NA ODCHODU.

Ferdinand Tomek

NA ODCHODU.
Já sama sebe ptám se kolikrát: Proč máš tu Paku – proč jen ji máš rád? A otázku tu dávám si i teď, však marně na ni čekám odpověď. Ač s obdivem se kořím Prahy kráse a rád se časem nořím v její ruch, přec k našim horám cos mne pudí zase a, jak jen cítím svěží jejich vzduch, jenž z Krakonošovy sem vane říše, hned volněji a lépe se mi dýše. Proč zapírati, co mně udělalo? Ty veselé i chmurné kolem chlumy, v jichž stínu krásně spřádají se dumy; ty milé domky roubené, jichž málo si naše doba prosaická váží; hor obrysy, těch předních našich stráží; ty údoly až divě rozeklané, v jichž šero slunce nikdy nezaplane, – nu, slovem: všecko – doly, hory, domy vše za let řadu k srdci přirostlo mi. I zima s hrůzami když přišla všemi, dech severu když ztuhlou uspal zemi a lesy těžkým ustrnuly snem, mně dobře bylo v bytě útulném: tu Zvičina hle! usměvavá, živá – a v druhé okno Sněžka se mi dívá. Žel, tento byt že před krátkým se časem stal nejhroznější svědkem tragedie: tam z arkýře hle! urna pozírá sem, jež drahé ženy popela hrst kryje – – – Než dvakrát luna do úplňku vzroste, mé místo zaujme kdos jiný – cizí, však ze srdce mně Paka nevymizí! Jak byl můj život zde, tak budiž prosté 78 i loučení! Tu není třeba slova, – to zbytečně jen hořem plní hruď; jen jeden dlouhý pohled ještě znova v ten milý kraj – a „s Bohem, Pako, buď!“ V svůj rodný kraj se vracím – v koutek milý a krásný tak, že sláby verše mé, by lásku moji k němu tlumočily. Zas v objetí se těsném octneme, vy nivy drahé, ty můj drahý lese! Že budu šťasten, dí mi jakýs hlas; a přece bojím se, že přijde čas, kdy po minulosti mně zasteskne se – –

Básně v knize Menší básně: