LESEM.
Jdu zvolna vážným, zadumaným lesem,
jenž nedávno zněl ještě ptáčat plesem;
teď studený jen vítr v sosnách kvílí
a někdy hukot vlaku zavěje sem,
jenž nedaleko spěchá k svému cíli.
Slyš, v suchém listí kroky zašustěly!
Hoch štíhlý, láskou všecek rozechvělý,
jde ruku v ruce s hezkou zlatovláskou.
Nuž, rychle s cesty, by mne neviděli,
ať pokochám se mladou jejich láskou!
Ach, byla vám to cesta! Každou chvíli
se mladí lidé v chůzi zastavili,
hoch zlíbal dívce tváře uzardělé
a po sté snad už tázal se jí, ví-li,
že miluje ji nevýslovně vřele.
A vida dvě ty děti milující
div nezlíbal jsem starou borovici,
tak bylo mi, jak budil bych se ze sna.
Ó, blažení! Kol jeseň smutných lící, –
vám v srdcích smavá vypučela vesna!