O kéž slunce paprsk ranní,
který dělí noční páry,
mojí písní zaleskne se
jako zlaté lemování
v bílém šatu Donny Klary!
Úzký život nastiňuje
kyprých ňader bujné tvary,
oko taje v lesku vlhkém,
nudy mráček tiše pluje
snivým čílkem Donny Klary.
Prchly písně, její sestry,
i smích, její soudruh starý,
ba juž ani nehoupá se
z perlí vějíř – motýl pestrý,
v útlých ručkách Donny Klary.
Sedí. – Hlava klesla v ruku,
v líci hoří divné žáry,
ňadrem zmítá bouře divá,
div se nepomate v tluku
zlaté srdce Donny Klary.
Před ní halí stará žena
vetché tělo v pestré cáry,
šedý vlas a tváře žluté,
hnědá ruka napřažena
hádá v dlani Donny Klary.
„Sup uchvátil holubici,
lačnými ji chopil spáry,
když chtěl rvát jí pírka bílá,
slyšel povzdech žalující,
hleděl v oko Donny Klary.
S korunkou had vyšel zlatou,
na letní se vyhřát žáry,
uzřel v trávě spící dívku
a korunku svoji zlatou
složil na klín Donny Klary.
Sup a hádě –“ Slyš! v tom vánek
jak by dechl do kytary,
znova zas – ó jaké tóny!
ó jen pohleď na červánek,
jenž vzplál v líčku Donny Klary!
Hlavička se bujně vzpjala.
„Nech si juž ty nudné čáry!
Don Ramiro dole čeká;
jeho srdce touha jala
po objetí Donny Klary.
Shoď mu žebřík provazový,
tu máš dukát – a juž vari!...“
Ztichla baba – skříplo okno,
venku noc, však den vzplál nový
na pavlánu Donny Klary.