černý bez a vůni jeho cítím, zřím, jak by bylo dnes, park starý, chudý kvítím, však s klenbou stromů staletých, jež klene se v luzném šeru; léta hlodá rez už na železné bráně, rozvalené zdi kryje černý bez. 65 V něm věčný chlad a stín; když slunci líce hoří, což v jeho vlhký klín se chutě chodec vnoří! Tam starší lidi pěšinky zvou k chůzi a k odpočinku lávky ledakdes, co hledají kout šerý mladí druzi, kde kvete černý bez. Co koutek takový již slyšel přísah, vzdechů, nám nikdy nepoví lev onen, plný mechu, jejž vytesala ruka umělcova, když v souboji tu mladý hrabě kles’. Let přešla řada – – –, ale vždycky znova tu vzkvétá černý bez. – Ó, často zaletí má mysl v park ten ztmělý, kde ve svém objetí jsem držel rozechvělý svou lásku studentskou – to dítě vnadné – Ó, kterak tenkrát voněl černý bez! – Když teď jej cítím, stesk mi v duši padne: Kde’s, mládí moje, kde’s?

ČESKÁ JARNÍ. (Psáno ve staré monarchii.)
Hoj, už sever neburácí, dýchá teplý jih; což tím jeho dechem ztrácí z údolí se sníh! Matičko přírodo, vzbuď se nám, vzbuď! Což se ti předtuchou neplní hruď? Než se kdo naděje, skřivánek zapěje, 66 po nivách, po lese jásot se roznese a ta louka hned bude plna květů, že si výskne ret: Jaro! – krásné jaro je tu! Jen v tom českém světě stálá zima jest a mráz, nikdy slunko nezasálá, nezahřeje nás. Milený národe, neklesej jen, jasný i Tobě se rozbřeskne den! Neztrácej naděje! Slunko se usměje na zem i na naši, chmury z ní zaplaší, zažene z ní led do neznámých světů, i náš výskne ret: Jaro! – české jaro je tu!

NEDĚLE.
Když staří – mladí ze bran městských spějí, já s myšlenkami svými nejraději se uzavírám doma. Bůh to suď, že máloco se rovná slasti oné, jež plní v chvílích vzácných těch mou hruď, kdy v tichu velebném dům celý tone, kdy ve sluch ti co chvíli nezaletí křik duchů služebných, řev četných dětí, kdy i ten klavír, který ve dni jiné rve čivy mé, si trochu odpočine! Když ve všelikých vesských hospůdkách se v kouři tísní měšťáčkové milí, ten špatným pivem splachujíce prach, jímž po cestě se byli nasytili, 67 má duše, zemskou nepoutána tíhou, svá rozpne křídla k smělejšímu letu, jen zapředu se s přítelkyní knihou jak pavouk v koutku utajeném světu. Než někdy svésti také já se dám a rozličným těm našim besedám jdu v šlépějích, tak jako by den Páně byl proto jen, bych slézal příkré stráně a znaven v lecjakou pak krčmu vrazil a špatným pivem žaludek si kazil. O, kterak toho vždy pak želím, když už na lítost je pozdě! Vždycky týž já vidím obraz kormutlivý, smutný: jak výletníci – dospělí i děti – rvou v lesích se stromů vždy celé sněti a květů na lukách vždy celé putny, že docela by snadno mohl kdos tím nakrmiti slušné stádo koz. Já plakal bych, mně bolem srdce puká, když vidím, kterak nelítostně ruka, ať svou ji dítko zve či babka stará, rve, rdousí nevinné ty dítky jara, by umělkyně božské něžná díla snad za nedlouho chladně zahodila. O, v chvílích těch je vždy mi toho líto, že bezbranné a slabé kvítky tyto, když jejich žití hrozí nebezpečí, že nenabudou nenadále řeči. Oj, což by uskočili polekaně ti kozli, před nimiž se travka třese, by květy na lukách a stromy v lese se z nenadání obořily na ně: „Vy zloději! Vy lupiči! Vy vrazi!“ A cožpak teprv, kdyby zbraně měly, by ztrestaly, kdo svévolně je kazí, – což prskali by škůdcové ti smělí! 68 Však není naděje, že tak se stane, a proto v den, zvlášť přírodu kdy rvou ty velké městské děti netrestané, já zapředu se v koutku s knihou svou.

KUKAČKA.
Kdykoli ta žežulička zakuká, pokaždé div srdce že mně nepuká. Na jaře to loni bylo; prvně zas věštecký jsem její z háje slyšel hlas. Ihned ptám se, kolik ještě mine let, nežli bude má panenka za mne smět. Jedna – dvě – tři – čtyři – pět – šest – dosti již! Zbytečně si, milý ptáčku, ublížíš. Hlava se mně zatočila v závrati: žežulička nepřestává kukati. Je-li, ptáčku, tvoje věštba pravdivá, ať se někdo na ten párek podívá! Nevěsta i ženich chrastí – samá kost –, malého že uzlíčku je pro ně dost. 69

U JEZERA. Obraz neznámého mistra.
Ten obraz často na mysli mi tane: Již ptáčat zpěvy usnuly i vády, kraj zdřimnul si – noc ujala se vlády. Teď náhle mezi mraky potrhané si vyplul bledý měsíc – samotář, jich kraje postříbřila jeho zář a létla k zemi, z korun ztichlých stromů v tom okamžiku zaplašila šero jak věčné světlo pod klenutím dómu a rozlila se tiché na jezero. Jak v hrobě kolem. Jedna bytost živá v té mrtvé tiši: v rozedraném šatu v tu pozdní dobu dívka stanula tu a vytřeštěný její zrak se dívá, jak u samého břehu přímo pod ní se tvoří kruhy na hladině vodní – – Jen tolik obraz, ale snivý duch si kreslí dále. Co ta děva hledá – a na vodě jak povstal první kruh? A duch, jenž nikdy pokoje si nedá a všude vniká tajů za oponu, vše rázem ví: Tu jeden z milionů se odehrál akt všední tragedie. Snad za krátko i mladou matku skryje hloub jezera, jak právě skryla světu plod, který vzešel z první lásky květu. Či zítra před soud bude postavena ta ubohá – spíš dítě nežli žena – a její svůdce snad už v brzké době zas jinde s dívčím srdcem zahrá sobě –

SMRT A ŽIVOT.
Černou brankou slabě skřípající v mlčící a smutný mrtvých sad vešla mladá dívka bledých lící 70 na hrob tatíčkův se vyplakat. Na kolena klesla v tichém pláči, slzami rov plný květů smáčí, pod jívu pak, mrtvému jež spáči roste v hlavách, usedá si v chlad. Černá branka zaskřípala zase, vešel muž – měl dlouhý, bujný vlas, dívce líčka nachem zbarvila se, za ní když se zachvěl známý hlas; a když u tatíčkova pak rovu naslouchala něžné lásky slovu, dívenka se rozplakala znovu, – v slzách těch však už byl štěstí jas.

? ? ? ? ? (1. IV. 1910)
O, pěti křížků netušená tího! – Již vím, jak vypadá ten Abraham, a v známé sdílnosti své neváhám jej ukázati těm, kdo neznají ho. Je podivný to svatý s dvojí tváří – než marně bys ho hledal na oltáři. Tím jedním lícem sladce usmívá se a polovičkou úst svých bezzubých cos blábolí jak a zásluhách tvých a o jakési tvého díla kráse, pak zalichotí tobě, tvá že hlava je dosud jasná přes tu roků tíž, a podotkne, že pevně očekává, cos velkého že ještě porodíš. Však z druhé tváře pod tou sivou lebí se jedovatý výsměch na tě šklebí a ze rtů zvadlých jako z tlamy hada to syčí: „Dědku, hrbí se ti záda 71 a ruce již i hlava se ti chvějí! Těch roků několik, jež zbývají ti, bys mohl ztrávit trochu rozumněji, vždyť můžeš karty hrát a pivo píti a v klávesách se hrabat klavíru; jen psát už přestaň, – škoda papíru! Teď probírám se „spoustou“ gratulací, jež přišly v osudný den aprilový a v nichž, ač rozličnými mluví slovy, táž myšlenka se stále znovu vrací: to škodolibost utajená stěží, že hezky to již se mnou s kopce běží. Ba neběží, než cválá, pádí, letí – – A hle, tu mezi gratulanty těmi, již vyčetli mně moje půlstoletí, že ve studu jsem sklopil oči k zemi, – ať sáhnu k staré, ale dobré frázi, – zřím nejednoho, který tady schází. Vím, to že z přátel nejlepší jsou právě, kdo svou se berou cestou nevšímavě a nevědomými se zcela tváří, že do týla se zakouslo mně stáří. Těm přátelům – já nejsem nevděčník – svůj vyslovuji nejvřelejší dík! Je známo, že se v naše časopisy, jimž pravda nade vše, přec někdy vmísí i kachna mezi pravdy omylem; ach, což by zvěst to byla pro mne sladká, že osudná ta moje padesátka je pouze žertem, jenom – aprilem –

Z KLÁŠTERA.
Když slunce skryje ohnivé své střely a večerní se šero stele plání, mnich bledý okno otvírá své cely, 72 by slyšel z dáli žabí skřehotání. Ta divná hudba pokaždé jej vzruší a vzpomínek mu roje sype v duši. V svém rodném kraji ocitne se letem, je bezstarostným, malým pacholetem, zří šerou jizbu, začazený krb, zří na vršíčku kostelíček malý i vlídnou náves, na níž lípy stály, však nejvíc jeho oko rybník vábí, v němž shlížejí se řady starých vrb; tam strávil denně mnohou, mnohou chvíli a nedbal, že se večer k zemi chýlí, – tak dojímal ho sladký koncert žabí. A míjel čas – – – Hoch do velkého města byl odstěhován, do latinských škol by chodil tam. To krušná byla cesta; měl slzy v očích, v srdci těžký bol! A poprvé když přišel na prázdniny, hoch plakal zas, však tenkrát velkým blahem; byl šťasten, že je v rodišti svém drahém. O, jak si vážil zlaté domoviny! Dům zběhal celý, stodolu i stáj a sad i palouk, odtud spěchal v háj, a když se stíny stromů prodloužily, šel k starým známým na rybníka hráze; o, jak byl šťasten, jak mu bylo blaze, když uslyšel žab skřehot – pozdrav milý! – Let osm prošlo – v žití změna mnohá; však hochova jak dříve mysl mladá vždy k známé hrázi spěla, rovněž ráda tam nyní chvátá jinochova noha. Než nevábí ho již jen žabí zvuky – tam našel srdce, které vstříc mu bilo, a bojácné kde slovo nestačilo, tam tlumočníkem vřelý stisk byl ruky. Co den se scházel s dívkou v těchto místech, tak okouzlen byl jejím černým okem, že nezřel, jak se zeleň ztrácí v listech a jak se jeseň rychlým blíží krokem – 73 Však náhle po dva dni jí marně čekal – o, jak se v trapné nejistotě lekal! Vnitř vrby shnilé třetího pak dne list našel, v němž ta stručná slova stála: „Buď navždy s Bohem! Otec nutí mne, bych za souseda statkáře se vdala – –“ Co dál se stalo, možná říci krátce: hoch bloudil v polích, jako ve snách žil, a když se konec prázdnin přiblížil, byl po vůli své staré, zbožné matce a mlčky dal se zavřít do kláštera. Lid vyprávěl, že vezli jej tam v mdlobě a že prý přišel teprv potom k sobě, když pojala ho v lůno koba šerá – – – Tak vzpomínává mnich ten bledolící a potom, aby ulehčil své muce, vždy k modlitbě své bílé spíná ruce a ret se chvěje: „Za tu nevěrnici!“ –

STUDENTSKÁ.
Kukačka nás v lesy volá, slunce kývá do oken; tomu student neodolá – honem z dusné jizby ven! Vysoko vás každý cení, klasikové zaprášení, v svaté úctě máme vás, – než v té knize věčné nové, která přírodou se zove, víc – o, mnohem více krás! Aj, což srdce vesele si pod čamarou poskočí, zrak-li těká s polí v lesy, na hor smavá úbočí! Klobouk dolů, bratři milí! „Proč bychom se netěšili?“ – 74 zavzni krajem jarý zpěv! Opěvujme předků činy, vlast i něhu mateřštiny, sladké rtíky českých děv! Až dá slunce zemi „vale“, unaveni po cestě houfně do své krčmy malé zapadneme ve městě. Hola, švarná Hebe, skokem, naplň číše hořkým mokem, chmelovinou pěnící! Jako želí ryby v suše, nenávidí z hloubi duše student prázdnou sklenici!

NEVĚSTA.
Již ve vlas myrtu vetkli podle zvyku i závoj dlouhý obličej skryl bledý, když přece ještě jednou – naposledy – práh překročila svého pokojíku, jenž jediným snů dívčích svědkem býval. A sotva zřela známé stěny kolem, vráz sevřelo se srdce prudkým bolem a z očí vřelý vyřinul se příval, co vedle v jizbě družičky zněl smích. Byl krátký jen to výbuch žalu; v chvatu teď otočila klíčem ve dveřích a šustíc těžkým brokátem svých šatů v kout zaměřila, v palem zeleň sytou kde drobounký se nořil stolek psací, v tom zásuvku teď otevřela skrytou, v ni pohlédla – a znovu v oko vrací se slzný proud. Hle, podobizna muže, jež stopy jeví slz i celování! Teď k obrázku se dívka níže sklání, zas bledým líčkem prokvétají růže, teď přitiskla své rtíky k němu vřele. 75 A zamlžené její zraky šinou se nyní v stranu pokojíka jinou, kde stojí klavír se Smetanou v čele. Roj vzpomínek jí tryskl krásnou hlavou: tam vedle něho prvně sedala co malá žačka, dítě bezmála, tón první ze strun loudíc rukou hravou; čas letěl dál – již v pannu vzrostlo dítě; a jednou – jak se stalo, neví ani – tisk’ učitel ji k sobě znenadání a zajíkavě šeptal: Miluji tě! – Pak přišla doba blaha – však jen krátká – Kdo vypsati by mohl její žal, když oznamovala jí jednou matka, že blízký statkář o ni požádal?! A nadešly jí chvíle v pláči mnohém. Hře na klavír hned konec učiněn a za drahého učitele jen list přišel, v němž jí tklivě dával „s Bohem!“ Hle, tady leží osudný ten list; již chvějící se rukou po něm sahá, však nelze – nelze pro bolest jej číst. Zrak přelétl jen řádky, ruka drahá jež slzami a krví napsala tu, a náhle děva pokročila v chvatu, kde svítila zář ohně z velkých kamen. Jen ještě jednou list i podobiznu teď zlíbala – pak obé vrhla v plamen. A klečíc na svou dívala se tryznu, jak sterými ji svými rameny vráz objímají žluté plameny, jež démonickou svojí ničí silou tu miláčkovu hlavu ušlechtilou i písmo jeho drahé; chvíli ještě tři krátká slova z rudých jisker deště se v tvář jí smála: Zdráva, šťastna buď! – Teď zmizela i ta – je dokonáno – – – A náhle se jí zdálo, její hruď 76 že prázdná jest, že v noc se mění ráno; a jako od hrobu, v nějž zahrabali jí vlastní srdce, tam se potácela, kde společnost již shromažděna celá, kde s touhou čeká ženich v novém fraku, jenž účesu dnes obzvláště byl dbalý, by lysinu skryl všetečnému zraku.

