NEVĚSTA.
Mladá kněžna sedí v zadumání,
k ňadrům se jí krásná hlava sklání,
těžká slza kane po tváři;
naposledy dnes je svojí paní,
vězení pak mříže spadne za ní:
zítra povedou ji k oltáři.
Letí čas – je půlnoc nedaleká.
Chvíle té se mladá kněžna leká,
starým zvyklostem se vzpírá cit:
v hrobce, se stěn jejíchž voda stéká,
v těžké rakvi matka dceru čeká,
že se s ní dnes přijde rozloučit.
Půlnoc tu. Slyš, zaskřípaly dvéře,
kněžna mladá do hrobky se béře,
podivný chlad ovanul jí skráň;
nerozhodně chvilku stojí v šeře,
ale teď už mrtvé u mateře
pokleká a hlavu chýlí v dlaň.
Odříkala rychle prosbu svoji
a již zase k odchodu se strojí –
Proč však náhle vytřeštila zrak?
Čelo vlhne ve studeném znoji,
krůček jen – zas jako socha stojí,
v těžkých mdlobách k zemi klesá pak – – –
V bezvědomí nalezli ji k ránu,
o hřeb měla sukni potrhánu,
na odchodu jenž ji zadržel;
myslila, že ta, jež leží v Pánu,
od sebe svou nechce pustit Hanu – –
zešílela z toho – jaký žel!
164