STARÉ VRBĚ.

Ferdinand Tomek

STARÉ VRBĚ.
Zde stojíš sama v pláni zasněžené a vítr divý, stařenko má šedá, ni k stáru ještě pokoje ti nedá, než bouřlivě se přes tvou hlavu žene. Oč bylo lépe, když jsi ještě měla šat zelený, tvé nohy potok myl! Teď potok v běhu sever zastavil a přes noc tobě šaty strhal s těla. Zde stojíš sama, pohřížena v dumy, a vzpomínáš – – Hle, šťastných dětí dvé v tvůj sedlo stín, jenž k odpočinku zve, a poslouchají, co tvé listí šumí. Tys nejsladší se písní rozepěla, že v sen se děti ponořily zcela, že v opojení jinoch k dívce vzhlíží a nevidí, jak hrozná bouř se blíží. Až najednou je rachot hromu vzbudí a deště příval – Kam se nyní skrýti? Ó, žehnat budou tobě celé žití: v tvé, stařenko, se duté skryli hrudi. Zda vzpomínáš, jak dívenka se chvěla, jak jejímu se strachu jinoch smál, 56 jak strh’ ji k sobě, na rtech jejích ssál, a jak se dívka v bázni nezpouzela? Víš, stařenko, že ve tvém vetchém těle se nalezly dvě duše stejně vřelé? To slavná byla zasnoubení chvíle: blesk pochodněmi svítil na vše strany, tam v lese vichr hrál jim na varhany, hrom timpany jim při tom tloukl čile! Hle, takovou jsi někdy měla slávu! – Teď sama stojíš v zasněžené pláni a klidně trpíš, když ti vítr sklání a cuchá tvoji starou, šedou hlavu. Teď nikdo k tobě kroků nezaměří. Jen někdy bujná cháska malých žáčků, jež ze školy sem spěchá na klouzačku, své knihy tobě do ochrany svěří – –

Básně v knize Menší básně: