Básně (1866)

Ervín Špindler

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ
Ervína Špindlera.
V Praze. Kněhkupectví B. Stýbla.
[1] Tisk a náklad B. Stýbla v Praze.
[2] Blahorodé Paní, PANÍ FRANTIŠCE KARÁSKOVÉ, rozené Severové věnuje na důkaz hluboké úcty a přátelství Ervín Špindler. [3]
LETNÍ NOC.
[5] Děsné se ticho rozložilo krajem, ulehnul vichr, který lesem šuměl, i potok sám, jenž pěkné písně uměl, umlknul též a nebublá již hájem. Křoviska lupenem oděna tmavě a na pažitu steré kvítí pučí, leč ani brouček na něm nezabzučí, motýl nelítá z květu na květ hravě. Stověkých dubů stinné stromořadí nedýše větrem, stojí zkamenělé, jej neoživí ani ptactvo smělé, jež jindy rádo u zpěv hlásky ladí. A po široké cestě jeho v stínu nekráčí poutník schladiti své čelo, tak pusto tu, tak děsno, neveselo, jak smrť by nesla příroda v svém klínu. [7] Tam letohrádku běložluté stěny vyčnívají nad keře libovonné, a v dáli les v obláčcích páry tone, až mizí v obzor mračnem utajený. Je noc. – Po nebi šíře hvězdy rozesety a mezi nimi bledá luna plave, jen tu i tam honí se mráčky hravé, tak jako motýl z lupenu na květy. I ty však stanou v oblak splývajíce; – jako by vymřel v světě život celý, vše usnulo, – ni vítr neševelí, a teď i oblak zastře luny líce. A v toto ticho Jaroslav se blíží; na žhavých ňadrech ještěr žalu hlodá a srdce pálí, mučí, rve a bodá: pekel to sen, v jenž Jaroslav se hříží. Sepnuté ruce, hlavu k zemi chýle, tak poklekne na schodech omešených, a vzdech se vyrve z ňader utížených, jako by stál u posledního cíle. 8 Zoufalé lásky písmo děsné se v bledou líc čitelně vrylo, pod černým vlasem oko skrylo své blesky žhavé, hněvy běsné. Klid přírody jej nevysmíří, jen víc nebohé srdce mučí a rozkoš, která kolem pučí, jen více plápol v ňadrech šíří. A kdyby duch jeho jen tušil, že živly dovede rozkácet, on jal by se to ticho zvrácet a ranou světa sen by zrušil. Těm, které bída znamenala a neštěstí lze čísti v čele; těm, jimž jest hrobem žití celé, a náhrobkem stověká skála; vám, ubohé a bídné duše, to ticho kolem život ničí, a na dně ňader msta se klíčí, že srdce metá šípy z kuše. Neb neštěstím kdo sklíčen v světěsvětě, chce čísti je i kolem sebe, 9 chce v bouři zříti zem i nebe, ráj v rozvalinách, na odkvětě. Ten prchá před veselým okem, by neptalo se po té báji, která mu pomstou hruď napájí, že, kdo jí syt, spasí se skokem ze strmé skály v propasť z mechu; neb voda zavře se nad tělem, a ten, jenž neměl v světě celém jedinké chvílky pooddechu, odpočne na vždy v hrobě stana, kde konec je velkému hoři, kde duši necit neumoří a neštěstí se zavře brána. A přátelé snad pomodlí se, a ku hrobu nás doprovodí, několik hrud na rakev hodí, a z chrámu hrana rozzvučí se. Den první oku slzu zroní, den druhý vzdechem prs se zvedne, v den třetí paměť povybledne – jen mžiknutí – a již je po ní. 10 A v skálu, z kterés v propasť skočil, vyrejou jméno tvé a léta, by hrůzou ztrnul poutník světa, jenž spánku hledav kámen zočil; a sotva doplazil se k tobě, by odpočinul zde za vedra, neskládá břemeno své z bedra a dí: