SVATUŠČINY PÍSNIČKY.

SVATUŠČINY PÍSNIČKY.
I. Skočme si, panenko, spolu, dokud má tatíček školu; až přijde ze školy mrzut a v nevoli, Svatuška bude zas v koutku tiše svou chovati loutku. Nuž tedy, panenko, hola! pusťme se do toho kola! – Sukničky lítají, nožky se splítají, kolem nás v divokém plese všecko se míhá a třese. Ohněm už tvářičky planou, Svatuška s milou svou pannou ve skoku, ve spěchu, bez všeho oddechu lehce se pokojem vznáší, ať se jen z koberce práší! Běda, má panenko zlatá, tatíček domů již chvátá! – Tady jak v mlýnici; musíš být vinnicí, panenko! Budu jak z ledu, všecko to na tebe svedu. II.
V pokojíčku se nám šeří, už jsme chvíli po večeři, zahnala jsi dávno hlad, panenko má, pojď už spat! 83 Hle, jak se ti očka klíží! Honem do postýlky s mříží; peřinky v ní jako sníh; – bude se to ležet v nich! Ještě políbení v líčko, ještě křížek na čelíčko, duchové by ve snu zlí k tobě oknem nevlezli. Tak – a nyní spinkej, dítě, andělíček ochrání tě; až se vyspíš do syta, snídaně tě přivítá. III.
Pro mne ať jen dni se krátí, noci ať se dlouží! Proto budu klidně spáti, to mě málo souží. Jako v pytli venku prý je! Božínku můj milý, nač jsou lampy? Aby si je lidé rozsvítili. V pokoji když lampa hoří, stavebnici beru, a to se to staví, boří – jako v Praze – věru! Veliký tu dům a světlý roste jako z vody; to je toho, vystavět-li zapomenu schody! Tatíčkovi dům až k nebi chci dnes vybudovat, 84 do své kapsy nájemné by mohl vždycky schovat. Jakpak tatíček můj asi pochválí mě za to? Jistě pohladí mi vlasy, řekne: Ty mé zlato! IV.
V komíně když divá Meluzina zpívá, déšť-li vztekle bije v okna nám, divná se mnou změna: sedím jako pěna, těsněji se tulím ku pannám. Paní jejich tichá strachy sotva dýchá, – – – náhle však zas dost má kuráže; to je v oné chvíli, tatíček když milý na prahu se náhle ukáže. To už nejsem pěna! Vzkřiknu zveselena, hop! – a již mu visím na šíji. Kam se bázeň děla? Ztratila se zcela, úsměv tatíčkův – ten plaší ji. A když potom loví z kapsy tatíčkovy rybičky má ruka lahodné, pro mne může býti třeba hromobití, je mně jako za krásného dne. 85 V.
Bože, to je namáhání u matičky mojí! Někdy nevím spěchem ani, kde mně hlava stojí. V postýlce když bych se chtěla povalovat líně, peřinka hned letí s těla: Vstávej! Do kuchyně!“ Teď to začne! Nejdřív mytí, dobré jenom k škodě; vždyť až křeč mě skoro chytí v ledové té vodě. Pak to chodí: „Uhlí! Dříví! Nůž mi podej, dítě! Jiný chci, ne tenhle křivý! Jíškou míchej hbitě!“ Nač by se však srdce smálo, zřídka čas mi krátí: hrozinky mně tuze málo dává přebírati. O mandle se také bojí, v zásuvce jsou s klíčem. Zato matičce dnes svojí nepomohu v ničem. Nevstanu dnes! Na posteli zůstanu i v hladu – – Honem dolů! Slyšíte-li? „Pojď pít čokoládu!“ 86 VI.
Nebojím se, přijď si k nám, svatý Mikuláši, vždyť se tebou – to já znám – zlé jen děti straší. Svět ať tomu nevěří, poslouchám já ráda, ale ne jen u dveří, maminka jak hádá. Jak mé oko točí tě, v rukou sladké zboží, odříkám hned hlasitě „Andělíčku boží!“ Jestli však – to možná věc – ztratí se mi nitka, odpusť; se svatými přec mluví člověk zřídka. VII.
