NEVĚSTA.

NEVĚSTA.
Mladá kněžna sedí v zadumání, k ňadrům se jí krásná hlava sklání, těžká slza kane po tváři; naposledy dnes je svojí paní, vězení pak mříže spadne za ní: zítra povedou ji k oltáři. Letí čas – je půlnoc nedaleká. Chvíle té se mladá kněžna leká, starým zvyklostem se vzpírá cit: v hrobce, se stěn jejíchž voda stéká, v těžké rakvi matka dceru čeká, že se s ní dnes přijde rozloučit. Půlnoc tu. Slyš, zaskřípaly dvéře, kněžna mladá do hrobky se béře, podivný chlad ovanul jí skráň; nerozhodně chvilku stojí v šeře, ale teď už mrtvé u mateře pokleká a hlavu chýlí v dlaň. Odříkala rychle prosbu svoji a již zase k odchodu se strojí – Proč však náhle vytřeštila zrak? Čelo vlhne ve studeném znoji, krůček jen – zas jako socha stojí, v těžkých mdlobách k zemi klesá pak – – – V bezvědomí nalezli ji k ránu, o hřeb měla sukni potrhánu, na odchodu jenž ji zadržel; myslila, že ta, jež leží v Pánu, od sebe svou nechce pustit Hanu – – zešílela z toho – jaký žel! 164