NEDĚLE.

Ferdinand Tomek

NEDĚLE.
Když staří – mladí ze bran městských spějí, já s myšlenkami svými nejraději se uzavírám doma. Bůh to suď, že máloco se rovná slasti oné, jež plní v chvílích vzácných těch mou hruď, kdy v tichu velebném dům celý tone, kdy ve sluch ti co chvíli nezaletí křik duchů služebných, řev četných dětí, kdy i ten klavír, který ve dni jiné rve čivy mé, si trochu odpočine! Když ve všelikých vesských hospůdkách se v kouři tísní měšťáčkové milí, ten špatným pivem splachujíce prach, jímž po cestě se byli nasytili, 67 má duše, zemskou nepoutána tíhou, svá rozpne křídla k smělejšímu letu, jen zapředu se s přítelkyní knihou jak pavouk v koutku utajeném světu. Než někdy svésti také já se dám a rozličným těm našim besedám jdu v šlépějích, tak jako by den Páně byl proto jen, bych slézal příkré stráně a znaven v lecjakou pak krčmu vrazil a špatným pivem žaludek si kazil. O, kterak toho vždy pak želím, když už na lítost je pozdě! Vždycky týž já vidím obraz kormutlivý, smutný: jak výletníci – dospělí i děti – rvou v lesích se stromů vždy celé sněti a květů na lukách vždy celé putny, že docela by snadno mohl kdos tím nakrmiti slušné stádo koz. Já plakal bych, mně bolem srdce puká, když vidím, kterak nelítostně ruka, ať svou ji dítko zve či babka stará, rve, rdousí nevinné ty dítky jara, by umělkyně božské něžná díla snad za nedlouho chladně zahodila. O, v chvílích těch je vždy mi toho líto, že bezbranné a slabé kvítky tyto, když jejich žití hrozí nebezpečí, že nenabudou nenadále řeči. Oj, což by uskočili polekaně ti kozli, před nimiž se travka třese, by květy na lukách a stromy v lese se z nenadání obořily na ně: „Vy zloději! Vy lupiči! Vy vrazi!“ A cožpak teprv, kdyby zbraně měly, by ztrestaly, kdo svévolně je kazí, – což prskali by škůdcové ti smělí! 68 Však není naděje, že tak se stane, a proto v den, zvlášť přírodu kdy rvou ty velké městské děti netrestané, já zapředu se v koutku s knihou svou.

Básně v knize Menší básně: