Chudobky.

Ervín Špindler

Chudobky.
I.
Tys dalekodaleko, a přec tak blízko u mě! Ba zdá se mi, že zas Tvou ruku líbám; Ty nechceš dovolit; vykládáš přerozumně, žes nerada, když tak se k Tobě shýbám. Ta upomínka je mi podezřelá! Bojíš se snad, že – chtě či mýlkou leda – na místo ruky Tvé se dotknu čela, na místo čela..čela... tváří..tváří... rtů?..rtů?... Ó, běda! 53
II.
Vypad Ti lístek z knihy, v kterés psala. Nahnu se proň..proň... však Tys mě předhonila. NevímNevím, jak v mé se Tvoje ruka vzala, však vím, že ústa hned ji políbila. Ba zdá se mi, že bych se odnaučil zvedati to, co z ruky pustíš maní, kdyby mně úsměv, zrak Tvůj nezaručil, že najdu ruku..ruku... pro rty místa na ní. 54
III.
V rozkošis krásna, ba i když se zlobíš, když čelo Tvé se zatahuje mraky, žhavými blesky modré oči zdobíš..zdobíš... a modré oči?..oči?... ty miluji taky. V rozkošis krásna, ba i když se hněváš, když bouře zuří, nikdy se nesoužím, z plamenných zraků žáry v duši vléváš, ňadra se dmou..dmou... a já i po těch toužím. 55
IV.
„Spi sladce drahá!“ za večer se loučím. „Již s bohem buď!..buď!... Sen sladký,..sladký... usni lehce!“ Již odcházím a Bohu Tě poroučím, již zavírám, však zavříti se nechce. A ještě jednou u dveří postanu, „Spi sladce!“ na rtech. Náhoda mi přála, žes právě dívala se v tutéž stranu, pohlédnu naposled....naposled... a ty ses pousmála. 56