HUBIČKA.

HUBIČKA.
Je-li to vojsko skutečné? Na pravém, na levém křídle třpytí se v záři slunečné kosy a srpy a vidle. Oj, to se robotnou pro práci vzbouřili poštvaní sedláci! Hr, na ně, na pyšné pány! 165 V rukou cepy, podávky, na rtech kletby, nadávky, stanuli u staré brány. Otevřel bránu starý Vít, hluboko k zemi se sklání: „Čím mohu, prosím, posloužit?“ „ „Chceme si promluvit s paní!“ „ „Hnedle vás ohlásím vrchnosti.“ „ „Zanechte takových hloupostí, za vás to zbraň naše řekne!“ „ A již bouří po schodech. Vítův za nimi jde vzdech: „To budou parkety pěkné!“ S hlukem se hrnou v komnatu od schodů málo jen kroků. V úžase stanou. Jaká tu nádhera jeví se oku! Mnohé až třesavka popadla; od země ke stropu zrcadla, nábytek samé je zlato! Dokořán jdou ústa všem, nejeden, proč přišli sem, v chvíli tu zapomněl na to. Možná-li, brzy ještě víc čelisti z kloubů jdou maní, z vedlejší síně když jim vstříc pokročí překrásná paní. Zmizely chmury, kol úsměvy, jak když se jitřenka objeví. Stříbrem teď hlásek zní její, po obyčeji když svém ptá se s luzným úsměvem, čeho že páni si přejí. Oči se všech teď obrátí na Jíru, – jejich to vůdce; 166 tomu je jako v závrati, ve tváři zahoří prudce. Doma, když mluvit chtěl, dost měl slov, hlas mu zněl, jako když bije v kov tady však oněměl rázem; k jednomu jen slovíčku teď se vzchopil: „Hubičku!“ – a hle, již pokleká na zem. Hraběnka s tváří anděla následkem tohoto slova po ouška až se zarděla, zbledla a rděla se znova. Na Jíru pohlédla zpod víček, zřela, že slušný to človíček, statný jak nemnozí jiní, a než nadál náš se rek, mlaskl sytý polibek, až se to rozlehlo síní. – Hubičkou zámek zachráněn, sedláci odtáhli domů, na zámku zůstal Jíra jen, druhů svých nedbaje „hromů“... Poznala zámecká panička, dobře že chutná i hubička v prostého plebejce ústa. Sedláci zas jako hrob; statný Jíra od těch dob na zámek putuje zhusta.