Snížek padá! Sníh! Jak ty hvězdičky se honí vzduchem, nad zemí i po ní, všude plno jich! Oknem hledět jen? Tuze mne to – tuze láká udělat si sněhuláka – nuže, s chutí ven! Bude pán to vám! Uhlí do očních mu důlků, do pravice koště – hůlku, v ústa dřívko dám. 87 Svět se podiví, dědovy až zbytek slávy – cylindr – mu na vrch hlavy vsadím šedivý. To ta strakatá Micka naše zlostně asi zabrouká a zaprská si; má v něm koťata. VIII.
To je sněhu – bílo všady – honem sáňky dolů s půdy! Na kopeček pojďme, děti, s něho dolů jen to letí! Všecky sáňky pěkně v řadu, větší napřed, menší vzadu! Hrr – a nyní dolů rázně, neznáme my věru bázně! Zvrhneme-li, třeba po sté, výskot náš tím jenom vzroste. IX.
Matička se často ptává, čím že je to, čím, že tak málo jím, nejsem-li snad dosti zdráva. Říkám na otázky tyto, že si jídlo jen schovávám vždy ven, tam že nejvíc chutná mi to. 88 Matičku tak obelhávám; vím, že to je hřích, ale za nic bych neřekla, kam oběd dávám: že jej často za mne snědí, koledou když svou za dveře mne zvou malí dráteníčci bledí. X.
Čím to, pot že na mém čele, ačkoli se třesu v zimě, srdéčko že mře mi v těle? Ježíšek dnes navštíví mě! Hle, teď náhle před očima udělala se mně kola, zas mě rozrazila zima, – slyšte, zvonek už mě volá! Rozlétly se dvéře, – skokem na prahu jsem, – dech se tají, udiveným ptám se okem, jsem-li na zemi či v ráji. Jaký stromek! Marně taký po lesích bys hledal všude: pestré svíčky vábí zraky, modré, zelené a rudé, se zelených větví visí stříbrné a zlaté šišky, ústa chuť už dělají si na jablíčka, na oříšky; nejeden tu rampouch sladký, pomeranče zlaté tady, 89 kolem všude na košatky nejchutnější čokolády. Po všem zrak můj těká, žasne, pod stromek teď letí zase, vánoční kde písně krásné nota v strojku ozvala se. Ó, těch pod stromečkem věcí! Kočárek a postýlka tu, plotýnka, v níž možno péci, kufřík pro panenky šatů, v klobouku tu panna velká, vedle v peřince je děcko, za ní s holubinkou selka – – – Kdo by vypočítal všecko! V rozpacích tak stojím chvíli, v tom už slza s oka padá, spínám ruce: Ty můj milý Ježíšku, jak mám Tě ráda! XI.
Mráz ať kolem uší sviští, těm je hej, kdo se mohou na kluzišti dáti v rej! Rmoutívám se proto trošku potají, bruslí na moji že nožku nemají. Proto snad bych doma měla seděti? Kluzištěm je země celá pro děti. 90 Klouzačka kde zvlášť je dlouhá, přemítám, veliká mne nese touha vždycky tam. Tatíček sic plísní dceru, dělá mně kázání, že boty deru náramně. Ty můj Bože! Každý kdyby šetřil bot, hladem ševci padali by o překot! Nechci svědomí své vinou obtížit. Na led! Ševci nezahynou, budou žít! XII.