ŽENA.
Půl roku od té uplynulo chvíle, co od oltáře odvedl ji sobě. Ruch města čas jí krátil v zimní době, teď jaro tráví v rozkošné své ville, kde dost má všeho, co jen srdce ráčí; ba kouzelná je malá její říš: dnes přání pouze projeviti stačí – a vyplněné spatří zítra již. A přece, co je štěstí, neví snad ta bohatá a krásná mladá paní. Muž její vážen jest a má ji rád – a přece často, s polibkem když sklání se k jejím rtíkům, hrůzou zachvěje se a vidina se před zrakem jí šine. Ten přelud všude líce svoje siné jí zjevuje: i v bujném, šumném plese, když závratný vír tance unáší ji, i v šerém chrámě před kříže když dřevem se sklání v pokoře a shýbá šíji, když na znavená víčka sen se snáší, i polibkem když slunce stíny plaší a mladý den se budí ptáčat zpěvem. Tak přelud ten se stále v duši vkrádá – a přec, když zmizel, truchlí paní mladá; vždyť vidinou tou bledá tvář je muže, jenž první líbal jejich líček růže, jenž první zasvětil ji v služby nové té moci, která světu Láskou slove. 77

NA ODCHODU.
Já sama sebe ptám se kolikrát: Proč máš tu Paku – proč jen ji máš rád? A otázku tu dávám si i teď, však marně na ni čekám odpověď. Ač s obdivem se kořím Prahy kráse a rád se časem nořím v její ruch, přec k našim horám cos mne pudí zase a, jak jen cítím svěží jejich vzduch, jenž z Krakonošovy sem vane říše, hned volněji a lépe se mi dýše. Proč zapírati, co mně udělalo? Ty veselé i chmurné kolem chlumy, v jichž stínu krásně spřádají se dumy; ty milé domky roubené, jichž málo si naše doba prosaická váží; hor obrysy, těch předních našich stráží; ty údoly až divě rozeklané, v jichž šero slunce nikdy nezaplane, – nu, slovem: všecko – doly, hory, domy vše za let řadu k srdci přirostlo mi. I zima s hrůzami když přišla všemi, dech severu když ztuhlou uspal zemi a lesy těžkým ustrnuly snem, mně dobře bylo v bytě útulném: tu Zvičina hle! usměvavá, živá – a v druhé okno Sněžka se mi dívá. Žel, tento byt že před krátkým se časem stal nejhroznější svědkem tragedie: tam z arkýře hle! urna pozírá sem, jež drahé ženy popela hrst kryje – – – Než dvakrát luna do úplňku vzroste, mé místo zaujme kdos jiný – cizí, však ze srdce mně Paka nevymizí! Jak byl můj život zde, tak budiž prosté 78 i loučení! Tu není třeba slova, – to zbytečně jen hořem plní hruď; jen jeden dlouhý pohled ještě znova v ten milý kraj – a „s Bohem, Pako, buď!“ V svůj rodný kraj se vracím – v koutek milý a krásný tak, že sláby verše mé, by lásku moji k němu tlumočily. Zas v objetí se těsném octneme, vy nivy drahé, ty můj drahý lese! Že budu šťasten, dí mi jakýs hlas; a přece bojím se, že přijde čas, kdy po minulosti mně zasteskne se – –

NÁVRAT.
Ne – to není fráse ledabylá, řeknu-li, že chybějí mně slova, jež by vystihla, co lásky chová k Tobě srdce mé, má Chocni milá! Z náruče Tvé byl jsem vyrván brzy – ještě skoro bezstarostné dítě; je-li jaký div, že leckdy skrytě pro Tebe jsem hořké ronil slzy? Od těch dob jsem byl už jen Tvým hostem, který s jásotem vždy chvátal k Tobě, ale s bolem po krátké se době loučil s mnohým přírodním Tvým skvostem. A když potom válečná se vřava rozzuřila, – běda, k mému ráji na dlouho mi bránu zavírají! Víc a více bělela má hlava – – – Ale někdy přece k Tobě zase volají mne: to vždy v oné chvíli, 79 někdo blízký mně když hořem kvílí nad rakví, jež v zemi ukládá se. – Letí čas – a již se večer hlásí. Drahý kraji rodný! Smavé děti propouštíš a navracejí se Ti unavení starci bělovlasí. Také mně již brzký návrat kyne v náruč Tvou. Zda opět za své dítě přijmeš mne? Já stále miluji Tě stejně vřele, Ty můj „Drahošíne“! Divíš se, že nevrací se se mnou Ta, jež věrnou družkou mojí byla? Hle, je tady též! To jen se skryla zvědavému zraku v urnu temnou – – Dosud čerstvá rána v hrudi mojí; nemáš-li Ty, Chocni moje drahá, pro mne léku, marná všecka snaha – na světě už nic jí nezahojí! 80

SVATUŠČINY PÍSNIČKY.
I. Skočme si, panenko, spolu, dokud má tatíček školu; až přijde ze školy mrzut a v nevoli, Svatuška bude zas v koutku tiše svou chovati loutku. Nuž tedy, panenko, hola! pusťme se do toho kola! – Sukničky lítají, nožky se splítají, kolem nás v divokém plese všecko se míhá a třese. Ohněm už tvářičky planou, Svatuška s milou svou pannou ve skoku, ve spěchu, bez všeho oddechu lehce se pokojem vznáší, ať se jen z koberce práší! Běda, má panenko zlatá, tatíček domů již chvátá! – Tady jak v mlýnici; musíš být vinnicí, panenko! Budu jak z ledu, všecko to na tebe svedu. II.
V pokojíčku se nám šeří, už jsme chvíli po večeři, zahnala jsi dávno hlad, panenko má, pojď už spat! 83 Hle, jak se ti očka klíží! Honem do postýlky s mříží; peřinky v ní jako sníh; – bude se to ležet v nich! Ještě políbení v líčko, ještě křížek na čelíčko, duchové by ve snu zlí k tobě oknem nevlezli. Tak – a nyní spinkej, dítě, andělíček ochrání tě; až se vyspíš do syta, snídaně tě přivítá. III.
Pro mne ať jen dni se krátí, noci ať se dlouží! Proto budu klidně spáti, to mě málo souží. Jako v pytli venku prý je! Božínku můj milý, nač jsou lampy? Aby si je lidé rozsvítili. V pokoji když lampa hoří, stavebnici beru, a to se to staví, boří – jako v Praze – věru! Veliký tu dům a světlý roste jako z vody; to je toho, vystavět-li zapomenu schody! Tatíčkovi dům až k nebi chci dnes vybudovat, 84 do své kapsy nájemné by mohl vždycky schovat. Jakpak tatíček můj asi pochválí mě za to? Jistě pohladí mi vlasy, řekne: Ty mé zlato! IV.
V komíně když divá Meluzina zpívá, déšť-li vztekle bije v okna nám, divná se mnou změna: sedím jako pěna, těsněji se tulím ku pannám. Paní jejich tichá strachy sotva dýchá, – – – náhle však zas dost má kuráže; to je v oné chvíli, tatíček když milý na prahu se náhle ukáže. To už nejsem pěna! Vzkřiknu zveselena, hop! – a již mu visím na šíji. Kam se bázeň děla? Ztratila se zcela, úsměv tatíčkův – ten plaší ji. A když potom loví z kapsy tatíčkovy rybičky má ruka lahodné, pro mne může býti třeba hromobití, je mně jako za krásného dne. 85 V.
Bože, to je namáhání u matičky mojí! Někdy nevím spěchem ani, kde mně hlava stojí. V postýlce když bych se chtěla povalovat líně, peřinka hned letí s těla: Vstávej! Do kuchyně!“ Teď to začne! Nejdřív mytí, dobré jenom k škodě; vždyť až křeč mě skoro chytí v ledové té vodě. Pak to chodí: „Uhlí! Dříví! Nůž mi podej, dítě! Jiný chci, ne tenhle křivý! Jíškou míchej hbitě!“ Nač by se však srdce smálo, zřídka čas mi krátí: hrozinky mně tuze málo dává přebírati. O mandle se také bojí, v zásuvce jsou s klíčem. Zato matičce dnes svojí nepomohu v ničem. Nevstanu dnes! Na posteli zůstanu i v hladu – – Honem dolů! Slyšíte-li? „Pojď pít čokoládu!“ 86 VI.
Nebojím se, přijď si k nám, svatý Mikuláši, vždyť se tebou – to já znám – zlé jen děti straší. Svět ať tomu nevěří, poslouchám já ráda, ale ne jen u dveří, maminka jak hádá. Jak mé oko točí tě, v rukou sladké zboží, odříkám hned hlasitě „Andělíčku boží!“ Jestli však – to možná věc – ztratí se mi nitka, odpusť; se svatými přec mluví člověk zřídka. VII.
Snížek padá! Sníh! Jak ty hvězdičky se honí vzduchem, nad zemí i po ní, všude plno jich! Oknem hledět jen? Tuze mne to – tuze láká udělat si sněhuláka – nuže, s chutí ven! Bude pán to vám! Uhlí do očních mu důlků, do pravice koště – hůlku, v ústa dřívko dám. 87 Svět se podiví, dědovy až zbytek slávy – cylindr – mu na vrch hlavy vsadím šedivý. To ta strakatá Micka naše zlostně asi zabrouká a zaprská si; má v něm koťata. VIII.
To je sněhu – bílo všady – honem sáňky dolů s půdy! Na kopeček pojďme, děti, s něho dolů jen to letí! Všecky sáňky pěkně v řadu, větší napřed, menší vzadu! Hrr – a nyní dolů rázně, neznáme my věru bázně! Zvrhneme-li, třeba po sté, výskot náš tím jenom vzroste. IX.
Matička se často ptává, čím že je to, čím, že tak málo jím, nejsem-li snad dosti zdráva. Říkám na otázky tyto, že si jídlo jen schovávám vždy ven, tam že nejvíc chutná mi to. 88 Matičku tak obelhávám; vím, že to je hřích, ale za nic bych neřekla, kam oběd dávám: že jej často za mne snědí, koledou když svou za dveře mne zvou malí dráteníčci bledí. X.
Čím to, pot že na mém čele, ačkoli se třesu v zimě, srdéčko že mře mi v těle? Ježíšek dnes navštíví mě! Hle, teď náhle před očima udělala se mně kola, zas mě rozrazila zima, – slyšte, zvonek už mě volá! Rozlétly se dvéře, – skokem na prahu jsem, – dech se tají, udiveným ptám se okem, jsem-li na zemi či v ráji. Jaký stromek! Marně taký po lesích bys hledal všude: pestré svíčky vábí zraky, modré, zelené a rudé, se zelených větví visí stříbrné a zlaté šišky, ústa chuť už dělají si na jablíčka, na oříšky; nejeden tu rampouch sladký, pomeranče zlaté tady, 89 kolem všude na košatky nejchutnější čokolády. Po všem zrak můj těká, žasne, pod stromek teď letí zase, vánoční kde písně krásné nota v strojku ozvala se. Ó, těch pod stromečkem věcí! Kočárek a postýlka tu, plotýnka, v níž možno péci, kufřík pro panenky šatů, v klobouku tu panna velká, vedle v peřince je děcko, za ní s holubinkou selka – – – Kdo by vypočítal všecko! V rozpacích tak stojím chvíli, v tom už slza s oka padá, spínám ruce: Ty můj milý Ježíšku, jak mám Tě ráda! XI.
Mráz ať kolem uší sviští, těm je hej, kdo se mohou na kluzišti dáti v rej! Rmoutívám se proto trošku potají, bruslí na moji že nožku nemají. Proto snad bych doma měla seděti? Kluzištěm je země celá pro děti. 90 Klouzačka kde zvlášť je dlouhá, přemítám, veliká mne nese touha vždycky tam. Tatíček sic plísní dceru, dělá mně kázání, že boty deru náramně. Ty můj Bože! Každý kdyby šetřil bot, hladem ševci padali by o překot! Nechci svědomí své vinou obtížit. Na led! Ševci nezahynou, budou žít! XII.
Sanice! Po boku koní vesele rolničky zvoní, letíme divokou vichřicí – vpřed! Ve větru koňům vlá hříva, kolem vše do běla splývá, do klínu sníh se mi sype a led. Kvapí-li vesnicí sáně, všichni psi štěkají na ně, honí je, – marný však jejich je běh; koně se lekají sice, zato však letí tím více, z nozder se širokých kouří jim dech. Míjíme vesnice, stále ve stejném letíme cvale, – 91 nyní nás ve svoji náruč jal les; nemohu všeliké kráse dosti se nadivit, zdá se, že jsme se v pohádce ocitli kdes. Celý hvozd, jehož jsme hosty, pyšní se třpytnými skvosty, vytvořil na větvích led je a sníh; až se mi kazí tím oči: všude, kam pohled se ztočí, vánoční stromečky – bez počtu jich! Růže nám vykvetly v tváři, z vraníků silně se páří, snad už se vrátiti domů je čas; kožich až shodíme s ramen, v pokoji u teplých kamen pěkně se bude to povídat zas. XIII.
Nevěřil by nikdo tomu, co já práce mám; někdy celý den se z domu ani nehnu vám. Sedm panen na starosti bez vší pomoci – to je práce víc než dosti z rána do noci. Pro prádlo jsem přes tu chvíli v jejich truhlici, nechci-li, by stále byly jako smolíci. Každou chvilku jiné šaty chtěly by si brát, 92 až se na fiflenky na ty zlobím kolikrát. A co teprv práce dá mi pro ně vaření! Ta chce buchtu s hrozinkami, druhá pečeni, lívanečky mít chce třetí, nákyp z ořechů, – člověk nezná pro ty děti ani oddechu. Neželím však sebe větší práce, jen když zřím, vše že chutná jim a svědčí, co jim uvařím. XIV.
Tatíček, kol šíje mojí rámě, pohádkami často uspává mě o princeznách růžolících, o vílách a trpaslících, o sirotcích, o macechách zlých, – Pán Bůh ví, kde nabere se jich. Z pohádky je staré často nová. Má snad pravdu Jára sousedova, která řekla, že mně poví cosi o mém tatíčkovi, – nevěřit či věřit? kolísám – pohádky že vymýšlí si sám? XV.
Ráda tě, měsíčku, ráda tě mám, když se tak zadíváš do oken nám; líbáš se s předměty se všemi po stěnách, po stropě, po zemi, 93 konečně zabloudíš tmou na malou postýlku mou. Někdy však zlobím se na tebe též, to když mě výsměchem škádliti chceš: když se tak oko tvé zadívá do kouta, metla kde visívá, zdá se mi vždycky, že hned v smíchu ti zkřiví se ret. XVI.
Ťuky, ťuky! na okénku. Pojď jen blíže, vrabečku; tolik sněhu je dnes venku – a zde tolik drobečků! Chutná ti to? Viď, že dělá dobré housky maminka? Vidíš, tu se ještě celá na tě směje hrozinka. Neutíkej, neboj se mne, nech se přece pohladit! Jak je peříčko tvé jemné! Zobej! Či bys už byl syt? Nuže, leť si jinam zase, ke svým milým domů spěš, o tomto jim pověz kvase, zítra však je přiveď též! XVII.
Je s tou zimou kříž, už mně skoro trochu dlouho trvá! Čekám s touhou již, sněženka kdy objeví se prvá. 94 Jak jen pukne led, jak se zima vrtne v stranu jinou, ze služby je hned rukávník i pláštík s kožešinou. Zima hezká je, ale hezčí tisíckrát je přece chodit do háje, kvítí trhat, brouzdati se v řece. Hezky v zimě sic, ale v létě – inu, ráj to krátce; nenahradí nic strávené mně chvilky na zahrádce. XVIII.
K pianu když jako žáček usednu si, slýchám často: „Ubožáček, to zas zkusí!“ Komu platí tatíčkovy vzdechy tyto? Mne či klavíru – je nový – je mu líto? Myslím, mne že jemu asi líto bývá; hrávámť tak, až všemi hlasy klavír zpívá. Po zádech ať pot se lije, hlava třese, – uvidím, kdo silnější je, víc kdo snese! A když prstům nelze snésti bolest mnohou, 95 často lokty nebo pěsti vypomohou. XIX.
Odpluly ledy, sníh je pryč, do ruky tedy chutě rýč! V měkkou tak zemi vnikne už, v kaši jak se mi boří nůž. Práce mě ztuží veselá, v tváři zas růží nadělá. Ať je co stáro, ať kdo mlád, – kdo by tě, jaro, neměl rád?! Anda jen naše ztrácí smích, na jaře páše samý hřích, hubuje na to, až je strach; nač? na to bláto na botách. XX.
Vítám tě, skřivánku milý, vítám tvůj slaďounký hlas, 96 bez tebe smutni jsme byli, tebou teď okřejem zas. Zase tě budou mé oči provázet v oblačný svět, v těle zas srdéčko skočí, s písní až poletíš zpět. A když zas poznám, co krás to chová ta písnička tvá, možná, že najednou často budeme trylkovat dva. XXI.
Což se pro tě ráda, hbitě shýbám, první fialočko, což v tvé modré očko nořím zrak a jak je vroucně líbám! Jsi tu jediná, však brzy tlumy družek tvých kol všude oko vítat bude, jejich dechu nic pak neutlumí. Jediná’s, však přeradostné zvěsti neseš všemu světu, že se sněhem květů obalí zas brzy ratolesti. Po máji pak brzo do rodného tatíčkova města radostná je cesta na prázdniny – vrchol blaha všeho. XXII.
Malovaná vajíčka, pěknou barvu máte, 97 červenější nad líčka má jste tisíckráte! Jíst-li vás mám, neví kam oko se slzami; obyčejně polykám zároveň je s vámi. Tak se mně váš líbí šat, slepiček vy děcka, že bych si vás uschovat ráda chtěla všecka. Toho jen mi, vajíčka, líto přehluboce, že vás snáší slepička jenom jednou v roce. XXIII.
Vlaštovičky už jsou tedy! Oj, což každý – starý, mladý – každý vítá je! To je náhle shonu všady pod římsy a do stáje, všady, kde je trochu místa, ptačí rodinka kde jista, za krátko že její děti tady nebudou mřít hlady. To zas bude v jejich šiku švitoření, vády, křiku s vrabci o každičkou snět! Zase budou nad rybníku hladinou se prohánět, zapomene mnohá v chvatu na bezpečnost svého šatu, v důvěrnějším pak se s vodou styku octne v okamžiku. 98 Těším se, jak havěť tato na hnízdečka bude bláto nosit v zobáčku; nejvíc však se těším na to, jak zas půjdou na dračku nepřátelé dotíraví, jak nás milí ptáčci zbaví našich vrahů – much, jimž, přísně vzato, pranic není svato. XXIV.
„Hleďte, třešně už jsou v květu!“ Bůh ví, kolikrát za den slyším tuto větu. Nedivím se pranic světu, květ že vidí rád, kterým zas je blíže létu; avšak větší radost je tu třešně vidět zrát, mlsnému když sládnou retu. „Pro třešně ti pošlu tetu“ – věřte, tisíckrát raděj slyším tuto větu! XXV.
Májový deštíček pomalu padá – – – To se zas napije příroda mladá, to zase travička okřeje všecička, květinky dříve, než zvíš, vypnou své hlavinky výš! Užiju, deštíčku, příhodné chvíle, o tvé se zázračné přesvědčím síle: 99 hezky si na souček pověsím klobouček – tak – a teď vlasy mi krop; ráda bych měla už cop. XXVI.
Ze školy když děti vidím vycházeti, veselý když jejich slyším smích, pokaždé se vkrade v srdéčko mi mladé závist, plakati že chtěla bych. Taky bych už ráda na svoje si záda zavěsila školní kabelu; rok však ještě celý zákon čekat velí – a já nesmím nedbat povelu! Závidím vám, děti! Kterak rozuměti, tatíček když hlavou zavrtí: „Nespěchej tam, dítě!“ – a pak vzdychne skrytě: „Já tam musím chodit do smrti!“?smrti!?“ XXVII.
Ty má milá zahrádko, uvidím tě zakrátko, zase v trávě budu hravě skákat jako kozlátko. Zase přijdu na hody do té boží přírody: mlsná ústa 100 svedou zhusta maliny a jahody. A což, až se stará hruš zastkví zlatem dítek! Nuž, sny mé znáte, drahé, zlaté prázdniny, tož přijďte už! XXVIII.
Včeličko, včeličko, co ti to napadlo, že jsi mně v čelíčko zabodla žahadlo? Ze mne teď všude smích tropí si dívenky, místo že očí mých zřela jsi pomněnky, ale když ještě včas prohlédla’s lákadlo, aspoň prý zabodla’s v čelo mi žahadlo. Studem ať na líčko červánek sedá mi, hněvy tvé, včeličko, nejsou mi neznámy; žádná z vás nemůže zapřít, co vadí vám: náruče kvítků že domů si nosívám. Plné že vídáte květinek okno mé, 101 proto mne bodáte, včeličky lakomé! XXIX.
Divívám se tatíčkovi, dobu prádla že a mytí mrzutými vítá slovy; často náhle klobouk chytí, ven – a do večera nevidí ho dcera. Divím se mu. To mně zase svátkem větším nade všecky, podlaha když umývá se, plny prádla jsou-li necky. Zda to někdy uzná? Inu, chuť je různá – – – XXX.
To jsme měli slavnost včera: křtiny měla moje dcera, nejmladší to ze všech panen mých; nejstarší jí kmotrou byla – ach, co ta se nazubila, byla samý smích! Však se také dala vidět! Nemusí se věru stydět za vínek, co dala v podušku; za ten halíř jako zlatý koupím aspoň troje šaty pro svou Květušku. A ty hody! Čokoláda – kmotřička ji tuze ráda – chutnala všem, byla z pomyjí; a což kobližky ty z hlíny! 102 dlouho cítí v ústech sliny, kdo je s chutí jí. XXXI.
Panenko, ach, to je mela, musím spěchat do kostela, maminka už čeká venku s modlitbami na dívenku. Cože? Mám tě s sebou vzít? Ne, ne – nemůže to být; nožičky tvé malé tuze nesnesly by delší chůze, chtěla bys, bych tebe vzala, celou bys mne pomačkala. A pak – nevyznáš se ani v modlení a ve zpívání. Co to vidím? Jakže – slzy? Neplač! Vždyť já přijdu brzy; za hodinku budu tady a pak spolu do zahrady zajdeme si na jablíčka červená jak tvoje líčka. Slzičky ti uschnou zatím; nerada bych, až se vrátím, viděla tě uplakanou – – – Tedy pa! pa! na shledanou! XXXII.
Lidičky, ach, nedivte se, že mi je tak smutno v lese: v stromech praskne každou chvíli, jak by zlé to vzdychly víly; s dubů, borovic a buků plno divných slyšet zvuků; kořeny se, lidé drazí, někde jako hadi plazí; náhle zajíc poděsí tě, 103 z houští vyrazí-li hbitě; někdy se zas lekneš laně, dech že v sobě ztajíš maně; jindy, veverka jak čilá na jiný strom přeskočila, srdce náhlé uleknutí k rychlejší hned chůzi nutí. Zato kterak srdce zplesá, když je náhle konec lesa! Ó, jak zlatá přec je niva, nad níž skřivánek si zpívá! XXXIII.
Špačíček je pán; pyšně chodí v tmavém šatě, sotva ohlédne se na tě, jak by náležel mu lán – špačíček je pán! Špačíček je pán; spor-li někde vznikne jaký, umlčí hned všechny ptáky, zobáku dar je mu dán – špačíček je pán! Špačíček je pán! Běda, jestli vrabec škůdce usadil se v jeho budce; ranami je zasypán! – Špačíček je pán! 104