Zde samovrah spí v hrobě! Jde dál, jak byl by uštknut hadem, i po smrti se tebe štítí, štěstí, žes přestal paměť míti, meč tvůj by nečněl z pochve ladem. Já sám, kdybych měl volit sobě, kde ležet má mé mrtvé tělo, volil bych les, kde neveselo, a mrtvo, pusto, jako v hrobě. U prostřed zpěněného moře, na pustý ostrov mi ustelte, a vlnám živlům bouřit velte, toť rozkoší pro moje hoře. – – Leč jednoť jest, s jakou si chasou po smrti lehnem v hroby chladné, 11 tam není myšlénky již žádné a ve všech nás se červi pasou. – A pravda-lipravda-li, že nebe bude, já pohrdnu tím nebem v smrti, neb nebes pán mé srdce drtí, a nebes bouř mi písně hude. Se svědomím jsem žil vždy v míru, však když i příroda mi klne, a pablesk lásky neoslne mé srdce shroucené v tom víru: pak nechci žíť, pryč z toho světa, mně láska život podkopala a k člověčenstvu víru vzala, tož věčně budiž kleta – kleta! – – V těch myšlenkách ponořen němě až dosavád Jaroslav klečí, keř zkamenělý beze řeči, ni vlnka nezašplychne v temně. V tom postava se bílá mihne tam na pavlaně letohradu a keř zašustne v blízkém sadu; zapísklo, jak když prutem švihne. 12 A bílý zjev se dolů shýbá, šat bílý s jemným větrem hraje, nad hlavou noci peruť vlaje a klidnou zemi v spánek líbá. „Můj Karle!“ dí. Z temného křoví vystoupí zjev, jak přelud snu to, a zas vše stojí nepohnuto, jen z dálky zní sem pískot soví. „Můj Karle!“ zašeptali rtové, tak sladce, jak jen láska šepce, když krásné sny se rojí v lebce, že shrdneš vším, co světem slove. O Marje! ozval hlas se zdola, Ty nevíš, jaké kouzlo bájí v tvých slovech „Karle můj“ se tají, život i smrťsmrť, vše v jednom spola. „Můj Karle“ díš a srdce vzkřikne, mír duše pryč, jak štván hrou pekla, „Můj Karle“ ústa tvoje řekla, a štěstí mizímizí, sotva vznikne. V tom zvuku leží meze světa; slyším v nich výkřik blaženosti, 13 a hned zas šílenosť se hostí, kde jindy blaho povykvětá. V tom zvuku prosba k nejvyššímu, kdo slyší rty, jenž se je modlí, za cenu smrti s Tebou prodlí, i kdyby ďábel zmrtvěl rty mu. „MiláčkůMiláčku můj! – Ký sen to, bože, pobouřil duši mou a zděsil, bůh nad světem háv smutku svěsil, a krvavé jsem zřela nože.“ – Jdi bláhová! Což na sny věříš? Drahoušku, já nic na sny nedám; sen nejdražší v tvém oku hledám, když lásky blahem slzu čeříš! – „Ó Karle, kéž to pravda byla! Tak teskno mi, tak ouzko v duši, mé srdce hrozné věci tuší – jak živa jsem to nezažila!“ – Aj Marie, ta slova žasná i mě již tajnou hrůzou děsí, pojď sem mé dítě, projdeme si jezerní břeh. Noc je tak krásná! 14 Snad naleznem na loďce Hynka, by člůnek náš vez po jezeře; ó Marje, nelpi na pověře, tys nejdražší má holubinka. „NevímNevím, co mě zde drží mocí, tajný mi duch dí, abych nešla, leč, že tak chceš, bych dolů sešla, již jdu, ač bojím se té noci.“ – Neboj se nic! Zde rámě moje a žádná moc na celém světě z náručí mého nevyrve tě, tys věčně moje, moje – moje!