Má jistě každé město zvláštnost jakous,
jíž cizině se rádo pochlubí:
sklep radniční má hlavní město Rakous
a Benátky své mají holuby,
má izvoščiky svoje Petrohrad
a Plzeň trosky „Pecháčkovo“ vrat,
má Neapol své četné lazzarony,
své Bangkok siamský má bílé slony –
a my? – my máme vodárnu!
Dík tomu, v jehož urodil se hlavě
skvost myšlenkový – stromy vykácet,
by v celé svojí velebě a slávě,
všech okras prosta zbytečných a cet,
jak pamětnice starých zlatých dob,
v své nahé kráse, planých bez ozdob,
jen s prutem zbylým z hodin ze slunečných
zrak potěšila Jičíňanů vděčných
ta naše stará vodárna!
Je stydno věru pomysliti na to,
že vyskytli se tací lidé též,
již hlásali, že „dokola kol vzato –
by nejlíp bylo sbourat starou věž!“
Těch zaslepenců! Nevzpomněli snad,
co škod by měli občané i stát –
a ty by páčily se na tisíce;
vždyť za nic nestály by pohlednice
s tou naší starou vodárnou!
A co by řekli ti, již přijíždějí'
k nám od Sobotky nebo Turnova?
Což vázla by jim noha v beznaději,
jak nalil by kdos do ní olova,
věž kdyby jejich nepoutala zrak!
Ba, o turisty přišli bychom tak,
neb mnohý by se vrátil dozajista
v tom domnění, že zašel v jiná místa,
kde není staré vodárny.
Buď klidna, věži! Dále do nebe
se budeš tyčit! Vždyť ni hromu vzteky
– já nevím, kdo jej poslal do tebe, –
se tebe netknou! Státi budeš věky!
A kdyby někdy boží posel snad
zas na tebe se přišel podívat,
my zahynouti nedáme tvé kráse,
než sdrátujem a slepíme tě zase,
ty naše stará vodárno!