Tys daleko, a přec tak blízko u mě!
Ba zdá se mi, že zas Tvou ruku líbám;
Ty nechceš dovolit; vykládáš přerozumně,
žes nerada, když tak se k Tobě shýbám.
Ta upomínka je mi podezřelá!
Bojíš se snad, že – chtě či mýlkou leda –
na místo ruky Tvé se dotknu čela,
na místo čela... tváří... rtů?... Ó, běda!
Vypad Ti lístek z knihy, v kterés psala.
Nahnu se proň... však Tys mě předhonila.
Nevím, jak v mé se Tvoje ruka vzala,
však vím, že ústa hned ji políbila.
Ba zdá se mi, že bych se odnaučil
zvedati to, co z ruky pustíš maní,
kdyby mně úsměv, zrak Tvůj nezaručil,
že najdu ruku... pro rty místa na ní.
V rozkošis krásna, ba i když se zlobíš,
když čelo Tvé se zatahuje mraky,
žhavými blesky modré oči zdobíš...
a modré oči?... ty miluji taky.
V rozkošis krásna, ba i když se hněváš,
když bouře zuří, nikdy se nesoužím,
z plamenných zraků žáry v duši vléváš,
ňadra se dmou... a já i po těch toužím.
„Spi sladce drahá!“ za večer se loučím.
„Již s bohem buď!... Sen sladký... usni lehce!“
Již odcházím a Bohu Tě poroučím,
již zavírám, však zavříti se nechce.
A ještě jednou u dveří postanu,
„Spi sladce!“ na rtech. Náhoda mi přála,
žes právě dívala se v tutéž stranu,
pohlédnu naposled... a ty ses pousmála.