BALLADA O STARÉM KOSTELÍČKU.
„Který bloud ten kostel stavěl?!
Jiných věcí třeba je:
skulinami déšť se lije
do stodoly, do stáje.
Nač by zde ta bouda hnila?
Rychle, chaso, chop se díla,
vždyť už z vysokého krovu
dvorec postavíme znovu!“
Zeman děl – a těžko čeleď
rozešla se po práci.
Duní rány, dříví praská,
steré srdce krvácí.
Den když zmíral, chrámek malý,
v němž tak rádi klekávali,
rozvalinou smutnou k pláči.
S úsměvem pán domů kráčí.
Ale sotva den se zrodil,
na rtech úsměv rychle zhas’.
„Vstávej, pane, stal se zázrak:
na svém místě kostel zas!“
Zeman zděšen s lože skočí,
kvapí k oknu, třeští oči;
svatyňka tu – velký dive! –
stojí před ním jako dříve.
„Rychle, chaso, měj se k dílu,
rozházej tu haluznu!“
Do večera zase leží
břevna, lati porůznu,
při prvním však kuropění
sluhové se ustrašení
plíží k pánu, by mu děli,
kostelík že zas je celý.
Vyslechl tu zprávu zeman
rozechvělý, v tváři bled,
161
po třetí pak v divém hněvu
svatyňku dal rozházet,
k troskám volá strážců davy,
sám se v jejich čelo staví,
nezvané by stavitele
ztrestal za to dílo smělé!
Přišla noc – a bdělé strážce
hrůza nutí k útěku.
Jaký ruch to v rozvalinách,
krev že stydne v člověku!
Kameny a černé trámy
na sebe se kladou samy,
nejeden z nich těžkou ránu
dává ztrnulému pánu.
Zeman od té chvíle hrozné,
na všem těle ochromen,
na nosítkách do svatyňky
nositi se dal co den. –
Dosud kostelíček malý
v stín se horských obrů halí,
dosud obec nedaleká
k modlitbě v něm zbožně kleká.