Sanice! Po boku koní vesele rolničky zvoní, letíme divokou vichřicí – vpřed! Ve větru koňům vlá hříva, kolem vše do běla splývá, do klínu sníh se mi sype a led. Kvapí-li vesnicí sáně, všichni psi štěkají na ně, honí je, – marný však jejich je běh; koně se lekají sice, zato však letí tím více, z nozder se širokých kouří jim dech. Míjíme vesnice, stále ve stejném letíme cvale, – 91 nyní nás ve svoji náruč jal les; nemohu všeliké kráse dosti se nadivit, zdá se, že jsme se v pohádce ocitli kdes. Celý hvozd, jehož jsme hosty, pyšní se třpytnými skvosty, vytvořil na větvích led je a sníh; až se mi kazí tím oči: všude, kam pohled se ztočí, vánoční stromečky – bez počtu jich! Růže nám vykvetly v tváři, z vraníků silně se páří, snad už se vrátiti domů je čas; kožich až shodíme s ramen, v pokoji u teplých kamen pěkně se bude to povídat zas. XIII.
Nevěřil by nikdo tomu, co já práce mám; někdy celý den se z domu ani nehnu vám. Sedm panen na starosti bez vší pomoci – to je práce víc než dosti z rána do noci. Pro prádlo jsem přes tu chvíli v jejich truhlici, nechci-li, by stále byly jako smolíci. Každou chvilku jiné šaty chtěly by si brát, 92 až se na fiflenky na ty zlobím kolikrát. A co teprv práce dá mi pro ně vaření! Ta chce buchtu s hrozinkami, druhá pečeni, lívanečky mít chce třetí, nákyp z ořechů, – člověk nezná pro ty děti ani oddechu. Neželím však sebe větší práce, jen když zřím, vše že chutná jim a svědčí, co jim uvařím. XIV.
Tatíček, kol šíje mojí rámě, pohádkami často uspává mě o princeznách růžolících, o vílách a trpaslících, o sirotcích, o macechách zlých, – Pán Bůh ví, kde nabere se jich. Z pohádky je staré často nová. Má snad pravdu Jára sousedova, která řekla, že mně poví cosi o mém tatíčkovi, – nevěřit či věřit? kolísám – pohádky že vymýšlí si sám? XV.
Ráda tě, měsíčku, ráda tě mám, když se tak zadíváš do oken nám; líbáš se s předměty se všemi po stěnách, po stropě, po zemi, 93 konečně zabloudíš tmou na malou postýlku mou. Někdy však zlobím se na tebe též, to když mě výsměchem škádliti chceš: když se tak oko tvé zadívá do kouta, metla kde visívá, zdá se mi vždycky, že hned v smíchu ti zkřiví se ret. XVI.
Ťuky, ťuky! na okénku. Pojď jen blíže, vrabečku; tolik sněhu je dnes venku – a zde tolik drobečků! Chutná ti to? Viď, že dělá dobré housky maminka? Vidíš, tu se ještě celá na tě směje hrozinka. Neutíkej, neboj se mne, nech se přece pohladit! Jak je peříčko tvé jemné! Zobej! Či bys už byl syt? Nuže, leť si jinam zase, ke svým milým domů spěš, o tomto jim pověz kvase, zítra však je přiveď též! XVII.
Je s tou zimou kříž, už mně skoro trochu dlouho trvá! Čekám s touhou již, sněženka kdy objeví se prvá. 94 Jak jen pukne led, jak se zima vrtne v stranu jinou, ze služby je hned rukávník i pláštík s kožešinou. Zima hezká je, ale hezčí tisíckrát je přece chodit do háje, kvítí trhat, brouzdati se v řece. Hezky v zimě sic, ale v létě – inu, ráj to krátce; nenahradí nic strávené mně chvilky na zahrádce. XVIII.
K pianu když jako žáček usednu si, slýchám často: „Ubožáček, to zas zkusí!“ Komu platí tatíčkovy vzdechy tyto? Mne či klavíru – je nový – je mu líto? Myslím, mne že jemu asi líto bývá; hrávámť tak, až všemi hlasy klavír zpívá. Po zádech ať pot se lije, hlava třese, – uvidím, kdo silnější je, víc kdo snese! A když prstům nelze snésti bolest mnohou, 95 často lokty nebo pěsti vypomohou. XIX.