NA ČEŘOVCE.
Nade vchodem známé Markovo dvojverší si přečet na novo, na cimbuří stoupám „milohlídky“, náhodou jež – zjev to velmi řídký – otevřena dnes. Teď zrak už těká po krajině známé do daleka, na lesnaté chlumy, Velíš holý, s modrých vrchů sklouzá do údolí, chvíli bloudí po zorané líše, brzy však se opět nese výše, o „svatý“ se Tábor opřel teď, který jako neprostupná zeď lačnému tu mému zraku brání nahlédnouti v další horskou říši. O, že není milohlídka vyšší! – A v mou mysl, která bloudí ráda, – bůh ví, kde se vzala, – z nenadání myšlenka ta bizarní se vkrádá: kdyby každý student za hubičku, dívčímu již odloudí tu líčku, jednu cihlu na Čeřovku nes’, už by věž tu stála do nebes.

NA KORSE.
K večeru tu denně živo bývá, nejživěji na té vždycky straně, studentů kde tak je požehnaně, zástup jich že v černou hmotu splývá. Jenom pomalu ty davy šeré postupují, vlní se jak moře, z něhož dál se širém po prostoře zvuků vlny rozlévají steré. Často ti, kdo dívají se zdálí, nemohou se vynadivit dosti, 107 promenujícím že není k zlosti loudavý ten pohyb neustálý. Myslím, kdyby diváci ti milí všimli si, jak střídají se tady řady studentů a dívek řady, že by se již pranic nedivili.

V LIPÁCH.
Dceruška má nejraději snad v stínu starých lip se procházívá, které vedou v tichý Libosad. Její tvářička, tak úzkostlivá, na silnici potkat má-li vůz, tady zjasní se, všech prosta hrůz, a jak ptáče, jemuž z těsné klece zdařilo se prchnout do světa, šťastna hopkuje a štěbetá. Někdy však i tady se jí přece náhle úzkost v líčku zbledlém zjeví, po ruměnci náhle ani stopy, skoky přestanou a zmlknou zpěvy, ručka její mé se ruky chopí; to je vždy, když prostřed letních krás v souzvuk náhlá dissonance padá: trestanců když oholených řada s děsným mlčením jde mimo nás.

VELÍŠ.
Denně z okna na Velíše témě hledívám a denně zdává se mi, že se – stařec – více krčí k zemi. Velíši, což tebe líto je mně! Vidíš, brachu, jak se časy mění! Pánům na hrobech, již vládli kraji, 108 dávno již – ach, dávno větry hrají. Těch však – věř! – mi ani líto není jako toho, s tvé že staré hlavy koruna se ztrácí víc a více, že ji roztloukají na silnice, v prach kde „panské“ rozšlapou ji krávy.

RYBNÍK KNÍŽE.
Znám tě, Kníže, z oněch lepších dob, čápové kdy, nehnouce se ani, na tvých březích v němém zadumání číhávali na vítaný zob, po hladině tvé kdy veslovaly potápky a lysky, sítiny kdy hejna špačků zvaly, když byl podzim blízký; tenkrát všecky hostil’s bez obtíže jako pravý kníže. Potkal tebe osud věru zlý: velké části panství ubrali ti, sevřeli tě, hostinné kdys sítí kolébavky ptáčkům nesuslí; na tvých březích viděti je leda „žabku“ krátkých šatů, svého kvartána jež v touze hledá, který prchá v chvatu, zjeví-li se jeho třídní blíže. Ubohý ty Kníže!

V LIBOSADĚ.
Pod stromy, jež věky tady stojí, procházky již uživ do syta, v loggii, k níž vedou schody dvojí, vkročil jsem. Hle, kterak prokmítá mezi stromy bažantnice v dáli 109 záblesk slunce poslední, jež chystá ke sklonu se za Prachovské skály. Ztišila se hlučná jindy místa, mnohé kouty silně již se ztměly – – Snad tu já jsem divák osamělý. V samotě té kterak volno je mně! Duch můj, jak by od té hroudy země byl se odpoutal, se vznáší výše do čarovné snů a vidin říše, před oči mi kouzlí lepší svět, kde je mír, kde není nářku, běd, nečisté, jež plodí zlo, kde síly zbaveny jsou vlivu na člověka – – – Zachvěl jsem se; v sluch mi náhle kvílí zvonek s trestnice, jež nedaleka.

KŘÍŽ NA BRADECH.
Kamkoli se kroky moje ztočí, všude pomníky mně vzpomínají na boj, který bouřil v tomto kraji; ale nejvíc vždy mi bije v oči na vrcholku Brad – jej z dálky zříš – velký, prostý kříž. Četní bojovníci, staří druzi, o berlách se nyní plíží světem a, kde mohou, starým nebo dětem rádi líčí oné bitvy hrůzy. Proč že stesků od nich neslyšíš? Ach, vždyť mají kříž! Kdy ti, lidstvo, svitne zoře míru? Bez strachu kdy matky budou žíti, smrtonosných střel že krupobití ubije jim syny v boje víru? Nad „uměním“ válečným kdy již uděláme kříž? 110

NA ZEBÍNĚ.
Vždycky, Zebíne, tě vidím rád, ale nade všecko jsi mně milý, v svatební když zahalíš se šat: v něžný třešní květ, jak snížek bílý. V čarokrásný onen lásky čas úbočí tvá v divném pološeru tonoucí a přece samý jas – nejkrásnější pohádka to věru. A že v tuto dobu právě běl módou v přírodě, jak všude zříti, i tvůj vrchol jí se přioděl: kaplička tam víc než jindy svítí. Tisícerým květem zrak můj zpit, vůni ssaju bytostí svou celou; kouzelný tak proutek nyní mít – na týden bych udělal se včelou!

U POMNÍKU HAVLÍČKOVA.
Milý Havle, co je pravda jen: pěkný Ti tu koutek vybrali to! Kdyby Bach tak mohl z hrobu ven, dojista by mu ho bylo líto. Lip, jež Tě tu střehou, sladký dech krásnější Ti jistě nosí zkazky nežli větry v cizích horách těch, k nimž jsi z módy nechvátal ni z lásky. Zbožně vždycky k Tobě zdvihnu zrak, kdykoli mne cesta vede tudy, v hlavě srovnat nemohu si však, Ty že, jemuž boháč jako chudý 111 stejně platil, pravý demokrat, jehož slovník neznal slova „chátra“, Ty, jenž jsi i nejnižší měl rád, že teď na nás díváš se tak s patra.

NA HŘIŠTI. (Píseň zlaté mládeže.)
Ať zuří duchů na kolbišti boj o myšlenku tu neb onu, ať jiných davy si lámou hlavy, jak upraviti život příští těch strádajících milionů, jež plní v městech ztuchlé byty! Fi! malicherné otázky ty se o náš rozum povznesený tříští – my klidně hráme kopanou. Dík, že ta tam už léta jsou ta, – ba, k smíchu je nám věk ten celý – kdy v stálém boji jen o řeč svoji si naši předci kuli pouta a pro ni – bloudi – krváceli. Oč stojíme my nyní výše! My nedbáme ni hranic říše a k srdci přivinem i lidožrouta, jen hrá-li dobře kopanou.

NA VOJENSKÉM CVIČIŠTI. (Psáno ve staré monarchii.)
Ač nerad, někdy zabloudím sem přec, kde důstojnost se lidská zašlapává, kde hrubý desátník má více práva než s límcem bez hvězdiček vzdělanec, 112 kde dobrý chřtán – toť přece známá věc! – vždy platí víc než nejbystřejší hlava. To nemohl jsem nikdy pochopit, že divákem tu může někdo býti, kde prší nadávky jak krupobití, kde urážen i nejsvětější cit, jenž do srdce snad každého je vryt, – cit národní, jenž k Betlému nám svítí. Zač, pane Bože, snášíme ten trest – a jinak nazvati to nedovedu –, že tolik lidí žije v našem středu, již leda někdy v kapse zatnou pěst?! Kde dovedný a rázný lékař jest, jenž zbavit by nás uměl toho vředu?

NA NÁDRAŽÍ.
Kdo zvyklý hledat život na nádraží, sem raděj nechoď! Nikdy nenajde tu ruch překotný, kdy do druha druh vráží, kdy pije se a jí jen jako v letu, vlak za vlakem kdy duní, bouří v sluch. Ne, ten tu není ruch! Zde ticho jest a klidno; pouze časem hrst cestujících zabere dva vozy, stroj plaše hvizdne chraplavým si hlasem, „vlak“ sebou trhne, krátce zalomozí, pak odplíží se tiše jako duch, jen zbude po něm puch.

