NA ODCHODU.
Já sama sebe ptám se kolikrát:
Proč máš tu Paku – proč jen ji máš rád?
A otázku tu dávám si i teď,
však marně na ni čekám odpověď.
Ač s obdivem se kořím Prahy kráse
a rád se časem nořím v její ruch,
přec k našim horám cos mne pudí zase
a, jak jen cítím svěží jejich vzduch,
jenž z Krakonošovy sem vane říše,
hned volněji a lépe se mi dýše.
Proč zapírati, co mně udělalo?
Ty veselé i chmurné kolem chlumy,
v jichž stínu krásně spřádají se dumy;
ty milé domky roubené, jichž málo
si naše doba prosaická váží;
hor obrysy, těch předních našich stráží;
ty údoly až divě rozeklané,
v jichž šero slunce nikdy nezaplane, –
nu, slovem: všecko – doly, hory, domy
vše za let řadu k srdci přirostlo mi.
I zima s hrůzami když přišla všemi,
dech severu když ztuhlou uspal zemi
a lesy těžkým ustrnuly snem,
mně dobře bylo v bytě útulném:
tu Zvičina hle! usměvavá, živá –
a v druhé okno Sněžka se mi dívá.
Žel, tento byt že před krátkým se časem
stal nejhroznější svědkem tragedie:
tam z arkýře hle! urna pozírá sem,
jež drahé ženy popela hrst kryje – – –
Než dvakrát luna do úplňku vzroste,
mé místo zaujme kdos jiný – cizí,
však ze srdce mně Paka nevymizí!
Jak byl můj život zde, tak budiž prosté
78
i loučení! Tu není třeba slova, –
to zbytečně jen hořem plní hruď;
jen jeden dlouhý pohled ještě znova
v ten milý kraj – a „s Bohem, Pako, buď!“
V svůj rodný kraj se vracím – v koutek milý
a krásný tak, že sláby verše mé,
by lásku moji k němu tlumočily.
Zas v objetí se těsném octneme,
vy nivy drahé, ty můj drahý lese!
Že budu šťasten, dí mi jakýs hlas;
a přece bojím se, že přijde čas,
kdy po minulosti mně zasteskne se – –