BALLADA O STARÉM KOSTELÍČKU.

BALLADA O STARÉM KOSTELÍČKU.
„Který bloud ten kostel stavěl?! Jiných věcí třeba je: skulinami déšť se lije do stodoly, do stáje. Nač by zde ta bouda hnila? Rychle, chaso, chop se díla, vždyť už z vysokého krovu dvorec postavíme znovu!“ Zeman děl – a těžko čeleď rozešla se po práci. Duní rány, dříví praská, steré srdce krvácí. Den když zmíral, chrámek malý, v němž tak rádi klekávali, rozvalinou smutnou k pláči. S úsměvem pán domů kráčí. Ale sotva den se zrodil, na rtech úsměv rychle zhas’. „Vstávej, pane, stal se zázrak: na svém místě kostel zas!“ Zeman zděšen s lože skočí, kvapí k oknu, třeští oči; svatyňka tu – velký dive! – stojí před ním jako dříve. „Rychle, chaso, měj se k dílu, rozházej tu haluznu!“ Do večera zase leží břevna, lati porůznu, při prvním však kuropění sluhové se ustrašení plíží k pánu, by mu děli, kostelík že zas je celý. Vyslechl tu zprávu zeman rozechvělý, v tváři bled, 161 po třetí pak v divém hněvu svatyňku dal rozházet, k troskám volá strážců davy, sám se v jejich čelo staví, nezvané by stavitele ztrestal za to dílo smělé! Přišla noc – a bdělé strážce hrůza nutí k útěku. Jaký ruch to v rozvalinách, krev že stydne v člověku! Kameny a černé trámy na sebe se kladou samy, nejeden z nich těžkou ránu dává ztrnulému pánu. Zeman od té chvíle hrozné, na všem těle ochromen, na nosítkách do svatyňky nositi se dal co den. – Dosud kostelíček malý v stín se horských obrů halí, dosud obec nedaleká k modlitbě v něm zbožně kleká.