TA NAŠE STARÁ VODÁRNA.
Má jistě každé město zvláštnost jakous, jíž cizině se rádo pochlubí: sklep radniční má hlavní město Rakous a Benátky své mají holuby, 113 má izvoščiky svoje Petrohrad a Plzeň trosky „Pecháčkovo“ vrat, má Neapol své četné lazzarony, své Bangkok siamský má bílé slony – a my? – my máme vodárnu! Dík tomu, v jehož urodil se hlavě skvost myšlenkový – stromy vykácet, by v celé svojí velebě a slávě, všech okras prosta zbytečných a cet, jak pamětnice starých zlatých dob, v své nahé kráse, planých bez ozdob, jen s prutem zbylým z hodin ze slunečných zrak potěšila Jičíňanů vděčných ta naše stará vodárna! Je stydno věru pomysliti na to, že vyskytli se tací lidé též, již hlásali, že „dokola kol vzato – by nejlíp bylo sbourat starou věž!“ Těch zaslepenců! Nevzpomněli snad, co škod by měli občané i stát – a ty by páčily se na tisíce; vždyť za nic nestály by pohlednice s tou naší starou vodárnou! A co by řekli ti, již přijíždějí' k nám od Sobotky nebo Turnova? Což vázla by jim noha v beznaději, jak nalil by kdos do ní olova, věž kdyby jejich nepoutala zrak! Ba, o turisty přišli bychom tak, neb mnohý by se vrátil dozajista v tom domnění, že zašel v jiná místa, kde není staré vodárny. Buď klidna, věži! Dále do nebe se budeš tyčit! Vždyť ni hromu vzteky – já nevím, kdo jej poslal do tebe, – 114 se tebe netknou! Státi budeš věky! A kdyby někdy boží posel snad zas na tebe se přišel podíval, my zahynouti nedáme tvé kráse, než sdrátujem a slepíme tě zase, ty naše stará vodárno!

PRACHOVSKÉ SKÁLY.
I.
Skály velebné! Vy pamětníci mnohých věků, dávno zapadlých! Kolikrát as bylo vám už stříci člověka, jenž bál se soků zlých, kolikrát jste šelmě dřímající vítaného skytly brlohu, kolikrát jste byly obětnicí, zatoužil-li člověk po bohu! Kdykoli k vám blížívám se, skály, jest mi vždy, jak šel bych v boží chrám: mlknou rty, jež před chvílí se smály, konec žertům všem a vtipům, hrám; tady nejlíp zřím, jak lže, když halí v togu hrdiny se „tvorstva pán“: kamének se kdesi skulil malý, – aj, což zbledl na smrt polekán! II. Výtečné ač spojení má Jičín (za šest hodin jsi tu z Pardubic, třikrát pouze přesedáš – nic víc), přece mnohým – nevím, z jakých příčin, – aranžérům pro zábavu cest sotva více znám než Sibiř jest. Co však cizinců jsem vídal venku před některým vchodem v město skal, 115 jež tam „strašný humbug“ přilákal, každý v ruce třímal peněženku, oči všech se zdály volati: Cožpak se tu vstupné neplatí? III.
Turistu jsem poznal nejednoho, v patrných jenž rozpacích byl, má-li více chválit naše skromné skály nebo vzácné jich a známé mnoho z Teplic příbuzné a z Aderšpachu. Nevím, ty jak o tom soudíš, brachu, já však „jezírko“ i „varhan“ tóny našim českým skalám odpustím, které jsou mně milejší již tím, že se dosud na průvodce ony nezmohly, již v horalů tam kroji šlapou písek, v určitém vždy místě udají své stálé „vtipy“ jistě, skromně dlaň pak vztáhnou k tobě svoji. IV.
(Lachmannova jeskyně.)
Co pohnutkou as bylo podivínu, že bydlil v této nehostinné sluji, jíž ústa slunce nikdy necelují, jež v šeru věčném tone jen a stínu? Zda pudil jej sem černý nevděk synů, jenž mezi lidem vesským hrozně bují, či ženy nevěra, jíž pochlebují víc řeči sladké nežli řady činů? Mně neznámo, co dálo se mu v duši, když mezi skály prchal z rodné chatky, než zdá se mi, že rozumím mu též; vždyť vím, jak pro všecky jsou stesky hluši 116 tak mnozí lidé, kosa hvizd že sladký jest upřímný, řeč lidí – pouhá lež. V.
(V Císařské chodbě.)
Ať vrchol krásy v Alpách vidí jedni a druzí v bouřné hymně oceánu – já domácí ctít krásky nepřestanu, mně líce jejich nikdy nezevšední. Co vyrovná se tvému majestátu, ty čarokrásná chodbo?! Ať tvé jméno má původ kdekoli, – je zaslouženo! Vždy nádhery jsi plna. Tvému šatu vše sluší stejně: smaragd listů v létě i nach a topas jejich za jeseně i zimy úběl; jako krásné ženě se kořím ti, mé srdce zbožňuje tě. Jsi krásná v slunci, i když zahaleno je nebe mračnem, které bouři chystá; a tím jsem jist, že přes tvoje se jméno ti musí podivit i anarchista. 117

NA MARIANSKÉ SKÁLE.
Jak často, opět s Marianské skály dnes těká zrak můj utěšeným krajem, hned na blízku, hned v modré bloudí dáli, a než se naděju – v něm slza pálí. Ba, tento kraj je pravým českým rájem! To uznáváno turisty je všemi, to na tisíce lidí dávno řeklo; já přidám jen, co v mysl plete se mi: jdi dále, zavřeného do území, a nalezneš tam pravé – české peklo.

LESNÍ HŘBITŮVEK.
Zde odpočinek stejně lahodný je vám, na něž v žití Štěstěna se smála a po smrti jimž hrobku dala skála, i vám, rov z drnu jež a vřesu kryje. Vás nezištných těch pěvců melodie, již neznají, co planá lidská chvála, z jichž písní láska, jenom láska sálá, v sen konejší a balsám v rány lije. Snad proto mi ten koutek tak je milý, že místo vůně cizokrajných květů dech borovic jen domácích tu vane. A kdykoli sem vkročím, touže chvílí roj pochyb mučivých se ztrácí v letu a šepce ret: O, věřím v Tebe, Pane!

NOVÝ SPORT.
Noc na trůn zasedla. Spí matka země a z hluboka si oddychuje časem. Srp luny vyplul nad lesy a jasem svým postřibřuje Kozákova témě i blízká skaliska, jež v jeho záři tu příšerně, tam pitvorně se tváří. 121 Je chvíle posvátná, kdy šelma dravá – tož lidská zloba – odpočívá v klidu, kdy nad zemskou se vznáší člověk bídu a nevědomky básníkem se stává. Je ticho jako v kostele... Však slyš! Teď mocná rána zalehla v tu tiš – a za ní druhá – třetí – – brzo řítí se za sebou jak prudké krupobití, že klidný dříve vzduch se nyní chvěje a duní země... Probůh! Co se děje? Sport letní hosté vymyslili nový: v sud střílejí tu bodří výletníci a plaší zvěř tak „panu baronovi“, jenž s puškou na ni čeká při měsíci.

REMINESCENCE.
Když po skalách své stíny soumrak stele, duch vracívá se do těch dávných dnův, kdy v těchto místech Beneš Heřmanův tak slavně potřel zpupné nepřátele. Zřím staré Čechy, chrabré bojovníky, již v zápas s veselou jdou na rtech písní, i klnoucích jim vrahů četné šiky, jež dole pod samou se skalou tísní. A boj se rozpoutal! Skřek, ryk a řev se vůkol vzmáhá, v štíty mlaty buší, tak mnohý s kletbou vypouští svou duši a proudem teče kouřící se krev. Teď výkřikem se náhle zoufalým vzduch otřásl; hle, se skal v hloub se řítí déšť balvanů a dole pod skalím jen stony slyšet drcených a vytí – – 122 Děs pojal mne, že vzchopil jsem se maně a rukou přejel oči. Přelud prch’. Je ticho vůkol – klidný dol i vrch a mroucí slunko usmívá se na ně. Však teď! To není přelud! K sluchu zas mi doléhají zvuky cizí řeči. Zda bdím či sním? Což vrátil snad se čas, kdy Sasíci tu řvali v smrtné křeči? Ne, ztiš se, duše! Křik ten zdivočilý je ze rtů dcer a synův Israele, již ,Wacht am Rhein‘ tu mohou vřískat směle; jsouť jako pěna Čecháčkové milí. 123

I.
Má zvláštní vlak dnes přijet; z mořských lázní prý vracejí se hosté. Jsou to blázni, že jedou domů! Proč tam nezůstali? Tak pěkně mohli všichni býti zdrávi – a tady zatím rozbijou si hlavy. Však dobře jim! Proč se mne nezeptali, zda bezpečná je cesta nebo není?! To myslí si, že už jsou přeučení, a zatím neví žádný zhola nic! Vždyť neví žádný z nich v tom vlaku celém, že tamhle na tom mostě před tunelem já vytáhl jsem šrouby z kolejnic a pěkný balvan tamhle s toho lomu že na trať shodil jsem. No, dost a dost jsem nadřel se – a to jen pro radost, že nepřijde z nich ani jeden domů! – Aj, už je signál – za chvíli tu budou ti páni bohatí a – chacha! – učení! Mně zdá se, že již slyším dunění. Ba, na mou věru, tam už záři rudou je vidět! Tak – jen hodně přikládejte! Tak – ještě víc! Jen hodně páry dejte, ať s veselou to jede do pekla! Ne – je to let! Ta bestie to žene, že smečce ďáblů snad by utekla; mně přece však dnes neuteče – mně ne! – Hle, už je tady! Frnk – jen se to mihlo! Nic jiného mé oko nepostihlo, než dva jak u okna se objímali. Jen líbejte se! Tiskněte se k sobě! A smějte se! Však za okamžik malý už ležet budete tam v řece – v hrobě – – 127 Ach, škoda, že už dávno zapadlo to hloupé slunce, na to divadlo že málo bude vidět – Hu, to byla rána! Hoj, teď už se to asi válí v krvi – Teď honem tam, bych uviděl to prvý! Toť práce má! To bude podívaná! Chacha! II.
Tady to mám černé na bílém: papežem jsem zvolen všemi hlasy. Copak tomu doma řeknou asi? Jistě pomyslí si, aprilem vyvésti že chci je. Hlupáčkové! Věřím, že vám nejde do hlavy, kterak Moje Svatost oslaví ten váš sprostý rod. Až roucho nové na se obléknu, až na leb holou tiaru si zlatou postavím, šíj až těžkou ověsím si štolou, berly až se chopí ruka, vím, přede mnou že všichni na kolena padnete, vy všichni, které dosud na roveň mně stavěl hloupý osud: bratři, sestry, otec, matka, – žena. Hola, žena! Smí mít papež ženu? Na to jistě ti, co k mému jménu slova „svatý otec“ připojili, nevzpomněli v rozhodnou tu chvíli. Bylo by to příliš hloupé věru, kdyby tato sprostá ženština měla překazit mou karieru, k níž svět všecku naděj upíná – – To se nesmí stát! Buď klidný, světe! Nežli nový rozbřeskne se den, tato ruka ženštinu tu smete 128 do pekel – a budu svoboden! Pak si jako papež, jemuž není nemožností nic, dám rozhřešení. III.
Co stojíte? Proč neklekáte v prach? Snad nevíte, kdo jsem, vy velké děti? Teď třesete se, viďte, máte strach? Nu, ztište se! Já umím odpouštěti. – Ach, dobře vím, co mýlí vás a plete: to, bosa často že má chodí žena v své nekonečné lakomosti kleté, že záda nůší mívá zatížena, když po vesnicích vůkol drůbež shání. Ba, nedovedu pochopiti ani, jak dostal jsem se ke sprosté té ženě – já – kníže! Přede mnou vždyť poníženě se klaní vše, jak jen se objevím. Jak? To že vám snad ani známo není, že sultán bratrem nazývá mne svým? To, věřte, budí moje podivení. Ba, já a sultán – my jsme rodní bratři a proto pocta královská mně patří. Nuž, tedy jenom hezky na kolena! – Ha, slyšíte ten bohopustý řev? To závistí zas bouří se v ní krev a bláznů spílá mně ta sprostá žena. Však mýlí se! Tím pomůže si málo! Já, kdyby mne to třebas život stálo, dál budu volat – a mám hlasu za tři! –, že já a sultán jsme dva rodní bratři. IV.
Já nedávno jsem přišel do kostela, kde bylo lidí černo – jako much. Mým příchodem tam velký povstal ruch, hned uctivě mně každý místo dělá, 129 já vážně pak, jak na můj úřad sluší, jdu středem jich až k samé kazatelně. Co kněží jsem kdy slyšel, pravidelně si myslili, že jako pařez hluší jsou všichni jejich zbožní posluchači. A tak i tento křičel. Nevím už, co všecko mluvil v bílé komži muž, však myslím, že to asi bylo k pláči, neb kapesníky měly práce mnoho. Já zakřiknouti kazatele toho jsem tisícerou chuť měl, ale zatím jsem do vousů se šklíbil spokojen a říkal sobě v duchu: Mluv si jen, však já ty rozumy tvé brzy zvrátím! Jak skončil kněz, já na jeho jsem místo si vylezl a spustil. Nevím ani, co všecko mně as tenkrát do kázání se připletlo, však to je zcela jisto, že veselejší bylo nad prvé; vždyť posluchačů všech se smály oči a smíchem tváře rudly do krve. Vtom náhle od zadu kdos po mně skočí, co jiní dva mne za ruce zas chvátí a provazem je počnou svazovati. Já ve tvář jednoho z těch násilníků jsem zaťal zuby, až se svíjel v křiku, a potom mlčky jako filosof, jenž nemiluje planých, prázdných slov, jsem vyšel z kostela a do kočáru, jejž objednali svému pohlaváru, – přec chodit nemohu jak lidé prostí! – jsem usadil se s celou důstojností. V.
Už je tomu rok, co jednou z rána náhle já jsem umřel. Vidím stále, stařičká jak matka, polekána 130 zprávou o té ráně nenadálé, skácela se na zem. Tomu ruchu, který nastal po celém hned domě, srdečně jsem smát se musil v duchu, nejvíce však tomu, kterak o mně mluvilo se potichu i hlasně: jak prý je mně dobře, Bůh že k sobě povolal mne v nejhorší prý době, že prý nyní vypadám tak krásně, jako kdybych dřímal, že prý už není moje tvář tak bezvýrazná, že je ze mne zcela slušný muž, v němž prý nikdo nepoznal by blázna – Měl jsem tisíc chutí vykřiknouti: „Vy jste blázni!“ Ale ještě včas napadlo mně, že by takto zas konce nebylo mé hloupé pouti bláznivým tím světem; proto dál, ač mne cosi stále křičet nutí, mrtvolou jsem zůstal bez pohnutí. V duchu však jsem upřímně se smál: Počkejte jen, až mne pochováte na to svoje divné pole svaté, víko rakve tyhle pěsti obě náhle vyrazí – a bílý zjev, před nímž v žilách stuhne vaše krev, vyskočí a postaví se v hrobě. Ach, to bude útěk! V malé chvíli zůstane tam jediný – zjev bílý. A ten bude volat mrtvým tichem: „Vidíš, jak jsi bláznivý, ty světe!“ Člověk by se zrovna koulel smíchem – – Nuže, proč se také nesmějete? 131

ELIŠCE KRÁSNOHORSKÉ pozdrav choceňských lesů. (V březnu 1908.)
Zda ve Vaší teď mysli, vzácná paní, náš obraz ještě vynoří se časem? Či nevzpomenete již sobě ani, jak slavné bylo naše uvítání, když poprvé jste, paní, vkročila sem? Co hostíme my pěvců, blíž i dál, z těch každý tenkrát do zpěvu se dal, že zvučely jsme sterým sladkým hlasem Však potom za krátko jsme oněměly když klíčily v nás Vaše božské zpěvy. Jich zápal nadšený, vzlet jejich smělý nás okouzlil, že tiše jsme se chvěly, že ptáčat plesy umlkly i hněvy. Jak pod Vašimi kroky vzdychne mech, je ticho vůkol, všecko tají dech a, světa rmut co všední, nikdo neví. Čím byla jste nám, nelze říci slovy. Vás denně hostiti jsme uvykly si a šťastny zřely jsme, jak sobě hoví host vzácný poblíž sochy Prokopovy, jenž mnichy německé z Čech vyhnal kdysi.. A náhle otřásla ta námi zvěst, že hosta našeho zrak zkalen jest a nebezpečné temno nad ním visí... A radostná zas letí světem zpráva, až při ni z oka slza štěstí tryská: že věštkyně zas naše svěží, zdráva! – Již brzy novým vlasem naše hlava se pokryje; vždyť doba ta již blízká, kdy poslední se z dolin ztratí sníh. Až na nás teplý opět dechne jih, o, přijďte, paní! Nám se po Vás stýská – 135

ZA SVATOPLUKEM ČECHEM. (23. února 1908.)
Zlá, nelítostná, neúprosná smrti, což ještě dosti nebylo tvých ran?! Tvé střely stromy nejvyšší nám drtí – teď nejdražší nám padl velikán. Ta žalná zvěst se uraganem řítí a kinžalem teď vniká v srdce všech; již tedy nutno tomu uvěřiti, že mrtev – mrtev Čech – – – Když volební se rozzuřila vřava, v níž bratr bratra rdousí ze všech sil, ta jeho drahá sklonila se hlava – tak tiše odešel, jak tiše žil. Kdo slyšel sestry bolné zaúpění, když bratr – věštec naposledy vzdech’? O, tecte, slzy! Plakat hanbou není, vždyť umřel velký Čech! Je doba těžká, různá cizí hesla vzduch otravují našich českých niv a v posměch vnuků nejedna věc klesla, jež dědům jejich svatá byla dřív. Však zmlkněte již, ústa rozechvěná, již dosti nářků, všedních řečí těch! Zde leží věštec – před ním na kolena! Kdy přijde taký Čech? – – –

ZA VÁCLAVEM VLČKEM. (1908)
Zas krutá rána – pádná, nenadálá! Už zdá se, že chce zkoušeti nás osud, zda nevyschly slz prameny nám dosud a cit-li ještě z našich duší sálá; 136 blesk stíhá blesk – dub za dubem se kácí, my hrobníků jen smutnou máme práci. Zas jadrný kmen padl, který léta se bouřím smál a hrdě tyčil témě, jejž marně z lůna vyvrátiti země se namáhala dřevorubců četa; až boží posel přišel z mračen davu, pak teprve svou sivou sklonil hlavu. Zda zatřásl pád jeho trpaslíky, již ostří seker vtínali mu v tělo, a když mu nad tím srdce krvácelo, svůj slavili čin divošskými křiky?! Či nad rovem-li čerstvým ještě křiví v smích cynický ret proroci ti lživí?! Buď jakkoli, – Ty, drahý nebožtíku, jsi šťasten ve Svém nekonečném míru, kam nedoléhá z planých hesel víru ni ohlas vřavy nedospělých šiků, že nevidíš, jak zloba slinou kálí ty Tvé i naše zářné ideály! –

PAMÁTCE BEDŘICHA SMETANY. (1909.)
Jak čas ten letí! Přes čtvrt věku již svůj věčný spánek, velký Mistře, spíš v tom těsném lůžku, ve studeném lůně všem Čechům svaté Vyšehradské skály – a stále ještě slza v oku pálí a dosud hořem srdce naše stůně. Jsme bláhovci! To jak by kámen ten, jímž přikryli Tě, v poslední svůj sen když sklonil’s hlavu, byl nám pohřbil více než slabé tělo, vetché, zbědované – – 137 Pryč se slzou, jež po tváři nám kane! Duch žije dál, byť shasla žití svíce! Tvůj odkaz, Mistře, svěží jako dřív, je stále mlád a věčně bude živ. Vždy vzbudí obdiv Libuše jak kdysi, chrám Thalie když otvíral se nový; smát budeme se vždycky Kecalovi a vždy nás k slzám pohne „Rozmysli si“; jak rozjaří nás venkovanů sbor, tak steskem svým nás dojme Dalibor i Miladina obžaloba tklivá; jak nyní nás, i pokolení jiná vždy jímat bude píseň Vendulčina, jež u kolébky sirotečku zpívá. Je smutno u nás – – – i těch našich děv už po venkově mlkne jarý zpěv a povrženy národní ty skvosty, jichž zpěvný národ náš kdys vážil sobě; teď u nás ticho, mrtvo jako v hrobě, jen někdy ozve popěvek se sprostý. Však bude jinak – musí jinak být! Přec nechceme se sami zahubit a klamným heslem nedáme se zmásti! Tys, velký Mistře, zpěvné perly na ty nám ukázal. Tvůj odkaz je nám svatý! Nuž, tedy zpěvem k srdci, srdcem k vlasti!

PAMÁTCE SVATOPLUKA ČECHA. (Družstvu pro postavení pomníku Čechova v Náchodě.) (1910.)
Ten pomník, drahý, nejvzácnější věru, jejž dílem Svým Tys postavil si sám 138 a který v pochyb tisícerých šeru vždy jako maják svítit bude nám. Snad v bouři žití pokolení příští již zapomene, Tvůj kde, Mistře, rov; než dílo Tvoje vše přečká boje, ni blesku zloba jeho neroztříští, to tvrdý mramor přetrvá i kov! Však vedle oné, jež se v duši skrývá, a o niž bouře rozbije se vzdor, stůj jiná ještě, byť i pomíjivá, Tvá mohyla, jež těšila by zor, jež příštím věkům ukazovala by tvář Tvoji milou, drahou, věšteckou, jež slovy Tvými by plamennými nám hlásala, že nesmíme být raby těch, kteří rvou nám zemi oteckou. Ty, drahý Mistře, po svůj život celý jsi nadšeným byl pěvcem svobody a spravedlnosti i k nepříteli, chtěl’s rovnost mezi všemi národy; a proto chceme tuto na pomezí Tvůj vztyčit pomník, cizincům by hned, jak na ně vkročí, tu padl v oči ten zákon, který nám už v krvi vězí: že národům všem stejně patří svět! Už zříme v duchu, Tvojí před mohylou jak v úctě zbožné stane chodec pak, i stařec obnaží svou hlavu bílou a vděčně k Tobě zdvihne vlhký zrak; a přijde-li kdo s úsměškem v to místo či s pohrdáním k pohoršení všech, ten z našich není! – 139 a v okamžení buď z řady přátel vymazán! Toť jisto: kdo Čecha nectí, není dobrý Čech!

ZA JAROSLAVEM VRCHLICKÝM.
Dvé věží měl chrám české Poesie, dvé mohutných a nebetyčných věží, v něž nejraději „boží posel“ bije, když bouřní oři letí bez otěží. Tak z nenadání z čista jasna též sjel s mraků blesk a srazil jednu věž. A ku podivu! Bez družky jak její by nebylo jí lze tu státi dál, věž druhá hynula vždy patrněji, z ní kvádr za kvádrem se rozpadal, až hodina jí zkázy uhodila a tiše sesula se v rozvaliny. Stál národ ohromen; i ti, kdož sliny dřív na ně metali, tou zkázou díla, jež marně u nás hledalo by soka, jsou zdrceni, ba nejednomu z těch, jimž bledé záští otrávilo dech, i slza lítosti teď tryskne z oka. Dřív Svatopluk, – teď velký Jaroslav tam odešli, kam pro své vidiny si zalétali, však ni jediný již nevrátí se v lidí všedních dav. Chrám Poesie stojí osiřelý. Kdo srdce v těle má, což každý želí té zkázy jeho obrovitých věží! Kam zrak se šine, na všem smutek leží, ret každý jak by šeptati se zdál: Ó, jak jen, Bože, jak jen bude dál? – – Je smutno – smutno – – Háje oněměly, v nich navždy zmlkla píseň filomely. Vzdech z ňader dere se, duch náš je mdlý, 140 jak pavučiny by jej opředly, co rosy napadlo již z našich očí, nám přetěžké se stíny v duši stelou. Jak bude dál? S tou otázkou se točí druh ke druhu, však pouze zkamenělou zří sfingy tvář – a nikde odpovědi – – – Než nezoufejme! Chrám i beze věží stát bude dál! Ač Poesie kněží nám umlkli, ač stínové jich bledí se procházejí edenem, – jich duch je s námi tuto, na domácí půdě, a poesie kvítku, byť i chudě teď zkvétal, nedá uvadnouti Bůh!

SVĚTLÉ PAMÁTCE MISTRA JANA. (1913)
Již bezmála pět tomu století, co nepřátelé, zlobu v bledém líci, Tě stihli, Mistře, slovem prokletí a potom Tebe vlekli na hranici, z těch plamenů, kol Tebe jež se chvěly, v Tvou rodnou zemi jiskry zaletěly a vznítily se v požár velkolepý, jímž Tvoje vrahy trestal vůdce slepý. Pět věků bezmála – a dosud pálí žár hranice Tvé srdce věrných Čechů, v sluch dosud bije pokřik neurvalý, jímž vzduch se třásl Tobě ku posměchu; než dost i takových je dosud lidí, již kacíře jen v Tobě, Mistře, vidí a kteří, kdybys ožil, v téže chvíli by hranici Ti novou postavili. Tak mnoho za pět změnilo se věků, tak mnohé ve hrob klesly ideály, 141 jež nezakořenily ve člověku, a nové zase v jeho hrudi vzplály; Tvůj pouze obraz, Mistře, beze zněny mu zůstal v duši, leda větší ceny že nabýval, čím více pochop líný naň metal svoje jedovaté sliny. Tvůj vděčný národ, Mistře, dlouhou řadu let vzpomíná Tvé mučednické slávy, Tvou na památku prostřed pyšných sadů i v chudých vískách pomníky Ti staví – a za krátko již nad ně nade všecky se hrdě vztyčí výtvor umělecký, jejž v místě krví posvěceném Praha Ti postaví – měst českých máti drahá. Však trvalejší žuly nebo kovu ten pomník jest, jejž ve svém srdci každý jsme Tobě vztyčili! Duch bez okovů se k Tobě nese, Tvůj je, Mistře, na vždy! O, kéž by plamen lásky naší k Tobě vždy mocněj plápolal, jak v hrozné době žár oné hranice se vzmáhal klaté, kde zmíralo Tvé velké srdce zlaté!

PAMÁTCE SLEPÉHO HRDINY. (1924)
Jaká smutná zvěst to letí plání, v nevýslovném bolu hned že po ní hluboko se každá hlava sklání, každé oko horkou slzu roní? Hle, ta zpráva, která všecky kruší – jízdný posel přinesl ji právě –: pod dubem kdes blízko Přibyslavě velký Žižka vydechl svou duši! Slyšíte-li pláč, jenž k nebi letí? Slyšíte, jak nářek ten se množí? 142 „Běda, běda, tatíčku náš drahý, neodcházej, zůstaň u svých dětí! Ach, kdo s námi bude tepat vrahy jazyka a svaté pravdy boží?“ – Pět už věků prošlo od té doby, velkého co trocnovského slepce pochovali věrní sirotci; dávno všech jich ztratily se hroby, – nám však dosud často po otci stýská se a mnohému z nás v lebce jistě myšlenka již zrodila se: neštěstím že nebylo by žádným, kdyby slepý hrdina ten zase někdy mávnul palcátem svým pádným. Celý život reka toho nově našemu se zraky náhle jeví: Zříme, na tváři jak panošově spočine rád pohled mnohé děvy; dlouho dvořana však život hladký nedovedl hovět bujné krvi: vhodný okamžik jak přišel prvý, svoji zbraň – spíš hračku – mečík krátký za meč dlouhý vyměnil a pádný; oko šíp ač vystřelil mu zrádný, i když slunko proň už nesvítilo a když vrásky zjevily se v lících, jako vůdce stejně smýšlejících divuhodné svoje konal dílo. Oj, což Ty jsi uměl tepat vrahy! Než – i velkomyslný jsi byl, nevěrně vždyť neztrestal jsi Prahy, krajanům jsi zpupným odpustil! Někdy meče netasil jsi ani; stačil zpěv Tvých božích bojovníků, aby děs vjel do nepřátel šiků; při veselém takém utíkání 143 jednou dokonce se v divém cvalu klobouk ztratil panu kardinálu. Oj, což tvrdá, pyšná panská sídla před Tebou se, otče, třásla v strachu! Často vojska křižáků, jak zhlídla prapor s kalichem, už byla v prachu. A co v hradech budil’s nepokoj, s plesem české vítaly Tě chatky; zákon boží, otcův jazyk sladký – pro ty jen jsi chodil v tuhý boj. Přešly věky, čas těch ducha zbraní, v klidu zámky mohou spát i víska, ale časem, tatíčku náš, maní dětem po Tvém palcátu se stýská. Ó, bys mohl občas vstáti z hrobu a, kdy třeba, přijít mezi nás! Jeden hrom – a na dlouhou by dobu jistě vzduch byl u nás čistý zas!

ALOISU JIRÁSKOVI. (K otevření Jiráskovy chaty na Dobrošovské skále 23./6. 1918.)
Drahý mistře! Vždycky velké cítím štěstí, pozorné-li mohu posluchače vésti – ať už ve škole či ve dvoraně kdesi – v parky nádherné a ve velebné lesy, do hlučného města, v tichý venkov smavý, pestré na slavnosti, do bitevní vřavy, které ožily a vždycky žíti budou Tvými tvory s lidskou teplou krví rudou. Vždycky v rozjasněných, planoucích pak lících, ve vzníceném zraku zbožně slouchajících velikou čtu jejich lásku, Mistře, k Tobě. Hovořím-li našich otcův o porobě, posluchači pěsti zatínají maně; líčím-li, jak prosté husitské ty zbraně 144 s třeskem na vrahovu dopadaly hlavu, děti husitů zřím v posluchačů davu; nejvíce pak vždycky zálibě jich hoví, Tvými vlastními když, Mistře, mluvím slovy. Na Dobrošovské dnes v duchu stojím skále, po okolí zrak můj těká dál a dále: náchodský zřím zámek, Padolí Tvé rodné, vzpomínka tu mnohá potěší i bodne, ku Broumovu, k Hvězdě, k Polici zrak letí, Dobrušku tam tichou svírá do objetí; duševní však zrak se dále ještě nese: od Psohlavců kraje spěchá v živém plese k dávné naší „lásce“ – k staré Litomyšli, do níž před lety jsme – učitel, žák – přišli, až pak nakonec v svém letu mocném stane, k nebi kde se tyčí hory rozeklané, bratříků kde dlouho vítězila síla, až se jejich krví země napojila. V zbožném zadumání stojím sotva dýše, rty se chvějí: Vše to, Mistře, Tvá je říše! A má duše, která bloudívá tak ráda, bez oddechu dále svoje dumy spřádá – a hle, nevídaný vidí zjev, jenž budí obdiv, úžas, úctu, lásku v mojí hrudi: Poeta, svým věkem nijak nezlomený, jenž byl dosud zaklet mezi čtyři stěny pracovny své tiché, stoupá na řečniště, na srdce nám klade, cože bude příště nejsvětější všech nás Čechů povinností, do duše nám hřímá, že snad už je dosti toho otálení, čas že přišel nový, slavné přísahy pak dojemnými slovy zavazuje nás, že pevni jako skály státi chceme vždycky za své ideály. Drahý Mistře! Dosud pro Tvoje-li díla láskou k Tobě srdce tisícerá bila, 145 nyní pro Tvá krásná, mužná, včasná slova, po nichž sehnutá šíj vzpřímila se znova, po nichž zavzněl jásot místo planých stonů, – v pravdě milují Tě srdce milionů. V davu těch, již Tebe spějí pozdraviti, žák Tvůj, jemuž sníh už na skráni se třpytí, němý ve chvíli, co jásá všecko kolem. Oněměl hle! samou radostí, ne bolem; nemilujeť řeči cit, jejž k Tobě chová. Ty mě dobře znáš, můj drahý učiteli, víš, že výmluvnější nade všecka slova slza v oku mém, stisk ruky mojí vřelý.