“ – Sestoupí se schodů. Pes zavyl. Jaroslav pryč, ni stopy po něm, jen Hynek převozník ví o něm, žehná mu, že jej hlídky zbavil. Jaroslav v Hynka plášť zahalen do pramice si s veslem sedá, je k nepoznání tvář ta bledá, scuchaný vlas a zrak vyvalen. A sklenné oči v prázdno hledí, 15 rty chvílkami se křečovitě zatrhnou v úsměv, jako dítě zavýsknou tito rtové bledí. Za jezerem v skaliskách dalných umírá chechtot Jaroslava, a v plášť se vrývá jeho hlava, jen jiskry srší z očí kalných. Jde Marje s Karlem. – Lodník žasne. Měsíc z pod mraku ohněm vzplanul; upadla hvězda, démant skanul, a skalil Marji oko jasné. „Jsi ty to Hynku? Nehněvej se, že v pozdní noc tě budit jdeme, na loďce projeti se chceme, kam jede – o to nestarej se.“ Zařinčí řetěz na dno padna a začeří se voda chladná; a vlny hravě v řady splynou, a v hladinu tonouce hynou, až, novým rozechvěny dechem, 16 se rozpeřestí větru spěchem. Po každém novém vesla hnutí, modrého brodu rozedmutí, se loďka brocí sněžnou pěnou, a noří v tůň se rozpeřenou. A v taktu s veslem vln se řady rozstřiknou prachem plným vnady, na Mariiny vlasy zlaté, rozpuštěné na ňadry svaté, se v krůpějích ta rosa sveze, zablesknouc v luny zářné něze, a vlna s vlnou v boji hyne, a loďka tichou nocí plyne. A kolem noc tak nevýslovně krásná, že hříchem jest to ticho slovem rušit, tu zdáme se myšlenky jiných tušit, cit slov nemá před dílem tvůrce žasna. Nad hlavou bloudí světů miliony, v srdci se rojí miliony citů, dějiny lásky čteme na blankytu, i vítr šepce sladké lásky stony. 17 V té chvíli svaté ničím jest ruch světa, ten chvat a boj po slávověnci, zlatě; tak tiše spí ten boží svět, tak svatě, že po klidu a po srdci je veta. Tu dostačí nám ze všeho, co máme, jen jméno člověk – ostatní je plevel, jazykem boha jest sefíru ševel, v té chvíli brány srdce otvíráme. A každý cit, jenž v nás kdy našel místa, teď vzrůstá v sopku oheň metající, a každá myšlenka pod čelem spící se stává tělem, zbrojí, v boj se chystá. Celému světu srdce otevřeno, chcem, aby hvězdy štěstí naše znaly; kdo v takové se chvíli obejali, těm věčnou lásku bůh dal v krásné věno. V té chvíli každá myšlenka je básní, a kdo z těch pocitů se k činu prodrat umí, ten štěstí básníkovu porozumí a hrdě zvolá: Žij anebo shasni! A každý výkřik chvíle té je zpěvem, je hlasem srdce ústy vysloveným, je zvukem duše mocně rozechvěným, 18 je vášně, lásky žhavým poúsměvem. A mlčení je modlitbou tak svatou, že nemá slov řeč lidská ani pro ni, jen slze má, které se z oka roní, a duši má modlitbou touto jatou. Leč Jaroslav o noci této neví. Před ním je propasť, v kterou hrdě patří, a v srdci, žilách mladá krev se jatří, že nelze pojmout velké jeho hněvy. On nevidí, že loďka v proud se nese, neví, že břeh již dávno zmizel v dáli, on ví jen to, že pomsta v srdci pálí, a že se prs mu mukou stížen třese. I modrotmavý blankyt po vesmíru je proň jen rouchem smutku hlubokého, je hrobkou mu, kde dřímá láska jeho, kde ztratil všechnu v člověčenstvo víru. A luna, která po blankytu pluje, je věčnou lampou v hrobce zavěšenou, obláčky pak, které se v dálku ženou, jsou kouřem obětným, v nějž vítr duje. 19 On umlčel ty lepší srdce zvuky a vyslechl jen bolesť po mstě lačnou, on, když mu červi v ňadrech hlodat začnou, by