U PRACHÁRNY.

U PRACHÁRNY.
U prachárny v poli osamělé stráže slyšet odměřený krok; ve dne v noci po celý tu rok střídají se stráže bdělé. Smutno ve dne tu, však smutněj v chvíli, na blízké kdy věži kostelní, prostřed hřbitova jež do tmy ční, sova nebo sýček kvílí. Kdysi vojínu, jenž stál tu stráží, příběh podivný se přihodil, o němž nikdo, že by smyšlen byl, tvrditi se neodváží. – Temná noc; jen časem měsíc bleskne z mraků ztrhaných a osvětlí vojína, jenž u prachárny dlí sám a sám v té chvíli teskné. Odměřená, pevná jeho chůze. Náhle jeho krok se zastavil; žalostně pes kdesi v dáli vyl – v rekovi krev stydla v hrůze. 169 U hřbitova, jak teď měsíc bílý z náruče své pustil černý mrak, postavu zří vytřeštěný zrak bílou, jak se přes zeď chýlí. V strachu vojín oči přivřel maně. Náhlým větru zavanutím strom nad ním zasténal a v dálce hrom na jižní se ozval straně. S věže teď se nesou temné zvuky půlnoci; muž oči otevřel, ale nad tím, co tam nyní zřel, leknutím zbraň pustil z ruky: postava ta bílá u hřbitova ruce po něm vztahuje teď už – – Více neviděl ten chrabrý muž, k zemi klesl beze slova. Ještě ve mdlobách jej našli druzi, když jej přišli v stráži vystřídat, cos jak krev mu potřísnilo šat, vlasy zbělely mu z hrůzy... Dlouho potom posádka si celá vyprávěla o tom strašidle: hrobníkova žena na bidle košili to zapomněla. 170