NA VOJENSKÉM CVIČIŠTI.
(Psáno ve staré monarchii.)
Ač nerad, někdy zabloudím sem přec,
kde důstojnost se lidská zašlapává,
kde hrubý desátník má více práva
než s límcem bez hvězdiček vzdělanec,
112
kde dobrý chřtán – toť přece známá věc! –
vždy platí víc než nejbystřejší hlava.
To nemohl jsem nikdy pochopit,
že divákem tu může někdo býti,
kde prší nadávky jak krupobití,
kde urážen i nejsvětější cit,
jenž do srdce snad každého je vryt, –
cit národní, jenž k Betlému nám svítí.
Zač, pane Bože, snášíme ten trest
– a jinak nazvati to nedovedu –,
že tolik lidí žije v našem středu,
již leda někdy v kapse zatnou pěst?!
Kde dovedný a rázný lékař jest,
jenž zbavit by nás uměl toho vředu?