v krvi chtěl utopit svoje muky. Jak hrozný jest bol lásky – kdo to poví? Tak veliký, že slovem opovrhá, že roucho hříchu smělou rukou trhá, a ve vraždách a zločinech si hoví. Tak veliký, že mstě-li osud brání, na sebe sám vražednou rukou sahá, z beránka zrůstaje v hrozného samovraha a nůž do srdce brocí bez reptání. Ač svět vám klne, samovrazi z lásky, váš cit je větší, než svět pojmout může, a na hrob váš já vsadím bílé růže a pomodlím se za vás bez otázky. Vlny se bouří v zpěněném jeku, sténají, kvílí bohyně vod, o hrdé skály se lámou ve vzteku, řítí se nazpět v skalený brod. Luny se odlesk ve vlnách houpá, 20 hasne, zas zaplane z bouřících pěn, paprsek luny se v hladině koupá, hvězdy se uspaly v tajemný sen. Sen takový i Marje s Karlem žijí, na ňadrech přírody rozkoše lásky vpíjí, že pohledem, jenž do duše se topí, tajemná touha je bezděčně chopí; kdy cenou lásky prokletí by bylo, a v rozloučení vše, – co srdce snilo: kdyby zde peklo hrozilo jim mukou, že chtí jít spolu světem ruku v rukou, a tam zas ráj jim vnadou nebes kynul, a v ráji tom se jejich život řinul: jich láska by nebem pohrdla směle, a na smrt šla s důvěrou v spasitele. Ó lásky té, jenž mlčky trpí ráda a muk i obětí u boha žádá, by mohla zjevit cenu svou před světem a vypučet neznámým novým květem. 21 Procitnul Karel z čarovného snění a za sen dík vyslovil v políbení. Tak svatý mír dušemi obou dýše, že duch se vznáší v nadpozemské říše, že tichnou vlny větrem rozpoutané a slza blaženosti s oka skane. V té chvíli svaté nejvyššího štěstí celý nám svět jen blaho lásky věstí. Oživnou kvítka rosou pokropená, postříbří břeh vod skalních sněžná pěna, a vítr líbá ratolesti svěží, jenž ptáčat hnízda ve svém lůně střeží; a na blankytu hvězdy září novou zahoří zas – a tiše v západ plovou. Tu slova rtů se v polibení tlumí, o líbánkách i vítr písně šumí, že krůpěj rosy, kterou z pestrých květů setřásá v mech, osladne medem retů, a sosna stará, nad propasť se pnoucí, povídá báj o lásce o horoucí, že bohové na zem se vrací s nebe a v lidská srdce kouzlí sami sebe. 22 „Ó Marie, necítil jsem, že dosud spoutána nejsi se – mnou slibem svatým, dnes však mě tíží tento krutý osud, když čtu ti v duši zrakem bolně vzňatým. Tajemství tvého přeludy mě děsí, ač jsem se odřekl otázek, ptaní, přec v ňadrech se k milosti bázeň měsí, strach duši mé stopiť se v rozkoš brání. O Marie! Viď, dnes pod nebes krovem, v tu chvíli svatou světa zanícení, kde zrak je řečí, polibení slovem, kde dvojí duše v jedinou se mění: ó Marie, dnes netaj v srdci déle tajemství svého, upokoj mou duši, jáť denně čtu je na tvém drahém čele, a denně zas mě ze sna lásky ruší. Otevři knihu života přede mnou, ať vím, proč dosud nesmíš mou se zváti; je-li to žal, nuž tak jej sdílej sse mnou, je-li to rozkoš, nauč mě ji znáti!“ „„Nežádej Karle, pro boha tě prosím, zvěděti to, co skrývám v ňader hloubi; ve jménu slz, kterými líce rosím, 23 ve jménu lásky, jenž nám srdce snoubí. Neodhal roušku žalné minulosti, spokoj se s tím, že v srdci nosím tebe; doufej, že mrak, jenž v duši mé se hostí, na dlouho naše nezakalí nebe.