Drobňoučké ty písně
dávno v hloubi nitra
se mi ozývaly:
A teď jako ptáci
za jarního jitra
z hnízda vylétaly.
Se skřivánkem se probouzím
a s ranním sluncem vstávám:
při písni té, při světle tom
rád na cestu se dávám.
Mně rosa líce umývá
i cidí boty spolu,
mně větřík vlasy učesá
i práší kamizolu.
A podél cesty potůček,
jejž rámcem vroubí květy,
mně zrcadlem je stříbrným
té ranní toiletty.
Každým krokem jiné kraje,
jiné hory, jiné doly,
že si srdce nezasteskne,
zasteskne-li, nezabolí.
Ale večer na obloze
známé hvězdy se mi skvějí
a myšlenky moje všecky
domů, domů večer spějí.
Někdy přece po domovu
stesk se v duši vkrádá:
zazpívám si chutě píseň,
doma lid co skládá.
Cizí hory, cizí stráně
cizím zrakem hledí:
přec jich echa domácími
slovy odpovědí.
Prší, prší neustále,
nepřestane ani dnesky,
už se nedostanu dále,
za nocleh vás žádám hezky.
Prší, prší, jen se lije:
nežli moknout proudy deště,
lépe se to víno pije:
švárné děvče, nalej ještě!
Povyjasni očka svého,
usměj se mi, rozmilá!
vždyť i nebe zakalené
z mračen se mi vybírá.
Aj já jsem jak bludné ptáče,
bludné ptáče v jeseni,
úsměv tvůj a nebe jasné
jeseň v jaro promění.
Umlkly stromy, mlčí les
a v hnízdech ptáci sdřímli:
kde pak asi budu spáti dnes?
Ach, vím-li sám to, vím-li!
Dobrou noc, háji! půjdu dál!
Kraj lesa, skrze keře
bílý se domek na mne smál,
však zamkli už v něm dveře.
Zamkli už dvéře: v stínu rév
aj, okénko mi kývá:
do kořán okno, oknem zpěv
tak sladce pozaznívá.
Sladce jak ptačí píseň zní,
však lidskýma zní rtoma:
„Ptáci již po všech hnízdech spí,
ty ještě nejsi doma!“
Ručnice lesk se v houští mih’
a pod okenkem v keři
klobouk se myslivecký zdvih’
a nad kloboukem peří.
Dál jdu; zpěv umlk’, mlčí les
a v hnízdech ptáci sdřímli:
kde pak as budu spáti dnes?
ach, vím-li sám to, vím-li!
Pane bože, pane bože!
slituj ty se nad nebohým,
zbav mě pout, ó, zbav mě vazeb,
jež mě spjaly k tomu městu!
Jako bílá holubice
ratolístku svěží nesouc
do archy se navrátila,
přilétlo již bílé psaní.
Přilétlo již bílé psaní
nesouc v nitru, čím bych smazal
dlouhý řád svůj, čím bych smířil
hospodského, zlého muže.
A mé boty, choré boty
dobrý mistr švec již spravil:
Pane bože, pane bože,
slituj ty se nad mým srdcem!
Sic ty boty zase rozdru
kolem domu pořád chodě,
čekaje, až v okně vzejdou
mně ty její krásné oči.
A co bílé dalo psaní,
vylétá zas na bukety,
které každé pošlu ráno,
dříve nežli s lože vstane.
Vylétá zas na flakony,
za bonbony, za vějíře,
za oranže staré panně,
tetě její, gardedamě.
Na prsou tvých jsem hlavu skládal
a dřímal, snil a odpočíval:
a přece zas tam po jezeře
tam v lůně hor bych v loďce splýval!
A oko tvé tak krásně skorem,
jak nezabudka v horách svítá:
však krásnější než nezabudka
tam genciany kvítek skvítá.
Dost dřímoty té měkké, sladké! –
Jdu veslem vládnout na jezero,
jdu výš, kde kvetou genciany
a drobných pestrých písní stero.
Ave Maria! večer zaznívá zvon.
Ave Maria! duší zachvívá ton:
Ale nespoután nebesy
oka toužebný hled,
dále za hory, za lesy
táhne touhy mé let.
Ave Maria! ticho po kraji zní.
Ave Maria! ret se potají chví:
Ale pobožně nevzpěje,
vše když počíná pět,
jen se beze slov zachvěje,
tvůj jak líbal by ret.
Na dobrou noc ti posílám
ty veršíky tak krátké,
tu písničku tak maličkou
jak políbení sladké.
A v písni té co říci mám?
Že líbat bych, mé zlato,
tak dlouho jen chtěl rety tvé,
jak trvá píseň tato.
Utrh’ jsem si cestou
mnohý kvítek svěží:
a teď svadlý – suchý
před vámi tu leží.
Z čerstvých květů splítal
pestrý jsem si vínek:
a teď zbyl mi z něho
herbář upomínek.