Odpluly ledy, sníh je pryč, do ruky tedy chutě rýč! V měkkou tak zemi vnikne už, v kaši jak se mi boří nůž. Práce mě ztuží veselá, v tváři zas růží nadělá. Ať je co stáro, ať kdo mlád, – kdo by tě, jaro, neměl rád?! Anda jen naše ztrácí smích, na jaře páše samý hřích, hubuje na to, až je strach; nač? na to bláto na botách. XX.
Vítám tě, skřivánku milý, vítám tvůj slaďounký hlas, 96 bez tebe smutni jsme byli, tebou teď okřejem zas. Zase tě budou mé oči provázet v oblačný svět, v těle zas srdéčko skočí, s písní až poletíš zpět. A když zas poznám, co krás to chová ta písnička tvá, možná, že najednou často budeme trylkovat dva. XXI.
Což se pro tě ráda, hbitě shýbám, první fialočko, což v tvé modré očko nořím zrak a jak je vroucně líbám! Jsi tu jediná, však brzy tlumy družek tvých kol všude oko vítat bude, jejich dechu nic pak neutlumí. Jediná’s, však přeradostné zvěsti neseš všemu světu, že se sněhem květů obalí zas brzy ratolesti. Po máji pak brzo do rodného tatíčkova města radostná je cesta na prázdniny – vrchol blaha všeho. XXII.
Malovaná vajíčka, pěknou barvu máte, 97 červenější nad líčka má jste tisíckráte! Jíst-li vás mám, neví kam oko se slzami; obyčejně polykám zároveň je s vámi. Tak se mně váš líbí šat, slepiček vy děcka, že bych si vás uschovat ráda chtěla všecka. Toho jen mi, vajíčka, líto přehluboce, že vás snáší slepička jenom jednou v roce. XXIII.
Vlaštovičky už jsou tedy! Oj, což každý – starý, mladý – každý vítá je! To je náhle shonu všady pod římsy a do stáje, všady, kde je trochu místa, ptačí rodinka kde jista, za krátko že její děti tady nebudou mřít hlady. To zas bude v jejich šiku švitoření, vády, křiku s vrabci o každičkou snět! Zase budou nad rybníku hladinou se prohánět, zapomene mnohá v chvatu na bezpečnost svého šatu, v důvěrnějším pak se s vodou styku octne v okamžiku. 98 Těším se, jak havěť tato na hnízdečka bude bláto nosit v zobáčku; nejvíc však se těším na to, jak zas půjdou na dračku nepřátelé dotíraví, jak nás milí ptáčci zbaví našich vrahů – much, jimž, přísně vzato, pranic není svato. XXIV.
„Hleďte, třešně už jsou v květu!“ Bůh ví, kolikrát za den slyším tuto větu. Nedivím se pranic světu, květ že vidí rád, kterým zas je blíže létu; avšak větší radost je tu třešně vidět zrát, mlsnému když sládnou retu. „Pro třešně ti pošlu tetu“ – věřte, tisíckrát raděj slyším tuto větu! XXV.
Májový deštíček pomalu padá – – – To se zas napije příroda mladá, to zase travička okřeje všecička, květinky dříve, než zvíš, vypnou své hlavinky výš! Užiju, deštíčku, příhodné chvíle, o tvé se zázračné přesvědčím síle: 99 hezky si na souček pověsím klobouček – tak – a teď vlasy mi krop; ráda bych měla už cop. XXVI.
Ze školy když děti vidím vycházeti, veselý když jejich slyším smích, pokaždé se vkrade v srdéčko mi mladé závist, plakati že chtěla bych. Taky bych už ráda na svoje si záda zavěsila školní kabelu; rok však ještě celý zákon čekat velí – a já nesmím nedbat povelu! Závidím vám, děti! Kterak rozuměti, tatíček když hlavou zavrtí: „Nespěchej tam, dítě!“ – a pak vzdychne skrytě: „Já tam musím chodit do smrti!“?smrti!?“ XXVII.