““ „Svatým sic klidem dýchají tvá slova, leč mému srdci jsou toliko slovem, a žaly dávné probouzí se znova, a duše zmírá v zármutku zas novém. Věř Marie, ty černé v ňadrech stíny nesetřeš ničím, červ vždy dále hlodá, a jako hřích, jenž nové rodí viny, i on vždy více v choré srdce bodá. A je-li hrozné tajemství snad tvoje, ó sděl mi je, bych krví svou tě spasil, a je-li krásné, vnes je v srdce moje, bych jemu ku cti bílou růži zasil. A propastí-li je, která nás dělí, až na pokraj ji slzami zatopím, a je-li hradbou, jako Alp snad celý, já prorazím ji až na veskrz kopím. Jen mluv, ó mluv! Tvé mlčení je jedem! Kdybys i zločin líčila mi slovy, 24 nenajdeš písma hrůzy v líci bledém, jeť posvěceno, co tvá ústa poví!“ – „„Nuž, Karle, buď si! Posil Bůh tě s nebe, miláčku můj, bys vyslechl mou vinu: jať bídně, z lásky však zradila tebe, a sama již se hrozím svého činu. Můj slib, že za muže tě pojmupojmu, lží je, pouhou jen lží, však z lásky vyslovenou, kéž bůh mě bídnou z toho hříchu smyje, miláčku, Karle slyš: já jsem již ženou!““ A Karel mlčí, úžas zmrtvěl rty mu, je mlčení to, v něž se hrůza halí; krev staví běh svůj, tělo cítí zimu, a oko vražené se maně slzou kalí. Je mlčení to, jakým zločin smělý odívá se, když strne sám nad sebou, když myšlenka o vraždě, mstě se vtělí ve hrozný čin a city srdce střebou. Je mlčení to, v jehož děsné chvíli prožívá člověk místo vteřin léta, kde útrpnosti nezná, cit nesdílí, 25 a kletbu volá pokolením světa. A Karel probrav se z těch mrákot snů a stínů volá teď hlasem, jenž se vráží v nebe: Nuž tedy kletbu volám na tvou vinu, buď proklata a pomsta stihni tebe! Vlastní tvůj stín nech štve tě po vší zemi – křoviska šelesť buď ti zvukem pekla, – tvé rty nech ztuhnou jako led a zněmí, propadniž zem se, kde tvá noha klekla. Sen ďábelský ti spánek zapuď s očí, světem se ber bez oddechu a stání, a růže uschni, kterou zrak tvůj zočí, nech zuří větrové tvým dechem štváni. A budeš-li kdy líbat svého chotě, shltiž tě plamen jícnu žhavých pekel, žij bídně, chudě, o hladu a psotě, až z hrobu zavzní hrozné „Mene Tekel?“„Mene Tekel“? Rukama zastřel tvář, slz proud mu vyhrk z očí, on pláče, jako dítě usedavě, a loďka tiše k víru již se točí, jak myšlenka, jenž dozrává již v hlavě. 26 Vln příval dme se výš a výš, lesk hvězd se stápí níž a níž, a když dech větru zavěje, tu hladina se zachvěje. Měsíce pablesk zahoří a v tůň se opět ponoří. A vlna s vlnou v zápase se vyšvihne a zatřase; než lodník zví o nehodě, zmizí mu veslo ve brodě, a loďka pluje dál a dál, jen vichr vyje z děsných skal; a než se lodník naděje, již druhé veslo v proudě je; a loďku žene vody moc a kolem tichá, svatá noc. A Marie tu stojí bez pohnutí, kalným jen zrakem před sebe pozírá; kdo zná ten bol, jenž srdce její svírá, že štěstím zove smrť a zahynutí? Jen ten, kdo prožil hrozné duše žaly, 27 kde celý život přehlížíme okem, kde oživne, co přede dávným rokem jsme v hloubi ňader s pláčem pochovali. Kde opět v pamět vše se maně vrací, co ve světě jsme krví zaplatili, a hrstka dnův, které