KDYŽ KVETE ČERNÝ BEZ...
Když kvete černý bez
a vůni jeho cítím,
zřím, jak by bylo dnes,
park starý, chudý kvítím,
však s klenbou stromů staletých, jež klene
se v luzném šeru; léta hlodá rez
už na železné bráně, rozvalené
zdi kryje černý bez.
65
V něm věčný chlad a stín;
když slunci líce hoří,
což v jeho vlhký klín
se chutě chodec vnoří!
Tam starší lidi pěšinky zvou k chůzi
a k odpočinku lávky ledakdes,
co hledají kout šerý mladí druzi,
kde kvete černý bez.
Co koutek takový
již slyšel přísah, vzdechů,
nám nikdy nepoví
lev onen, plný mechu,
jejž vytesala ruka umělcova,
když v souboji tu mladý hrabě kles’.
Let přešla řada – – –, ale vždycky znova
tu vzkvétá černý bez. –
Ó, často zaletí
má mysl v park ten ztmělý,
kde ve svém objetí
jsem držel rozechvělý
svou lásku studentskou – to dítě vnadné –
Ó, kterak tenkrát voněl černý bez! –
Když teď jej cítím, stesk mi v duši padne:
Kde’s, mládí moje, kde’s?