V ZÁMECKÉM PARKU.
Staré lípy věkovité
stinnou alej tvoří
a jak hnízdo poloskryté
zámek se v ní noří.
Nejstarší z lip zve mne k sobě:
K mým si nohám sedni;
vyprávět co budu tobě,
nejsou věci všední.
A již v minulost se vrací,
paměti své snuje:
o tom, kolik generací
v zámku pamatuje.
Ve vzpomínce vřele chválí
zlaté ony časy,
dokud ještě pudrovali
páni sobě vlasy;
vzpomíná si, jaký býval
čas to ještě hezký,
dokud v těchto místech zníval
jenom hlahol český;
želí, že ten hlahol sladký
rychle odtud mizí
33
a že děti české matky
mluví řečí cizí.
Náhle lípa hovor tají –
„Slyš jen!“ šeptá tiše...
Na blízku mne štěbetají
guvernantky z říše.