nám ještě zbyly, ty hrdé plány života nám kácí. Kde v pohledu na to, co duše chtěla, a to, co v skutku učiněno tělem, se v ňadrech budí divoký hněv šelem, že jsme jen prach, jen slabá, bídná těla. Ó chvíle ďábelské, kde srdce tejně života niť se skoumat odvažuje, kde nové plány všehomíru snuje, ač ví, že živ jim bude beznadějně. Myšlénky pekla, bláznů fantasie, kde člověk směle v kolo času sahá, a k vraždě krvavé i meč napřahá, když neštěstí na brány srdce bije. Vy chvíle děsných dumek, citů žalných, vás všechny jímá hlava Mariina, vás vyvolala velká jejich vina, a vás teď čtu z těch velkých očí kalných. 28 Utichlo vše, jak stvůry na obraze; – v tom jiskra pekel v zrak Mariin šlehne, a tělo její nad vodou se přehne, jen ještě chvíli – skok – a bude blaze. „Stůj! Blesky boží!“ lodník vzkřikne, skočí, nazpátek strhne Mariino tělo: „Neznáš mě Marje? – Aj, toť převeselo, nuž tedy viz a sem pohledni v oči!“ Plášť Hynka sletí v příval vody chladné, měsíce zář se v líce jeho smykne: „Pro Krista! – Tys to? Jaroslave!“ vzkřikne, a bez sebe mu v náruč Marje padne. Vln proud se vzedme, vír se šíří, hučí; „Ve jménu lásky!“ – loď do vln se kácí, a z prohlubně jen ozvěna se vrací, pohřební píseň v skalní sluji skučí. 29
LYRICKÉ BÁSNĚ.
[31]
Ohlas.
Zahučely, zastenaly srdce tóny nadpozemské; zaželaly, zaplakaly jako z krajiny nebeské. Zahučely, zahřímaly, jako bouře hrůzyplná; žasly, ztichly, zumlkaly, jako mořských perlí vlna. A v té bouři, a v tom ráji duši mé tak volně, milo; ó že věčně nenapájí, aby srdce věčně žilo. [33]
Ta jedna slza Tvá.
I.
Ó rci mi, Tvá-li snivá tvář je nebe zjasněné, na ní-li zřím, probouzí se mé boly stajené. Tam svítí pro mě hvězdy dvě co strážní andělé, a píší sladký lásky sen Ti ve snu na čele. A ruměncem-li zahoříš a sklopíš víčka svá, tu jedna hvězda zapadne, ta jedna slza Tvá. 34 II.
Když lásky Tvé mě blažil vděk, nedíval jsem se v nebe, Tys sluncem byla, hvězdami, a ráj na blízku Tebe. Však teď, když minul lásky čas, a dnové zašli sladcí, teď oči mé se zase tam v modravý blankyt vrací. Když za tichého večera zřím hvězdu zlatou planout, tu zdá se mi, že s očí Tvých má jedna slza skanout. 35 III.
Ty proudy horkých vřelých slz, jenž v líc nám skanuly, netekly marně, duše má, ty nezahynuly. Měsíce bájně svatý lesk líc naši osušil, a slzy Tvé a slzy mé v jedinký řetěz svil. A po paprsku měsíce, jenž zářil v chýši mou, na růži jemně položil tu jednu slzu Tvou. 36 IV.
Vím, vím to! Ty mě neznáš víc; Tvá láska byla klam? Nuž, buď si – hotov se světem se s Bohem vyrovnám. Žij blaze, já Ti neklnu, Bůh štěstím věk Tvůj zdob, jen jeden slib mi ještě dej, že přijdeš na můj hrob. Já budu plýtvat štěstím pak, mé srdce vzplápolá, když v hrob můj skane s očí Tvých ta jedna slza Tvá. 37 V.
Tak dobrou noc! Spi anděli, Bůh v sen Tě ukolíbej; a strážný duch Tě s perutí v sladinký spánek zlíbej. Tak dobrou noc! Na blankytu měsíc již taky dříme, a hvězdy tiše slouchají, o čem my tady sníme. Já o tobě! – Jeť píseň sen z nejsvětějšího zdroje, poslední píseň usnula, poslední slza Tvoje. 38
Lilie.
