Noc probděv usínám v blízký už den
a v půlsnu o růži sním;
sním o růži vonný a podivný sen,
že trnů sotva v něm zřím,
že trnů nevidím – o růži jen
sen vonný a podivný sním:
Noc k ránu vzrušená, těkavý klid;
to noc, kdy rodil se máj.
Ni hvězdy se nechtěly rozejít
a čekaly veliký taj,
ty mlčky, ty v hovoru, samý třpyt,
a čekaly veliký taj.
A náhle zatichly hovor i sten,
neb v dáli se otevřel ráj,
a vyplul anděl jasný jak sen,
nes růže v pozemský kraj,
nes růže v zem, pluje tiše jak sen,
a házel je v pozemský kraj.
A já, hruď mladá, se v prudký dal let,
v let prudký jsem za ním se dal,
zrak k němu vtoužený, třesoucí ret,
já za růží divě se hnal,
skal, roklin nedbaje, za ním jen v let,
v let prudký jsem za ním se dal.
„Když srdci nebeskou žízeň jsi dal,
též napít jemu se dej!“
tluk srdce neklidně bouřit se jal,
a nemoh jsem ztišiti jej.
„Když srdci nebeskou žízeň jsi dal,
též napít jemu se dej!“
A jak ty růže padaly v zem,
já ssál jich vůni a dím:
„Teď blahem, srdce mé, zadýcháš v zem,
zem blahem naplníš mým.“
Tu ke mně on shlíd, smuten v pohledu svém,
svou růži už padati zřím.
A pak se vše zatáhlo růžovou mhou,
a odlesk vědomí zhas.
A když jsem procitl, hrudí mou
cos jara jak ozvěna as
šlo tušící, toužící duší mou,
šlo jako slavičí hlas.
V tom na okna vzhlednu – v nich ledový květ,
květ na květu čarovných krás...
Žal zaměnil radost – však těšil mne hned:
„To anděl je zadýchal as,
ten anděl, co na zem z ráje nes květ,
on u tebe stavil se as.“