VZPOMÍNKA NA
KARLA HAVLÍČKA BOROVSKÉHO.
Dnes motýl – vzpomínka mně na skráň sedá a naléhavě do ní křídla bijí; již vidím, že se odehnati nedá, i nezbývá než sluchu dopřáti jí. Síň soudní ponurou teď vidím v duchu. Kam zrak se šine, hlava vedle hlavy, tak stísněny tu posluchačů davy ves naplnily prostor v dusném vzduchu. Šum náhlý rozvířil teď mrtvý klid a ke vchodu všech zraky zaletěly, jímž vkročil ten, jenž souzen má tu být. Jak milý zjev! Hled dobrácký, ne smělý, ty davy rázem přelétl a v líci se zjevil úsměv, který znamením byl vděčnosti a zřejmě pravil jim, co rty v tu chvíli nemohly jim říci. A líčení se dálo. Prošla doba, než přečtena je dlouhá obžaloba i výslech ukončen; však hle, teď už 146 se s místa svého vzchopil mladý muž a hájiti se počal. Oj, což rázem se udála s ním divná proměna! Jak tyčí hlava se dřív skloněná a z oka, dosud upřeného na zem, jak srší blesky! Ticho hrobové se rozložilo síní, když se jí hlas jeho ozval. Tiše, tišeji kol něho stáli, lid i soudcové dech v prsou tají, trnou v němém žase, jak ze rtů jeho slova přesvědčivá mu plynou, někdy jako hudba tklivá, jež v oko loudí slzy, náhle zase hřmí vší svou silou jako bouře divá a jako těžké dopadají rány těm na hlavu, kdo dočkat nemohou se chvíle, za obětí ubohou kdy žaláře se zavrou těžké brány a vzdechy jeho čtyři vlhké stěny mu budou vraceti... A za chvil málo hle, jaká změna! Co jen se to stalo?! To nestojí tu těžce obviněný, než žalobce, jenž každým slovem drtí ty, kteří chtěli rozdrtiti jej a volnost slova zasvětili smrti! Kde strach dřív bylo zřít či beznaděj, tam nadšení a jas teď z očí sálá. A potlesku – slyš! – bouře neskonalá teď šerou síní burácí, v ni mísí se jásot sterých hlasů: Nevinen! A vlny jeho rostou, z těsných stěn vždy volnější teď cestu dělají si, až v ulicích a na náměstí jen zní jedno slovo mocně: Nevinen! Však ten, jenž původcem té bouře celé, sám stojí tady smutně; tuší snad, že ke zbrani teď sáhnou nepřátelé, jíž nebude tak snadno vzdorovat – – – 147 A jiný zase vystupuje nyní mi obraz v duši, kterou zmítá žal. Je měsíc po tom, v porotní co síni náš velký Karel vítězem se stal. Noc černou perutí se snesla k zemi, jen vítr pustými teď ulicemi se prohání a do závějí v nich svým mrazným dechem kupí sypký sníh, tu v dveře zalehne, tam okenicí si zatřese a dále spěchá zas a zlobně skučí. Nevlídný to čas! Však tím jest útulněji ve světnici, kde nejedna se ozve dávná zkazka kol krbu, vesele v němž oheň praská. Tak útulno též v jizbě vytopené, v níž slavný rodák borovský je bytem. Tu v ovzduší tím mírem svatým sytém, jímž dýše všecko vůkol, jasné klene se nebe nad rodinou spokojenou. Tu Karel sedí s milovanou ženou a s matičkou i sestrou kolem stolu, co zatím dcerka, malá Zdenička, jíž sen se dávno snesl na víčka, v své leží postýlce. Tak všichni spolu tu hovor vedou o tom, předmětem co jejich tužby. Zkušený ten muž, jenž mnoho bouří v žití zažil už, je důvěřivým vždycky dítětem, když buduje své do budoucna plány. A tak i dnes; již vidí zdar, jenž kyne mu z příští práce: zdělávat chce lány té půdy rodné, pěstit sady stinné. Ba dnes je vesel, jak už dávno nebyl; dřív nepřátelé stíhali jej všude, jich zlobný výsměch zevšad naň se šklebil, a teď už brzy měsíc tomu bude, co v svatém klidu žije nerušeně – – – Čas pokročil, když matička a dcera se do světničky odebraly, která 148 jim byla ložnicí. Muž nyní k ženě si blíže přisedl a ztlumiv hlas s ní radil se, čím dcerku nad vše dražší by překvapili; bylť už blízko čas, kdy „Ježíšek“ se s nebe na zem snáší a šťastnými tu činí staré – mladé, když pod stromeček dárky své jim klade. – A dlouhá zase uplynula doba, než na lože se odebrali oba; však k postýlce dřív ještě přistoupili a na dcerku svou dívali se chvíli, jak v klidném spánku lehce, volně dýše, pak na čílko jí udělali kříž – i otec „neznaboh“ – a šťastni tiše šli na lůžko – – – Sen milosrdný již jim dávno přinesl lék zapomnění, jenž krále v chuďasy, v ráj pouště mění, když nenadále z venku ze všech sil kdos na domovní dveře zabušil. Tím probuzen byl Havel skokem s lože, i žena na svém loži vzchopila se a vyděšeně vykřikla: „Můj Bože, proč tento poplach?!“ Vtom však nové zase se rány ozvaly a pádnější, než byly dřív, že také Zdeňka malá teď procitla a do pláče se dala. A zatím co ji matka konejší i babička a teta, z ložnice jež svojí přichvátaly tušíce, že neštěstí se stalo, Havel bled dům spěchal odemknout; jak otevřel, jen stěží výkřik utajil, když zřel stráž v plné zbroji, jejíž vůdce hned mu ruku vložil na rámě a kázal mu jménem zákona, by okamžitě se na cestu s ním vydal. Darmo tázal 149 se zatčený, proč nemůže v svém bytě noc aspoň ztrávit, darmo jistil, ráno že před neznámý dostaví se soud, – muž opáčil jen, co mu rozkázáno, i nezbývalo nežli poslechnout. Než uplynula chvíle kratičká, pláč rozlehl se domem. Hrozná scéna! Tu ruce lomí stará matička, tam v slzách tone sestra, věrná žena kol šíje Karlu paže ovíjí, štká hlasitě a bolem téměř klesá, a Karel, na celém se těle třesa, jen mlčky k sobě tiskne Julii. A naposled když zlíbav Zdeničku chtěl žehnat jí, však místo slov se jen mu ze rtů vydral křečovitý sten, – i náčelníku stráže na víčku se zatřpytila slza – – – Málo chvil – a odvážen byl za hranice Čech syn vlasti nejlepší, jenž hotov byl jí poslední svůj obětovat vzdech – – – A uštvali Tě, Karle, umlčeli! – Kéž my, již v duchu stojíme, kde Tvoje se zdvíhá mohyla, Tvůj odkaz vřelý vždy poneseme do každého boje, však nejen na rtech, ale v srdci také, by rozkazy ni hrozby, sliby všaké nás nezlákaly s cesty naší přímé! Kéž nám, vzor veliký již v Tobě zříme, by konečně již do krve se vlila Tvá, drahý Karle, poctivost a síla!

UČITEL NÁRODŮ.
Kam zrak se šine, všude sníh a sníh, jím doly zbělely i vrchu témě, spí luh i hvozd, je mrtvé ticho v nich 150 a na kost mrazem krutým ztvrdla země. Hle, zástup jakýs v nevlídný ten čas se ku hranicím země zvolna blíží; ten zástup valný jest, však ani hlas se z něho neozve, než každý hříží se v myšlenky své trudné. Výš a výše dav stoupá mužů, starců, dětí, žen – a prudčeji vždy sever v tvář jim dýše. Teď stanul průvod jako přimražen – jsou na pomezí. Slyš, teď z nenadání se z četných hrdel ozval mocný zpěv, pěl zástup mužů, starců bílých skrání i dětí, stařen, žen a jarých děv; a zní ta píseň stále mohutněji, až v sluch teď vítr nese slova její: „Nic nevzali jsme s sebou, po všem veta, jen bibli Kralickou, Labyrint světa!“ – Teď píseň dozněla. – O, hrozná chvíle, kdy blízko s milou vlastí rozloučení, že hroznější ni chvíle smrti není! Tu stařec vetchý, hlavu k prsům chýle, slz proudy roní z očí vyhaslých, jež zapadají vnučce v zlaté vlasy; tam mladý muž je, bez slzy a tich, však s tváří bolem zrůzněnou se v krásy své vlasti vpíjí zrakem naposledy, co mladé ženy obličej se bledý naň v slzách upírá; ten svírá pěst a vraští čelo v hněvu spravedlivém, co jiný v bolu svrchovaně tklivém zem líbá studenou. A hle, tu jest muž tváře velebné, jenž vůdcem davu se býti zdá; ten mírně nazad hlavu teď nachýlil, zrak upřel k nebes báni a ruce vztáhl jako k požehnání. Toť velký Amos, biskup poslední těch Bratří uštvaných a zchudlých, kteří svým dětsky čistým srdcem pevně věří, že po krátké se noci rozední. 151 O, lásky té! Hle, nejlepšího syna vlast vyhání, však on jí neproklíná, než žehná jí; svou ruku na něj podlý vrah vztahuje – a on se za něj modlí! A přešly věky. Jařmo s šíje svojí a s ducha lidstvo střáslo okovy. Čech jako ze žuly stál v těžkém boji a neustoupil o krok sokovi; bylť přesvědčen, že není „dokonáno“, že po dlouhé zas noci svitne ráno. A ráno zasvitlo! Zas teple smál se ovál slunka na vlast zuboženou, kde chmury ještě zbyly, pryč se ženou, až poslední z nich ztratila se v dál. Vrah jásal darmo. Třebas pošlapán a dosud z četných krváceje ran, vstal národ z hrobu, ve mdlobách kam pouze jej uložili v nedočkavé touze, a s hrůzou viděl vrah, že dosud živ – – A ptáte se, kdo vykonal ten div? Toť dílo knihy, naší spasitelky, a školy, jak ji stvořil Amos velký. Ten chudý Amos, psanec vyděděný, jenž neměl ani, kam by sklonil hlavu, dal světu poklad nehynoucí ceny a v cizině své vlasti šířil slávu. Ten Amos štvaný, bědné vlasti syn, jenž před slídiči v temný hvozdů klín se ukrýval, byl hvězdou zvláštní krásy či spíše zářným sluncem prostřed léta, jež od tří věků po naše až časy zrak poutá všeho vzdělaného světa. O, duchu velký, jak Tě oslaviti?! Luh širý kolem nemá toho kvítí a nemají ho nejpestřejší stráně ni koberce všech sadů barvité, jež zasluhovalo by pocty té, 152 by zdobilo Tvé nesmrtelné skráně; řeč naše, byť i zněla jako kov, přec nemá tolik silných, zvučných slov, by na velebný hymnus vystačila, jenž důstojně by opěvoval Tebe. Je příliš nepatrná lidská síla, zde pomoci by mohlo pouze nebe: jen chorál hromu, blesku jasný svit by mohl Tebe vhodně oslavit! Jsme malí tak – a Ty’s tak obrovitý! A s důvěrou přec k Tobě blížíme se, z nás každý vstříc Ti celé srdce nese, jež vroucími je naplněno city; vždyť Ty – tak velký – byl’s až dojímavě vždy skromný při své svrchované slávě. Nuž, veleduchu, shlédni v duši naši, již plní svatý, nevylhaný cit, a skloněn k zemi, nad niž neznal’s dražší, hold přijmi, jejž Ti vzdává vděčný lid!

21. ČERVEN 1621.
V sluch zaléhá mně bubnů víření a četných polnic třepetavý zvuk, co před zrakem, jenž upřen v minulost, se rozvíjí mně obraz pochmurný....pochmurný... Tak nikdy ještě smutné nebylo to prostranství, jež strážci věrnými zde staroměstské radnice má věž a tamto týnských věží dvojici. Kde vzalo se to hrozné lešení, jež do prvního patra radnice se vypíná? Nač hrozný přízrak ten? Je všecko černým suknem pokryto, kříž veliký se tyčí uprostřed a v popředí, hle, špalek popravní! Tam na pavláně Prahy zástupci se usadili v křesla hedvábná 153 a všecka okna domů sousedních se naplnila v chvilce zvědavci, již děsného jsou lačni divadla. Je prázdno náměstí, jen žoldnéři, jichž zbraně v ranním slunci lesknou se, hráz pod lešením tvoří mohutnou. Teď rána z děla náhle zahřměla – a počala se scéna krvavá. Ó, nechtějte, bych líčil nyní vám, jak hrabě Šlik tam první vystoupil, by přijal mečem ránu smrtící, jak za ním stařičký pán z Budova se k smrti chystal na rtech s modlitbou! Však hle, kdo je ten statný, vzrostlý muž, jenž ke kříži teď hbitě pokročil? Aj, toť pan Kryštof Harant z Bezdružic! Jest vojína zřít v jeho postoji a v tváři jeho odlesk genia. Teď obrací se ke svým katanům, by promluvil; než v okamžiku tom jej četných bubnů rachot umlčel. Pan Harant pouze trpce usmál se a svěsil hlavu. Jaké myšlenky jí ve chvíli té asi letěly? Snad viděl v duchu milou Pecku svou a klenutou tu jizbu útulnou, kde s ušlechtilou vášní oddával se božské hudbě. Snad že v duchu zřel zas kraje cizí, jimiž cestoval, a myšlenka se v duši plížila: jak nebezpečím ušel v cizině a kterak domů pro smrt přišel si. A snad i to se myslí mihlo mu, že za nesčetné jeho služby chce mu Habsburk takto prokázati vděk. Však proč teď jeho čelo vysoké se mnohou vráskou náhle zbrázdilo? Ach, obava se vkrádá do duše, 154 že jeho choť, jež tak je vrtkavá, až on teď zemře, zradí víru svou a s dítkami zas k těm se přikloní, jichž úsilí se o něj tříštilo – – – Ta obava tak skličovala jej, že dlouho stál tu v těžkých myšlenkách, až připomněl mu neúprosný kat, by neotálel déle, že je čas... Pan Harant čelo rukou přejel si, jak z těžkého by sna se probouzel, pak rychle s ramen shodil kabátec, vpřed pokročil a na kolena pad sám položil si hlavu na špalek... Kat zdvihl meč – – Pryč, hrozný přelude! Ne – nelze dále sledovati již děj krvavý! Ne – nelze vyprávět, jak dvacetsedm mužů nejlepších své přesvědčení krví splatilo! Je nutno rychle spustit oponu, sic bolestí by srdce zšílelo... Ne, takým už tě nikdy nechci zřít, ó, památné ty, staré náměstí, však zato častěji si přivolám tvůj obraz, jak jsi nám se jevilo v ten slavný den, kdy hrozným jásotem lid český vítal přeradostnou zvěst, že s paží našich spadly okovy, že habsburský se shnilý sřítil trůn a českých pánů smrt že potupná je konečně – a skvěle – pomstěna. Tak zřím tě zas, ty drahé náměstí, a žehnám ti, jak klnul jsem ti dřív; jen jedno ještě uviděl bych rád: kéž na památném našem Týně zas, – jak bývalo, když trocnovský mstil rek smrt Mistra Jana svaté paměti, – se zlatý kalich brzy zaleskne! 155

929 – 1929.
Dva byli bratři, oba v květu mládí a jako sosny stejně ztepilí, svou vlast snad oba měli stejně rádi – a přece, jak by byli nepili kdys z téhož prsu, jak by neproudila táž krev jim v žilách, rozdílná tak byla jich povaha: z nich starší, Václav, v míru chtěl s celým světem žít, však Boleslav, jenž za vzor vzal si matku Drahomíru, byl jednou z oněch bujných, horkých hlav, jež neustoupí, i když nejsou v právu. Co Václav ctil a před čím vždy se kořil, to pro posměch jen bylo Boleslavu; co starší stavěl, mladší bratr bořil. Tak rostl zvolna mezi bratry hněv, jejž neklidná a vášnivá jich máti včas dovedla vždy něčím rozdmýchati. Tu tichý beránek, – tam silný lev, jenž uvítal rád příležitost každou, by slabšímu svůj ostrý zjevil spár. Vždy výše šlehal boje toho žár, až zakončen byl – hnusnou bratrovraždou. A spor těch bratrů věrným obrazem jest odvěkého zápasu, jímž stůně ta naše krásná, drahá rodná zem, jenž rakovinou v národa jest lůně. Tak jako kdyby nebylo až dosti zla, které tropí sousedé nám „milí“, jež vlídně, laskavě vlast naše hostí, – my nejlepší své utrácíme síly v tom prokletém a zhoubném starém boji, v němž se zbraní brat proti bratru stojí, a nikde, kdo by „Stůjte!“ zavolal. Boj nerušeně, klidně zuří dál....dál... Již desátého konec století, co v Boleslavi u chrámových dveří 156 v ten okamžik, kdy mladý den se šeří, ba příliš smutně muži prokletí se proslavili ohavným svým činem, jenž po stoletích ještě hrůzu budí, svůj ztopivše meč v toho vřelé hrudi, jenž vlasti své byl nejvěrnějším synem. Lid český svého světce – mučedníka, jejž na patrona povýšil své země a jehož sláva rychle všude vniká, vždy vážil si a před ním skláněl témě; tím živěji dnes vzpomíná si naň, kdy proti bratru brat zas tasí zbraň. Tou zbraní slova jen, však někdy raní, jak břitká ocel nedovede ani. Ba, po česku by nebylo to snad, by celý národ svorně cítil jednou; nám potřebí přec o to jest se rvát, zda u sousedů našich nepoblednou k nám sympathie, národního reka když všichni uctíme jak jeden muž; to hanbou snad by pro nás bylo, – nuž, bijme se, vždyť cizina to čeká! Ať kamkoli se ten či onen hlásí, v své prosté jizbě básník bělovlasý, ač ví, že za to leckde sklidí smích, dál v myšlenkách se bude modlit svých: „Ty, českým Abelem jenž můžeš slouti, nám, kníže svatý, nedej zahynouti!“ 157

