KONEC PRÁZDNIN.
Bože můj, tedy již pravda to jistá!
K daleké cestě se vlašťovka chystá,
vítr se prohání cestami všemi,
šaty rve se stromů, hází je k zemi,
tancuje po stráních, pohrá si s řekou,
k dětem, jež na polích brambory pekou,
lehce si hvízdaje krade se zticha,
v oheň pak z plničkých tváří jim dmychá,
vznese se do výše, pohání mraky,
zmítá a lomcuje dětskými draky.
51
Matička všecko mi na cestu chystá –
Bože můj, přec tedy pravda to jistá!
Hůl zase v pravici beru se zvolna
známou mi alejí, – proměna bolná:
srdce se nekochá slavičím hlasem,
nad hlavou vrána jen křikne mi časem,
uvadly květy, zřít ocún jen místy,
pod nohou šustí mně sežloutlé listy.
Neblahý osude, loučení klaté!
Škoda vás nastokrát, prázdniny zlaté!