Ty má milá zahrádko, uvidím tě zakrátko, zase v trávě budu hravě skákat jako kozlátko. Zase přijdu na hody do té boží přírody: mlsná ústa 100 svedou zhusta maliny a jahody. A což, až se stará hruš zastkví zlatem dítek! Nuž, sny mé znáte, drahé, zlaté prázdniny, tož přijďte už! XXVIII.
Včeličko, včeličko, co ti to napadlo, že jsi mně v čelíčko zabodla žahadlo? Ze mne teď všude smích tropí si dívenky, místo že očí mých zřela jsi pomněnky, ale když ještě včas prohlédla’s lákadlo, aspoň prý zabodla’s v čelo mi žahadlo. Studem ať na líčko červánek sedá mi, hněvy tvé, včeličko, nejsou mi neznámy; žádná z vás nemůže zapřít, co vadí vám: náruče kvítků že domů si nosívám. Plné že vídáte květinek okno mé, 101 proto mne bodáte, včeličky lakomé! XXIX.
Divívám se tatíčkovi, dobu prádla že a mytí mrzutými vítá slovy; často náhle klobouk chytí, ven – a do večera nevidí ho dcera. Divím se mu. To mně zase svátkem větším nade všecky, podlaha když umývá se, plny prádla jsou-li necky. Zda to někdy uzná? Inu, chuť je různá – – – XXX.
To jsme měli slavnost včera: křtiny měla moje dcera, nejmladší to ze všech panen mých; nejstarší jí kmotrou byla – ach, co ta se nazubila, byla samý smích! Však se také dala vidět! Nemusí se věru stydět za vínek, co dala v podušku; za ten halíř jako zlatý koupím aspoň troje šaty pro svou Květušku. A ty hody! Čokoláda – kmotřička ji tuze ráda – chutnala všem, byla z pomyjí; a což kobližky ty z hlíny! 102 dlouho cítí v ústech sliny, kdo je s chutí jí. XXXI.
Panenko, ach, to je mela, musím spěchat do kostela, maminka už čeká venku s modlitbami na dívenku. Cože? Mám tě s sebou vzít? Ne, ne – nemůže to být; nožičky tvé malé tuze nesnesly by delší chůze, chtěla bys, bych tebe vzala, celou bys mne pomačkala. A pak – nevyznáš se ani v modlení a ve zpívání. Co to vidím? Jakže – slzy? Neplač! Vždyť já přijdu brzy; za hodinku budu tady a pak spolu do zahrady zajdeme si na jablíčka červená jak tvoje líčka. Slzičky ti uschnou zatím; nerada bych, až se vrátím, viděla tě uplakanou – – – Tedy pa! pa! na shledanou! XXXII.
Lidičky, ach, nedivte se, že mi je tak smutno v lese: v stromech praskne každou chvíli, jak by zlé to vzdychly víly; s dubů, borovic a buků plno divných slyšet zvuků; kořeny se, lidé drazí, někde jako hadi plazí; náhle zajíc poděsí tě, 103 z houští vyrazí-li hbitě; někdy se zas lekneš laně, dech že v sobě ztajíš maně; jindy, veverka jak čilá na jiný strom přeskočila, srdce náhlé uleknutí k rychlejší hned chůzi nutí. Zato kterak srdce zplesá, když je náhle konec lesa! Ó, jak zlatá přec je niva, nad níž skřivánek si zpívá! XXXIII.
Špačíček je pán; pyšně chodí v tmavém šatě, sotva ohlédne se na tě, jak by náležel mu lán – špačíček je pán! Špačíček je pán; spor-li někde vznikne jaký, umlčí hned všechny ptáky, zobáku dar je mu dán – špačíček je pán! Špačíček je pán! Běda, jestli vrabec škůdce usadil se v jeho budce; ranami je zasypán! – Špačíček je pán! 104