NAD PRÁZDNOU KOLÉBKOU.

Ferdinand Tomek

NAD PRÁZDNOU KOLÉBKOU.
I.
Lyra naladěna, ruka rozechvělá v rokotavé struny sáhnouti již chtěla, zpěvánkám jsem učil z šumotu se jedlí, skřivani že nad ně sladších nedovedli, po horách jsem hledal nejzvučnější rýmy, – vždyť jsem písněmi chtěl zkolébati svými Tebe, drahé dítě, zlatá Aduško! Zatím na mé štěstí padly černé stíny; myšlenky mé ve svět odletěly jiný, z hrdla sevřeného za lahodné tóny nářky jen se derou zoufalé a stony, 208 horké slzy kanou do chvějných mi dlaní, když se těžká moje, pustá hlava sklání v tichu nočním nad Tvé prázdné nad lůžko. II.
Duško naše zlatá! Odešla’s tak nenadále, dřív než tvoje rtíky malé zažvatlaly „táta“. Drahé naše dítě! Nechci nic, než abys zase v naši náruč vrátila se, bychom zlíbali Tě. Však ne – nechoď zpátky! Jistě závistné by nebe vyrvalo co nejdřív Tebe znovu loktům matky – – – III.
Ruch v domě dávno utichl – i žena již klesla v spánek pláčem přemožena; já pouze bdím a slouchám taje dech, jak venku vítr skučí, zlobně vyje, jak opírá se do oken a střech a v komín sype teskné melodie. Mou hlavu jak by tížil hrozný sen a myšlenky ty těžké tenkrát jen v let dávají se jako ptáci plaší, když prudčeji déšť v okno zaharaší. Tak děsná noc – a Ty, mé dítě drahé, tam na vršíčku smutném ležíš v dáli, kdy vichr k zemi shýbá větve nahé. Tvé lůžko chladné v lůně tvrdé skály déšť bičuje a nezná slitování, 209 co postýlka Tvá prázdna celý čas, ač suchá tak – – Že suchá? Právě zas teď skanula má horká slza na ni – – – IV.
Nuž, jsi již spokojena, smrti závistivá, že na zemi se svíjím, červík ušlápnutý, že na mé choré srdce bolů smečka divá se vrhla šíleně a spár v ně zatkla krutý?! Tím netřeba se tobě chlubit, mocná smrti, že skosila jsi poupě nerozvité ještě; vždyť bezbranného červa hravě vždycky zdrtí dech pouhý severu či pádná kapka deště. Cos’ vykonala dokud, křivda jen a zlo je, však chceš-li, k dobrému se můžeš vzchopit činu: sem střelou svojí zaměř, v choré srdce moje! Buď milosrdna, smrti, dej, ať rázem zhynu! – V.
Proč ještě zpívám? Ta, jíž jsem ukolébavky chtěl pět, tam odešla, zkad nechodí se zpět, spí tam, kde mlkne pustý světa křik, svou konejší ji písní seveřík. Rád věděl bych, proč ještě zpívám. Proč ještě žiju? Ta páska mocná, cíl všech tužeb mých, jež poutala mne k žití – dětský smích –, ta zpřetrhána nyní najednou zlé Morany je rukou vražednou – – Rád věděl bych, proč ještě žiju. E: aš; 2004 210

Básně v knize Menší básně: