? ? ? ? ?
(1. IV. 1910)
O, pěti křížků netušená tího! –
Již vím, jak vypadá ten Abraham,
a v známé sdílnosti své neváhám
jej ukázati těm, kdo neznají ho.
Je podivný to svatý s dvojí tváří –
než marně bys ho hledal na oltáři.
Tím jedním lícem sladce usmívá se
a polovičkou úst svých bezzubých
cos blábolí jak a zásluhách tvých
a o jakési tvého díla kráse,
pak zalichotí tobě, tvá že hlava
je dosud jasná přes tu roků tíž,
a podotkne, že pevně očekává,
cos velkého že ještě porodíš.
Však z druhé tváře pod tou sivou lebí
se jedovatý výsměch na tě šklebí
a ze rtů zvadlých jako z tlamy hada
to syčí: „Dědku, hrbí se ti záda
71
a ruce již i hlava se ti chvějí!
Těch roků několik, jež zbývají ti,
bys mohl ztrávit trochu rozumněji,
vždyť můžeš karty hrát a pivo píti
a v klávesách se hrabat klavíru;
jen psát už přestaň, – škoda papíru!
Teď probírám se „spoustou“ gratulací,
jež přišly v osudný den aprilový
a v nichž, ač rozličnými mluví slovy,
táž myšlenka se stále znovu vrací:
to škodolibost utajená stěží,
že hezky to již se mnou s kopce běží.
Ba neběží, než cválá, pádí, letí – –
A hle, tu mezi gratulanty těmi,
již vyčetli mně moje půlstoletí,
že ve studu jsem sklopil oči k zemi,
– ať sáhnu k staré, ale dobré frázi, –
zřím nejednoho, který tady schází.
Vím, to že z přátel nejlepší jsou právě,
kdo svou se berou cestou nevšímavě
a nevědomými se zcela tváří,
že do týla se zakouslo mně stáří.
Těm přátelům – já nejsem nevděčník –
svůj vyslovuji nejvřelejší dík!
Je známo, že se v naše časopisy,
jimž pravda nade vše, přec někdy vmísí
i kachna mezi pravdy omylem;
ach, což by zvěst to byla pro mne sladká,
že osudná ta moje padesátka
je pouze žertem, jenom – aprilem –