? ? ? ? ?

? ? ? ? ? (1. IV. 1910)
O, pěti křížků netušená tího! – Již vím, jak vypadá ten Abraham, a v známé sdílnosti své neváhám jej ukázati těm, kdo neznají ho. Je podivný to svatý s dvojí tváří – než marně bys ho hledal na oltáři. Tím jedním lícem sladce usmívá se a polovičkou úst svých bezzubých cos blábolí jak a zásluhách tvých a o jakési tvého díla kráse, pak zalichotí tobě, tvá že hlava je dosud jasná přes tu roků tíž, a podotkne, že pevně očekává, cos velkého že ještě porodíš. Však z druhé tváře pod tou sivou lebí se jedovatý výsměch na tě šklebí a ze rtů zvadlých jako z tlamy hada to syčí: „Dědku, hrbí se ti záda 71 a ruce již i hlava se ti chvějí! Těch roků několik, jež zbývají ti, bys mohl ztrávit trochu rozumněji, vždyť můžeš karty hrát a pivo píti a v klávesách se hrabat klavíru; jen psát už přestaň, – škoda papíru! Teď probírám se „spoustou“ gratulací, jež přišly v osudný den aprilový a v nichž, ač rozličnými mluví slovy, táž myšlenka se stále znovu vrací: to škodolibost utajená stěží, že hezky to již se mnou s kopce běží. Ba neběží, než cválá, pádí, letí – – A hle, tu mezi gratulanty těmi, již vyčetli mně moje půlstoletí, že ve studu jsem sklopil oči k zemi, – ať sáhnu k staré, ale dobré frázi, – zřím nejednoho, který tady schází. Vím, to že z přátel nejlepší jsou právě, kdo svou se berou cestou nevšímavě a nevědomými se zcela tváří, že do týla se zakouslo mně stáří. Těm přátelům – já nejsem nevděčník – svůj vyslovuji nejvřelejší dík! Je známo, že se v naše časopisy, jimž pravda nade vše, přec někdy vmísí i kachna mezi pravdy omylem; ach, což by zvěst to byla pro mne sladká, že osudná ta moje padesátka je pouze žertem, jenom – aprilem –