HONZŮV MONOLOG.

HONZŮV MONOLOG.
(Honza vystoupí na jeviště, bez kabátu, čepici v týle, ruce v kapsách.)
Jsem, prosím, Honza, jak je vidět na mně, ten Honza, o němž vypravují dětem, že tropil kousky hloupé přenáramně a proto „hloupým“ zván byl celým světem. Ví každý o mně, jak jsem při bílení vše ze světnice vyházel – i husu, jež na vejcích tam seděla, a z brusu jak zcela novou za ni v okamžení jsem našel náhradu všem na podiv, sám na vejce se pěkně posadiv a ze všech sil se pustiv do kejhání. 184 A jistě není člověka též ani, jenž nevěděl by, matčiny jak rady jsem poslechl, bych na ženský svět mladý prý házel trochu očima. Proč „trochu“? To dokážeš ty slavně, milý hochu! Co očí z telat, jalovic a býků měl kmotr řezník, všecky já jsem skoupil a věru že jsem nijak neprohloupil, když ke kostelu přišed v okamžiku, kdy vycházela z něho děvčata, já očima jsem začal házet na ně; mně dosud v uších leží vřava ta, kdy nejmírnější měnily se v saně. – Ví každý, jak jsem latinsky se učil, a moje ,sud kulatý, rys tu pije“ zná mnohý lépe nežli litanie, jichž louskáním jen zbytečně se mučil. A každý ví, jak chalupu jsem naši kdys omaloval celou šafránem, jak díry v mostě zalepil jsem kaší, jak utišil jsem velký žabí sněm, jim do louže svůj vsypav oběd – hrách, jejž volaly, že byl až z toho strach. A kdo by nevěděl, jak vyoral jsem velkou brázdu jednou na rybníku a jindy smutnou princeznu jak v mžiku jsem rozesmál, že její otec – král –, zpit radostí jsa nad tím převelkou, chtěl, by se stala mojí manželkou?! To vše jest u nás známo víc než dosti. Ba, věřte, že mi to až bývá k zlosti, když se všech stran já slýchám stále jen, že provedl jsem hloupost každý den. Už napsány jsou o mně haldy knih, ba mnou též matky uspávají děti. Však o jedné je věci každý tich – a proto sám ji musím pověděti: 185 Byl hloupý Honza – vidíte ho tady – (ukáže na sebe) a ten měl vadu nade všecky vady, že každý mohl štípat na něm dříví; byl dobrák od kosti a maso všecko, ba, věřte, bylo veliké to děcko. Měl síly, že jí konat mohl divy, než dlouho nebyl sobě vědom toho a proto hospodář – to cizák byl a Honzův statek sobě přivlastnil – naň práce nakládal víc nežli mnoho. Tak trvalo to stejně léta hezká a Honza táhl. (Bylo to kus mezka!) – Až jednou náhodou svou poznal sílu. Kdys na vůz těžké naložit měl klády – i pro něj těžké, hospodář pak k dílu jej bičem nutil a jen k němu zády se obrátil, když Honza poprosil jej o pomoc. To Honzu dopálilo: kmen velký popadl a ze všech sil jím mrštil na vůz, z něhož rázem zbylo jen trochu třísek. Honza v úžase zřel, kde ta síla velká vzala se, a hospodář když jal se láteřiti, že vůz mu rozbil, lehce docela se ohnal jen – a duše zbabělá se dala v útěk, slepě vpřed se řítí. A zmizel – bůh ví, kam – svůj statek opustiv i to, co bylo přímo světa div: sklep velký, plný sudů s drahým vínem – – Zas Honza pánem svého statku byl, však nemyslete, nic že nerobil! A hle, co bylo prvním jeho činem! Tam v druhém statku téhož hospodáře až dosud v službě byla Slovačka – a byla vám to dívča lepé tváře a srdce jako z másla – dobračka; byl Honza po ní dávno jako vzteklý, 186 tož pro ni sobě jechal ještě dnes – a za nedlouho koláče se pekly a na sobáš se zvala celá ves. (Ukazuje za scénu): Však tamhle je můj kvítek rozmilý! (Volá): Hej, Maryško, to tvoje hamparádí ti neuteče; pojď sem na chvíli a ukaž pánům, že se máme rádi! (Maryška v národním kroji přiběhne, chytne Honzu kolem krku a ve smíchu se s ním zatočí.)
187