BALLADA O STARÉM KOSTELÍČKU.
„Který bloud ten kostel stavěl?! Jiných věcí třeba je: skulinami déšť se lije do stodoly, do stáje. Nač by zde ta bouda hnila? Rychle, chaso, chop se díla, vždyť už z vysokého krovu dvorec postavíme znovu!“ Zeman děl – a těžko čeleď rozešla se po práci. Duní rány, dříví praská, steré srdce krvácí. Den když zmíral, chrámek malý, v němž tak rádi klekávali, rozvalinou smutnou k pláči. S úsměvem pán domů kráčí. Ale sotva den se zrodil, na rtech úsměv rychle zhas’. „Vstávej, pane, stal se zázrak: na svém místě kostel zas!“ Zeman zděšen s lože skočí, kvapí k oknu, třeští oči; svatyňka tu – velký dive! – stojí před ním jako dříve. „Rychle, chaso, měj se k dílu, rozházej tu haluznu!“ Do večera zase leží břevna, lati porůznu, při prvním však kuropění sluhové se ustrašení plíží k pánu, by mu děli, kostelík že zas je celý. Vyslechl tu zprávu zeman rozechvělý, v tváři bled, 161 po třetí pak v divém hněvu svatyňku dal rozházet, k troskám volá strážců davy, sám se v jejich čelo staví, nezvané by stavitele ztrestal za to dílo smělé! Přišla noc – a bdělé strážce hrůza nutí k útěku. Jaký ruch to v rozvalinách, krev že stydne v člověku! Kameny a černé trámy na sebe se kladou samy, nejeden z nich těžkou ránu dává ztrnulému pánu. Zeman od té chvíle hrozné, na všem těle ochromen, na nosítkách do svatyňky nositi se dal co den. – Dosud kostelíček malý v stín se horských obrů halí, dosud obec nedaleká k modlitbě v něm zbožně kleká.

PLAKÁNEK.
Zlobný čas tvé změnil rysy; klesla’s, hrdá Kosti, ve svých zdech však vzácné kdysi vídala jsi hosti; mezi nimi, zvěst jak praví, vznešený byl Vlach, jehož býval pohled žhavý mnohým pro postrach. Pode hradem v nízké chatce chudá vdova žila s dcerkou, podporou jež matce 162 jedinou tu zbyla. Chudá dívka, vnadami je bohata však dost, těch si dobře z Italie vzácný všiml host. Nejednou, když na krajinu noc se vlahá snesla, Italovi ve skal stínu dívka v náruč klesla. Závrať jímá vdovu chudou, až se potácí, pomní-li, že s dcerkou budou sídlit v paláci. – Husté mlhy jeseň spřádá, sever skučí v zlobě, slunné otčiny zas vnada vábí Vlacha k sobě... Přišel máj a ptáčci milí pějí o závod; v chatě pod hradem však kvílí první lásky plod. Po miláčku touha sklání hlavu mladé matce. Kdy se vrátí? – Z nenadání zjevil se jí krátce: v kočáře jel, krásná žena v jeho objetí – Jako bleskem zasažena klesla k dítěti – – – Tam, kde věž se dívá hradní do hluboké tůně, zavřela se voda nad ní, srdce nezastůně. Že však v noci slýchat matku, 163 pláč až srdce rve, Plakánkem lid na památku tichý údol zve.

NEVĚSTA.
Mladá kněžna sedí v zadumání, k ňadrům se jí krásná hlava sklání, těžká slza kane po tváři; naposledy dnes je svojí paní, vězení pak mříže spadne za ní: zítra povedou ji k oltáři. Letí čas – je půlnoc nedaleká. Chvíle té se mladá kněžna leká, starým zvyklostem se vzpírá cit: v hrobce, se stěn jejíchž voda stéká, v těžké rakvi matka dceru čeká, že se s ní dnes přijde rozloučit. Půlnoc tu. Slyš, zaskřípaly dvéře, kněžna mladá do hrobky se béře, podivný chlad ovanul jí skráň; nerozhodně chvilku stojí v šeře, ale teď už mrtvé u mateře pokleká a hlavu chýlí v dlaň. Odříkala rychle prosbu svoji a již zase k odchodu se strojí – Proč však náhle vytřeštila zrak? Čelo vlhne ve studeném znoji, krůček jen – zas jako socha stojí, v těžkých mdlobách k zemi klesá pak – – – V bezvědomí nalezli ji k ránu, o hřeb měla sukni potrhánu, na odchodu jenž ji zadržel; myslila, že ta, jež leží v Pánu, od sebe svou nechce pustit Hanu – – zešílela z toho – jaký žel! 164

PAŠEK PIJAN.
Pozdě z krčmy přivrávoral domů. „Peníze chci, ženo, u sta hromů! Peníze chci, slyšíš? Ať mne ďas, jestliže dnes tvrdé hlavě tvojí ustoupím – ať spásu mne to stojí!“ Na stůl uhodil, až kahan zhas’. Do okna v tom buch! a dvé se očí jako žhavé uhly po něm točí... „Čert!“ – a na zem padl ve mdlobách. V bezvědomí na lože jej žena odnesla a zřela poděšena, jak i ve snu lomcoval jím strach. Druhého dne k domku davy lidí v proudech putují a s hrůzou vidí, co se mluvilo, že není žert; na okně jsou dosud drápů stopy, takže jenom dítě nepochopí, u Pašků že návštěvou byl čert. Změnil Pašek svoje živobytí, ke zpovědi chodil, nechal pití, pokorně se při mši v prsa bil. Kdyby věděl, z lesa že sem světlo paní sovu zvábilo a spletlo, jistě podnes statečně by pil.

HUBIČKA.
Je-li to vojsko skutečné? Na pravém, na levém křídle třpytí se v záři slunečné kosy a srpy a vidle. Oj, to se robotnou pro práci vzbouřili poštvaní sedláci! Hr, na ně, na pyšné pány! 165 V rukou cepy, podávky, na rtech kletby, nadávky, stanuli u staré brány. Otevřel bránu starý Vít, hluboko k zemi se sklání: „Čím mohu, prosím, posloužit?“ „ „Chceme si promluvit s paní!“ „ „Hnedle vás ohlásím vrchnosti.“ „ „Zanechte takových hloupostí, za vás to zbraň naše řekne!“ „ A již bouří po schodech. Vítův za nimi jde vzdech: „To budou parkety pěkné!“ S hlukem se hrnou v komnatu od schodů málo jen kroků. V úžase stanou. Jaká tu nádhera jeví se oku! Mnohé až třesavka popadla; od země ke stropu zrcadla, nábytek samé je zlato! Dokořán jdou ústa všem, nejeden, proč přišli sem, v chvíli tu zapomněl na to. Možná-li, brzy ještě víc čelisti z kloubů jdou maní, z vedlejší síně když jim vstříc pokročí překrásná paní. Zmizely chmury, kol úsměvy, jak když se jitřenka objeví. Stříbrem teď hlásek zní její, po obyčeji když svém ptá se s luzným úsměvem, čeho že páni si přejí. Oči se všech teď obrátí na Jíru, – jejich to vůdce; 166 tomu je jako v závrati, ve tváři zahoří prudce. Doma, když mluvit chtěl, dost měl slov, hlas mu zněl, jako když bije v kov tady však oněměl rázem; k jednomu jen slovíčku teď se vzchopil: „Hubičku!“ – a hle, již pokleká na zem. Hraběnka s tváří anděla následkem tohoto slova po ouška až se zarděla, zbledla a rděla se znova. Na Jíru pohlédla zpod víček, zřela, že slušný to človíček, statný jak nemnozí jiní, a než nadál náš se rek, mlaskl sytý polibek, až se to rozlehlo síní. – Hubičkou zámek zachráněn, sedláci odtáhli domů, na zámku zůstal Jíra jen, druhů svých nedbaje „hromů“... Poznala zámecká panička, dobře že chutná i hubička v prostého plebejce ústa. Sedláci zas jako hrob; statný Jíra od těch dob na zámek putuje zhusta.

CESTOU OD MILÉ.
„S Bohem, miláčku, a pozor cestou! Víš, že nepřeje ti lidská zloba, v cizí ves že chodíš za nevěstou. Pozor, bychom neplakali oba!“ „ „Neboj ty se, má panenko, nic! Byť jich na mne bylo sebe víc, 167 dobrá sukovice všecko spraví.“ Ruky stisk, – jun vkročil v údol tmavý. Všude vůkol ticho jako v hrobě; teď však náhle – slyš! – toť pádné kroky! Vhodnou chvíli vyčíhali sobě! Jinoch, tuše v patách svoje soky, zrychlil krok, až posléz dal se v běh. Zároveň však také kroky těch přešly v útěk, již mu v patách byli. Jinocha již opouštějí síly – – U tmavého, hlubokého lesa stojí hájovna; v ni uřícený jinoch vpadl, na kolena klesá, pomoc volá. Se zčernalé stěny hajný pušku sňal a vyšel ven s mladým mužem, který vzdychal jen, až teď vykřikl: „Ha, zas ty kroky!“ Zastavil se hajný. „Prach a broky! Nejsem já váš blázen, mladý muži!“ „ Ale potom, jat jsa útrpností, cítě, jinochu že dech se úží, zasmál se: „ „Jste potrestán už dosti, pro příští však pamatujte čas: půjdete-li za nevěstou zas, holení těch volných neberte si, mlaskáním jen zbytečně vás děsí!“ “

KRČMA U LESA.
Les černý, krčma k němu krčí se, teď patrná jen v matném obryse; jeť pozdě již a noc je tmavá; dvě okna kryta okenicemi a ticho uvnitř, jenom chvílemi sluch lidské hlasy rozeznává. 168 Teď náhlý výkřik: „Počkej, bestie!“ A za ním druhý: „On ho zabije!“ Již v duchu vrahovu zříš ruku, mráz probíhá ti tělem, slyšíš už, jak vražedný by kdosi brousil nůž – a zase výkřik: „Tu máš, kluku!“ Teď okno kdosi otevřel – a tři zrak vyjevený muže v krčmě zří, z nich jeden surovými slovy svůj zločin velebí – vždy větší hluk; hle, na stole tam zavražděný kluk a na něm vrah – král žaludový.

U PRACHÁRNY.
U prachárny v poli osamělé stráže slyšet odměřený krok; ve dne v noci po celý tu rok střídají se stráže bdělé. Smutno ve dne tu, však smutněj v chvíli, na blízké kdy věži kostelní, prostřed hřbitova jež do tmy ční, sova nebo sýček kvílí. Kdysi vojínu, jenž stál tu stráží, příběh podivný se přihodil, o němž nikdo, že by smyšlen byl, tvrditi se neodváží. – Temná noc; jen časem měsíc bleskne z mraků ztrhaných a osvětlí vojína, jenž u prachárny dlí sám a sám v té chvíli teskné. Odměřená, pevná jeho chůze. Náhle jeho krok se zastavil; žalostně pes kdesi v dáli vyl – v rekovi krev stydla v hrůze. 169 U hřbitova, jak teď měsíc bílý z náruče své pustil černý mrak, postavu zří vytřeštěný zrak bílou, jak se přes zeď chýlí. V strachu vojín oči přivřel maně. Náhlým větru zavanutím strom nad ním zasténal a v dálce hrom na jižní se ozval straně. S věže teď se nesou temné zvuky půlnoci; muž oči otevřel, ale nad tím, co tam nyní zřel, leknutím zbraň pustil z ruky: postava ta bílá u hřbitova ruce po něm vztahuje teď už – – Více neviděl ten chrabrý muž, k zemi klesl beze slova. Ještě ve mdlobách jej našli druzi, když jej přišli v stráži vystřídat, cos jak krev mu potřísnilo šat, vlasy zbělely mu z hrůzy... Dlouho potom posádka si celá vyprávěla o tom strašidle: hrobníkova žena na bidle košili to zapomněla. 170

VZPOURA.
Jak stalo se to, nesnadno je říci, však stalo se: v tom klidném jindy státě, kde svorně žili páni, služebníci, ať chodil v hadrech ten a jiný v zlatě, kde svorně všecky pracovaly ruce, – své hlavy pozdvihla saň revoluce. Tak náhle přišlo to, tak z nenadání, víc bouře z jara nepřekvapí ani. A stala se věc neslýchaná dosud, že první k revoltě dal heslo – král! „Mám toho dost! Hrom v ten ať bije osud! Ten tyran chce, bych zadarmo mu hrál! Však teď je konec! U své šedé brady já přisahám, že naposledy tady jsem účastnil se zdarma komedie; dřív nehnu rukou, dokud chlap ten gáže mně nevyplatí!“ „ „Vivat král! Ať žije!“ “ svým sopránem teď zavřískalo páže. „ „Že hlasové nás všech tu byli marní, již naléhali na našeho správce, teď nuceni jsme přikročiti k stávce; jsem s Jeho Veličenstvem solidární!“ „ „I já s tím souhlasím, co dělo páže,“ teď princezna se ozvala kdes v šeru; „zda královskou lze mysliti si dceru, jež neměla by ani apanáže? Ach, za takové panstvo vroucí díky! Kde nabrati se drahých toalet, těch broží, náušnic a různých tret, když nedostanu ani na špendlíky? Jen všimněte si toalety této! Ty hadry nosím teď už třetí léto; však vypadají, jak by komínem je protáhl. Ne, dále nepečem!“ 173 A nálada ta brzy hercům všem se sdělila. Touž v dívčím nevinném jest odhodlanost zříti obličeji, jak v satanově tváři plné zloby, táž vášeň všem se vlila do útroby. Strýc Škrhola se stále hrozivěji kol oháněl svou pádnou „břinkocetlí“, zle rytíř břinkal ostruhami svými, i Kašpárek, jenž jindy znal jen šprýmy, pln hněvu dupal, skákal, že až pletly se kratičké mu nohy. Hrozná vřava! – Vtom ten, jenž všech těch hrozeb terčem byl, se pohnul prudce a – se probudil. Ach, kterak těžká byla jeho hlava! Teď oči promnul si a vzpomínal. Šlo ztěžka to, však ponenáhlu přeci mu svítalo, až došel k jádru věci: Ta naděj, kterou dávno upínal k produkci svého původního díla, ho nezklamala: nabitý měl sál; tož po divadle pak si „toho“ dal, že nestačila na to jeho síla a v boji padl – mezi kulisami – – – Sem domyslil; než ještě strach měl jen, by nevyplnil se mu jeho sen. Když viděl však, jak pánové a dámy tu zcela klidně vedle sebe visí a stejně ztrnulé jsou jejich rysy, šel zvolna k nim a hladě jejich líce, ať byl to čert či svůdná krasavice, děl dobrácky: „Já mám vás všecky rád, a zapomenu-li se někdy snad, mně odpustíte, znám váš dobrý cit; vždyť za vás za všecky já musím pít!“ 174

