NÁVRAT.

NÁVRAT.
Ne – to není fráse ledabylá, řeknu-li, že chybějí mně slova, jež by vystihla, co lásky chová k Tobě srdce mé, má Chocni milá! Z náruče Tvé byl jsem vyrván brzy – ještě skoro bezstarostné dítě; je-li jaký div, že leckdy skrytě pro Tebe jsem hořké ronil slzy? Od těch dob jsem byl už jen Tvým hostem, který s jásotem vždy chvátal k Tobě, ale s bolem po krátké se době loučil s mnohým přírodním Tvým skvostem. A když potom válečná se vřava rozzuřila, – běda, k mému ráji na dlouho mi bránu zavírají! Víc a více bělela má hlava – – – Ale někdy přece k Tobě zase volají mne: to vždy v oné chvíli, 79 někdo blízký mně když hořem kvílí nad rakví, jež v zemi ukládá se. – Letí čas – a již se večer hlásí. Drahý kraji rodný! Smavé děti propouštíš a navracejí se Ti unavení starci bělovlasí. Také mně již brzký návrat kyne v náruč Tvou. Zda opět za své dítě přijmeš mne? Já stále miluji Tě stejně vřele, Ty můj „Drahošíne“! Divíš se, že nevrací se se mnou Ta, jež věrnou družkou mojí byla? Hle, je tady též! To jen se skryla zvědavému zraku v urnu temnou – – Dosud čerstvá rána v hrudi mojí; nemáš-li Ty, Chocni moje drahá, pro mne léku, marná všecka snaha – na světě už nic jí nezahojí! 80