HUBIČKA.
Je-li to vojsko skutečné?
Na pravém, na levém křídle
třpytí se v záři slunečné
kosy a srpy a vidle.
Oj, to se robotnou pro práci
vzbouřili poštvaní sedláci!
Hr, na ně, na pyšné pány!
165
V rukou cepy, podávky,
na rtech kletby, nadávky,
stanuli u staré brány.
Otevřel bránu starý Vít,
hluboko k zemi se sklání:
„Čím mohu, prosím, posloužit?“
„ „Chceme si promluvit s paní!“ „
„Hnedle vás ohlásím vrchnosti.“
„ „Zanechte takových hloupostí,
za vás to zbraň naše řekne!“ „
A již bouří po schodech.
Vítův za nimi jde vzdech:
„To budou parkety pěkné!“
S hlukem se hrnou v komnatu
od schodů málo jen kroků.
V úžase stanou. Jaká tu
nádhera jeví se oku!
Mnohé až třesavka popadla;
od země ke stropu zrcadla,
nábytek samé je zlato!
Dokořán jdou ústa všem,
nejeden, proč přišli sem,
v chvíli tu zapomněl na to.
Možná-li, brzy ještě víc
čelisti z kloubů jdou maní,
z vedlejší síně když jim vstříc
pokročí překrásná paní.
Zmizely chmury, kol úsměvy,
jak když se jitřenka objeví.
Stříbrem teď hlásek zní její,
po obyčeji když svém
ptá se s luzným úsměvem,
čeho že páni si přejí.
Oči se všech teď obrátí
na Jíru, – jejich to vůdce;
166
tomu je jako v závrati,
ve tváři zahoří prudce.
Doma, když mluvit chtěl, dost měl slov,
hlas mu zněl, jako když bije v kov
tady však oněměl rázem;
k jednomu jen slovíčku
teď se vzchopil: „Hubičku!“ –
a hle, již pokleká na zem.
Hraběnka s tváří anděla
následkem tohoto slova
po ouška až se zarděla,
zbledla a rděla se znova.
Na Jíru pohlédla zpod víček,
zřela, že slušný to človíček,
statný jak nemnozí jiní,
a než nadál náš se rek,
mlaskl sytý polibek,
až se to rozlehlo síní. –
Hubičkou zámek zachráněn,
sedláci odtáhli domů,
na zámku zůstal Jíra jen,
druhů svých nedbaje „hromů“...
Poznala zámecká panička,
dobře že chutná i hubička
v prostého plebejce ústa.
Sedláci zas jako hrob;
statný Jíra od těch dob
na zámek putuje zhusta.