PÍSEŇ STROJVŮDCOVA.
V zelených lučinách, ve zlatých polích,
ze kterých skřivani vzlétají k nebi,
nad proudem ječivým, po skalách holých,
na krajích propastí, které se šklebí,
za svitu měsíce, v slunečním jase,
18
v dešti a ve sněhu, v bouřlivém čase,
blesky kdy šlehají, hromy kdy řvou, –
půl roku vodím už „Lesbii“ svou.
V míru si hovící krajinou smavou
zběsile letíme, obraz se míhá,
starý dub u cesty potřásá hlavou,
hejno vran s velikým křikem se zdvíhá, –
ku předu! ku předu! – daleká cesta – –
V dáli hle! nejasné obrysy města,
rostou – již v nádraží budeme hned – –
Pomalu, Lesbie, mírni svůj let!
Stojíme v nádraží. Plno tu lidu,
všechno se tísní a spěchá a křičí, –
my jen si hovíme v chvilkovém klidu,
Lesbie volně si dýmá a syčí.
Ruch kolem tichne. Již povely dány,
signálu první se rozlehly rány,
zvonu a trubky hlas ozval se teď – –
Výskni si, Lesbie, výskni a leť!