MONOLOGY KAŠPÁRKOVY.
I.
„Co zas tebou čerti šijí? Vždy jsi jako za groš kudla!“ Nad takovou ironií často moje líce rudla, často výsměch tento drzý, jenž mi otravoval štěstí, do očí mně vháněl slzy, často v kapse svíral pěsti. Takto bylo dlouhá léta. Od nedávného však času po mém trápení je veta, chmura ustoupila jasu. Slyšel jsem, jak s principálkou principál si naříkali: „Bože, jaká dlouhou válkou pohroma se na nás valí! Všecko je tak nestydatě, nekřesťansky nyní drahé – a již leckde díra v šatě, kterou blyskne tělo nahé. S Fausta, naší chlouby kdysi, jako prapor hadry visí, jako by byl zlosynem, Markétka pak jeho milá vypadá, jak kdyby byla protažena komínem, Škrhola je polonahý strašákem je pro děti, ba i panu králi záhy lokte bude viděti. Kde jen vzíti nové šaty pro takové kolohnáty? Z celé mojí družiny Kašpárek jest jediný, 175 o nějž nejsem ve starosti; ten mne nebude stát mnoho, pro malého špunta toho hadříků vždy bude dosti.“ Jak mne těší tato chvála ze rtů mého principála! Dřív se smáli kolohnáti, teď já jim se budu smáti; až jim z garderoby chudé holé maso čouhat bude, vesele si budu zpívat: Nejmenšímu sláva! Vivat! II.
„Být či nebýt?“ Takto Shakespearův děl rek. „Ženit – neženit?“ dnes já dím – Kašpárek. Je s tím přenesmírná potíž tak i tak, hned je lepší to a hned zas naopak. Slyším s prava hlas: „Kdo mluví o ženění, tomu pod čepicí jistě zdrávo není; ženitbu-li dříve měl kdo za přepych, dnes ji může klásti za smrtelný hřích. Žena! Krátké slovo, ale mnoho váží. Ještě, má-li tvor ten slušnou apanáži, můžeš k němu svoje zraky pozdvihnout, ale jinak – mírně řečeno – jsi bloud, na krk takou sobě přítěž uvážeš-li. A přec také ani za zlámanou grešli nestojí ten bídný život mládenecký! Z kalhot by nás mohl vyklepati všecky, kteří hospodám svůj celý dáme plat; mámeť po obědě nejkrásnější hlad! K mému sluchu nyní s levé strany v ráz větrem donesl se jiný opět hlas: „Jářku, zaplať Pán Bůh, dobře se mně daří, dokud starostlivá ženuška mně vaří, o nic nestarám se, o peníze pouze, 176 nesmím naříkati, nevím, co je nouze, mám, co hrdlo ráčí; ale někdy přec lituji, že nejsem dosud mládenec: to když přátelé se sejdou v hospodě a já seděti mám doma při vodě. Marně po zádech svou žínku poklepávám, nejkrásnější jména nadarmo jí dávám, darmo spínám ruce, klekám na kolena; to už není žena, ale lítá fena, když si na mne štěkne: ,Doma seď – a dost!‘ Co mně zbývá? Místo piva žluč a zlost polykám a kleče na pytlíku hrachu v duchu říkám si: Ach, jen se nežeň, brachu!“ Nuže, dva jsem tuto různé slyšel hlasy, kterému z nich měl bych za pravdu dát asi? Říká se, že bývá dobrá rada drahá, zde však důvtip můj se příliš nenamáhá, vždyť ta pravda je tak jasná jako den: Ožeň se, však při tom – zůstaň svoboden! III.
Intrikánů všude v světě dosti, kterým dárek závisti a zlosti Sudička již do kolébky kladla, ale nejvíc jest jich u divadla. Můžeš býti jako padlý sníh, vždycky najde některá se z duší, která vyčte neznámý ti hřích, ba hned hříchů takých celou nůši. Stačí, pouze ředitel by tobě úlohu dal o dva listy delší než tvé přítelkyni nejmilejší – a již dokořán jsou její zlobě otevřeny dveře. Ihned –– běda! – v týl se zakousne ti závist bledá, nehledaných, zvučných dá ti jmen, probere tvůj celý rodokmen, 177 prabábu ti vyčte hravě zcela, s dráteníkem že se zapomněla, její lehké krve značný díl že se přelil také do tvých žil; máš-li na svém těle skvrnku malou, je-li tmavší jen než místa jiná, udělá hned z tebe mouřenína; jednou-li jen napil jsi se tolik, abys žízeň ztišil neskonalou, notorický už jsi alkoholik; slovem: nejsi hodinu jist ani, že ti obou rodů intrikáni – soudružky a soudruhové drazí – z nenadání nohou nepodrazí. Nejste-li tím zarmouceni zjevem? Mně jen těší, výsadou že lidí vždycky byl, však že ho neuvidí u herců, již byli pouhým – dřevem. IV.
Nevím už, kdo děl tu pravdu holou, divadlo že života je školou, dojista však byl to mudrc velký. Škola! Mnoho učitelů je v ní, mně však milejší jsou učitelky, vzájemně jež na sebe vždy řevní. Slyším hlas, jenž odkudsi teď volá: „To by byla tuze pěkná škola, ve které ty, Kašpárečku malý, také bys byl jedním z učitelů!“ Posměch ten mě věru málo pálí, žádného já nelekám se soka; ten-li hlásá moudrost ze široka, ve šprýmech a smíchu já ji melu. Kterému z nás přednost dáti sluší, nejlépe vám může pověděti naší vlasti naděj – naše děti, 178 které mají nezkaženou duši. Jenom těchto, prosím, zeptejte se, ke komu by přidati se chtěly, ke Kašpárku nebo k učiteli, jistě v upřímném se ozvou plese: „Za Kašpárkem chceme jít kraj světa!“ Nuže, nyní doufám, velectění, k pochybnostem příčiny že není, že vám stačí ona krátká věta. Není-li to tedy pouhá báje, divadlo že školou života je, slyšte, prosím, varovný můj hlas: nechoď za školu, ach, nikdo z vás! V.
Žena! Co jest žena? – Této při otázce nejeden duch asi na rozpacích prodlí, o ní učenci se dosud nerozhodli. Jeden dí, že tvor to stvořený jen k lásce, pro nic jiného že na světě prý není, jiní – a je takých bohužel! dost lidí – cenu největší, ba jedinou snad vidí v jejím prosaickém denním kuchaření, jedni vznešenou ji nazývají Musou, která nadchne mysl, v oblaky že letí, jiní zase o ní vypravují s hrůzou, že prý bezohledně křídla přistřihne ti; tento tvrdí, pouhým úsměvem že tebe může vynésti až do samého nebe, onen zas, že pouhé její slovo stačí, aby uvrhlo tě do propasti dračí; jeden se k ní modlí, ruce před ní spíná, druhý do pekel div že jí neproklíná. Vím, že celý svět můj na úsudek čeká. Nebojte se, pro něj nikam do daleka nepůjdu! Vždyť je to přece na bíledni, všichni vespolek že mají pravdu: jedni, 179 do nebe-li ženu vynášejí, druzí, před ženou-li vlasy ježí se jim z hrůzy. Pravím bez dlouhého rozmýšlení směle, že to čert i anděl spolu v jednom těle.

KAŠPÁRKŮV VÁNOČNÍ PROSLOV. (Psáno na sklonku světové války.)
Myslí-li z vás někdo, moji milí, Kašpárek že nosí ve své hlavě jenom samou čertovinu právě, ten se tuze – ach, tak tuze mýlí. Ba, vždyť přece v tomto svatém čase každý sobě samu lepším zdá se nežli v jinou, zcela všední dobu; vždyť i ten, kdo zlý byl dříve snad, zapomene na svou starou zlobu, má zas aspoň na chvílenku rád bratra, s kterým nežil po bratrsku. Na naši se zemi snese v brzku nejsvětější večer v celém roce – štědrý večer! Je-li mezi vámi, dítky, ctění páni, vzácné dámy, kdo by netěšil se na vánoce, ten ať bez rozpaků zdvihne ruku! – Jakže? I ty zpropadený kluku, z dobráckého Kašpárka ty sobě kašpary chceš takhle dělati? Kdybys třeba zdvihl ruce obě, věř, to pro mne pranic neplatí! Však ty dávno jistě počítáš, kolikrát se vyspíš do té chvíle, nežli přijde svatý Mikuláš a pak záhy – Jezulátko milé. Na to jistě všichni těšíme se, každý z nás už vyhlédl si v lese, do výše jenž z bílé nivy ční, 180 nejkrásnější stromek vánoční. Možná, že snad na něm letos bude méně světel, nežli bývávalo, snad i dárků bude pod ním málo a ty ještě budou asi chudé, to však nijak nesmí rmoutit nás; jen si probůh! zachovejte víru, že již brzy bude dobře zas, bližní s bližním žít že bude v míru! Tento dárek pro staré i mladé Kašpárek všem pod stromeček klade.

ŠKRHOLŮV POZDRAV SVOBODY.
Slyš, jaký křik a praskot se všech stran! Ký ruch to všecky rozpaluje mozky? Akt poslední byl právě odehrán: to trůny bortí se a řítí v trosky! Zda možno věřit jen, že splněn dávný sen? Aj, pravda to, jež nade všecko blaží: nám spadla pouta s uvolněných paží! Už nejsme raby hrubých pochopů, než svobodní jsme na svém hospodáři; nuž, tedy vzhůru s čapkou ke stropu a dolů se škraboškou s našich tváří! Teď narovná se zas nám páteř snad i vaz a ruka, která vzdorně svírala se, meč odhodí a chopí otku zase. Nuž, zanotujte hymnus jásavý a rozhoupejte všecky všude zvony, ať hlahol jejich děj ten pozdraví, jenž blaženými činí miliony! Ach, běda, třikrát žel! Já byl bych zapomněl, 181 že Austrie nám vzala nejen zlato, než také všecko, co nám bylo svato. Nuž, jásejme, že vrah náš zdolán kles’, však vězme též, co práce na nás čeká! Měj svoji mez i veliký náš ples, vždyť cesta naše ještě předaleká! Až dlouhou řadou let náš neochabne vzlet, až útok o naši se svornost zláme, – pak „hossana!“ si právem zazpíváme.

KAŠPÁRKOVY PÍSNIČKY.
I.
Dnes je mi do zpěvu – juché! – třeba že hrdlo mám suché; kdybych je zavlažil, teprv bych ze všech sil zazpíval, vykřikl „juché!“, že by to zmátlo i hluché. Ichuchu! Pohleďte, děti, čapka jak do výše letí! Takovou radost mám, vzduchem že udělám kozelec na povel třetí; nuž, tedy čítejte, děti! V oku zřím otázku tobě, proč že tak ruce mé obě šermují ve vzduchu; radost mám, ichuchu, naši že v rozhodné době ve vlasech neleží sobě. II.
Kačenko má drahá, plná nůše blaha 182 z očí Tvých se dívá na mne; srdce pro Tě bije, i když to mnou šije, žerty mé jsou často klamné. Skáču večer celý, principál jak velí; až se děti dusí smíchem, po hře však se zhusta roztřesou mně ústa, pláč můj slýchat nočním tichem. Proč že, moji milí, ret můj často kvílí, k ňadrům proč má klesá hlava? Kdosi zprávu šíří, mladém po rytíři Kačenka že pošilhává. III.
Už je tomu tak, jak to lidé povídali, už je tomu tak: Kačenka je nevěrnice, po rytíři víc a více otáčí svůj zrak. Ale dobře tak, jsem-li já jí pán jen malý, dobře na ni tak! Rytíři se láska její za nedlouho jistě přejí, pak jí vytře zrak. IV.
Mám snad na zvýšení gáže čekat řadu let? 183 Nejsem přece bez kuráže, ožením se hned! Ženitby se mnozí bojí. Čeho se však bát? Stačí, nevěstu jen svoji ženich má-li rád. Jaká mojí milé láska, z toho viděti, že mně někdy v zádech praská v jejím objetí. Výbava? Ta starostí mně málo nadělá; kulisa nám proti zimě stačí docela. K disposici své ač máme celé divadlo, ložnici si uděláme z koše na prádlo.

HONZŮV MONOLOG.
(Honza vystoupí na jeviště, bez kabátu, čepici v týle, ruce v kapsách.)
Jsem, prosím, Honza, jak je vidět na mně, ten Honza, o němž vypravují dětem, že tropil kousky hloupé přenáramně a proto „hloupým“ zván byl celým světem. Ví každý o mně, jak jsem při bílení vše ze světnice vyházel – i husu, jež na vejcích tam seděla, a z brusu jak zcela novou za ni v okamžení jsem našel náhradu všem na podiv, sám na vejce se pěkně posadiv a ze všech sil se pustiv do kejhání. 184 A jistě není člověka též ani, jenž nevěděl by, matčiny jak rady jsem poslechl, bych na ženský svět mladý prý házel trochu očima. Proč „trochu“? To dokážeš ty slavně, milý hochu! Co očí z telat, jalovic a býků měl kmotr řezník, všecky já jsem skoupil a věru že jsem nijak neprohloupil, když ke kostelu přišed v okamžiku, kdy vycházela z něho děvčata, já očima jsem začal házet na ně; mně dosud v uších leží vřava ta, kdy nejmírnější měnily se v saně. – Ví každý, jak jsem latinsky se učil, a moje ,sud kulatý, rys tu pije“ zná mnohý lépe nežli litanie, jichž louskáním jen zbytečně se mučil. A každý ví, jak chalupu jsem naši kdys omaloval celou šafránem, jak díry v mostě zalepil jsem kaší, jak utišil jsem velký žabí sněm, jim do louže svůj vsypav oběd – hrách, jejž volaly, že byl až z toho strach. A kdo by nevěděl, jak vyoral jsem velkou brázdu jednou na rybníku a jindy smutnou princeznu jak v mžiku jsem rozesmál, že její otec – král –, zpit radostí jsa nad tím převelkou, chtěl, by se stala mojí manželkou?! To vše jest u nás známo víc než dosti. Ba, věřte, že mi to až bývá k zlosti, když se všech stran já slýchám stále jen, že provedl jsem hloupost každý den. Už napsány jsou o mně haldy knih, ba mnou též matky uspávají děti. Však o jedné je věci každý tich – a proto sám ji musím pověděti: 185 Byl hloupý Honza – vidíte ho tady – (ukáže na sebe) a ten měl vadu nade všecky vady, že každý mohl štípat na něm dříví; byl dobrák od kosti a maso všecko, ba, věřte, bylo veliké to děcko. Měl síly, že jí konat mohl divy, než dlouho nebyl sobě vědom toho a proto hospodář – to cizák byl a Honzův statek sobě přivlastnil – naň práce nakládal víc nežli mnoho. Tak trvalo to stejně léta hezká a Honza táhl. (Bylo to kus mezka!) – Až jednou náhodou svou poznal sílu. Kdys na vůz těžké naložit měl klády – i pro něj těžké, hospodář pak k dílu jej bičem nutil a jen k němu zády se obrátil, když Honza poprosil jej o pomoc. To Honzu dopálilo: kmen velký popadl a ze všech sil jím mrštil na vůz, z něhož rázem zbylo jen trochu třísek. Honza v úžase zřel, kde ta síla velká vzala se, a hospodář když jal se láteřiti, že vůz mu rozbil, lehce docela se ohnal jen – a duše zbabělá se dala v útěk, slepě vpřed se řítí. A zmizel – bůh ví, kam – svůj statek opustiv i to, co bylo přímo světa div: sklep velký, plný sudů s drahým vínem – – Zas Honza pánem svého statku byl, však nemyslete, nic že nerobil! A hle, co bylo prvním jeho činem! Tam v druhém statku téhož hospodáře až dosud v službě byla Slovačka – a byla vám to dívča lepé tváře a srdce jako z másla – dobračka; byl Honza po ní dávno jako vzteklý, 186 tož pro ni sobě jechal ještě dnes – a za nedlouho koláče se pekly a na sobáš se zvala celá ves. (Ukazuje za scénu): Však tamhle je můj kvítek rozmilý! (Volá): Hej, Maryško, to tvoje hamparádí ti neuteče; pojď sem na chvíli a ukaž pánům, že se máme rádi! (Maryška v národním kroji přiběhne, chytne Honzu kolem krku a ve smíchu se s ním zatočí.)
187