V LIBOSADĚ.
Pod stromy, jež věky tady stojí,
procházky již uživ do syta,
v loggii, k níž vedou schody dvojí,
vkročil jsem. Hle, kterak prokmítá
mezi stromy bažantnice v dáli
109
záblesk slunce poslední, jež chystá
ke sklonu se za Prachovské skály.
Ztišila se hlučná jindy místa,
mnohé kouty silně již se ztměly – –
Snad tu já jsem divák osamělý.
V samotě té kterak volno je mně!
Duch můj, jak by od té hroudy země
byl se odpoutal, se vznáší výše
do čarovné snů a vidin říše,
před oči mi kouzlí lepší svět,
kde je mír, kde není nářku, běd,
nečisté, jež plodí zlo, kde síly
zbaveny jsou vlivu na člověka – – –
Zachvěl jsem se; v sluch mi náhle kvílí
zvonek s trestnice, jež nedaleka.