U PRACHÁRNY.
U prachárny v poli osamělé
stráže slyšet odměřený krok;
ve dne v noci po celý tu rok
střídají se stráže bdělé.
Smutno ve dne tu, však smutněj v chvíli,
na blízké kdy věži kostelní,
prostřed hřbitova jež do tmy ční,
sova nebo sýček kvílí.
Kdysi vojínu, jenž stál tu stráží,
příběh podivný se přihodil,
o němž nikdo, že by smyšlen byl,
tvrditi se neodváží. –
Temná noc; jen časem měsíc bleskne
z mraků ztrhaných a osvětlí
vojína, jenž u prachárny dlí
sám a sám v té chvíli teskné.
Odměřená, pevná jeho chůze.
Náhle jeho krok se zastavil;
žalostně pes kdesi v dáli vyl –
v rekovi krev stydla v hrůze.
169
U hřbitova, jak teď měsíc bílý
z náruče své pustil černý mrak,
postavu zří vytřeštěný zrak
bílou, jak se přes zeď chýlí.
V strachu vojín oči přivřel maně.
Náhlým větru zavanutím strom
nad ním zasténal a v dálce hrom
na jižní se ozval straně.
S věže teď se nesou temné zvuky
půlnoci; muž oči otevřel,
ale nad tím, co tam nyní zřel,
leknutím zbraň pustil z ruky:
postava ta bílá u hřbitova
ruce po něm vztahuje teď už – –
Více neviděl ten chrabrý muž,
k zemi klesl beze slova.
Ještě ve mdlobách jej našli druzi,
když jej přišli v stráži vystřídat,
cos jak krev mu potřísnilo šat,
vlasy zbělely mu z hrůzy...
Dlouho potom posádka si celá
vyprávěla o tom strašidle:
hrobníkova žena na bidle
košili to zapomněla.
170