BRZDIČOVA ŽENA.

BRZDIČOVA ŽENA.
„Pojďte, děti, u trati tak hezky, počkáme si tam dnes na tatínka!“ V náruč vzala dcerku – nemluvňátko, za ruku pak tříletého synka. Jsou již u trati. Teď zvoní signál, – teď už v dálce tam se obzor kalí, – slyšet hukot – „Už přijede táta!“ do dlaní si tleská klouček malý. Nákladní vlak pomalu se blíží, těžce supá – a již vedle bouří. „Vidíš, táta!“ – Vyjevené děcko třese hlavičkou a očka mhouří. S brzdy vysoké jim rukou kyne brzdič výjevem tím překvapený; nejraděj by skočil k nim a zlíbal rtíky dětí svých i mladé ženy. 39 Ještě z dálky posílá jim pozdrav, nahýbá se s vozu – – „Rány boží!“ Výkřik hrůzy náhle projel vzduchem, žena s dítětem se kácí v hloží. Viděla jen, kterak muž se její zapotácel a jak s vozu letí – – – Ve chvíli tu ovdověla žena, osiřely ubohé dvě děti. Vdova šílená teď k oné trati chodí denně, za deště i hromu, na brzdiče volá, usmívá se, a když zmizí vlak, jde s pláčem domů.