Vyletěla holubice, bílá jako moře pěna, ale na bělostném křídle černou krví zkrvácena. Vyletěla – zastenala bolným pláčem v tmavém lese, žalné zvuky písně její tichý sefír k hrobu nese. Všepce tam ty žaly její, a o malé místo prosí, o kouteček v tichém hrobě, na nějž z jara květy nosí. – – Jestřáb sletěl – krátký zápaszápas, krev potůčkem teče z těla a na hrobě pod javorem krásná lilje vypučela. 39
Hvězda naděje.
Již červánku nezírám zář, ta noc tak dlouhá, bezsenná, bez konce zdá se její pouť a v ňadrech duše šílená. Hle, na obzoru z mrákoty zlatá se hvězda zjevila, o drahá hvězdo naděje, tys jitřenko mě spasila. A výš a výše nad obzor, až nade mnou se zastkvěje, nech shaslo slunce, shasla zář, mně svítí hvězda naděje. 40
Již nikde hluk a nikde kvap.
Již nikde hluk a nikde kvap, jen potok zpěvem zvoní, – tak sladce, milo v přírodě, že oko slzy roní. A bujná olše k nebi pne své ratolesti jara, a potok hučí v tichou noc co malá Niagara. K svěžímu břehu olšoví se vrba ponakloní, na mladé její haluze potůček slzy roní. A tolik něhy, miloty v té vrbě roztoužené, jako v mladinkém srdečku, jež v žal je ponořené. 41
Tvá slza jako diamant.
Tvá slza jako diamant, jenž stkví se v slunce lesku, neb jako hvězda naděje, jenž vzchází na nebesku. Tvá slza drahá perla je, již moře na břeh sází; kam zapadne, tam hyne žal a milá radosť vzchází. A proto rád se potápím v hlubinu oka tvého, neb jsou to slzy radosti, ne srdce nešťastného. 42
Velkonoce.
Ó dřímej sladce, anděli, den minul, slunce nevidět, kol kolem svatá, tichá noc, teď slavík písně počne pět. Měsíce zlatý paprsek se na tvé bílé čelo svez, oživly růže v zahradě, o lásce šeptá lípě bez. I dub se k sosně naklonil, a objal vroucně její kmen, z obláčku mlhy šedivé skanula rosa na lupen. Hoj, totě svatá, velká noc! Sestoupil s nebe tvůrce sám, a na nás hledí z očí tvých, a tvými ústy mluví k nám! 43
Tys jako vodní hladina.
Tys jako vodní hladina, v které se ranní zora blýská, a tomu, kdo v ni nahlédne, srdéčko tajně pozastýská. I já jsem pozřel v hladinu, bájný se cit mé duše chopil, že věčně stál bych nad vodou, neb v hlubinu její se stopil. I já – divoká, prchlá laň, jsem postanul u vody chladné, však vyplašil mě myslivec, a teď mé srdce touhou vadne! 44
Ó lásky té, jež neklne.
Ó lásky té, jež neklne, když osud srdce hněte, a trpělivě snáší bol, té lásce štěstí květe. Ó srdce toho velkého, jež v hrozných bolech zmírá, a přec neklne osudu: to srdce neumírá. A v chrámě člověčenstva stkví se věčně v kráse nové: – na kříži láska nehyne, noví jí vzejdou dnové. 45
Kouzlo lásky.
Zpíval jsem písně pohřební u mladé lásky rovu, a psal osudy života na rakvi, na příkrovu. „Ku věčné bídě prokletý, k zoufalství, zatracení, bez naděje, bez útěchy, bez ráje, bez spasení.... “spasení...“ Tu z rakve příkrov upadá, a z rakve anděl vstává, a blahým kyna úsměvem mi krásnou růži dává. „„Zde vezmi růži v odplatu, svou lásku dávám tobě v dar, já snímám s tebe prokletí, bys vstoupil v eden tužeb, jar.““ 46 I zmizel duch. – Jen jeho dech od rovu k rovu vanul a všude sálal božský mír, kde s křídlem lásky stanul. A krásnou růži tisknul jsem k chorému srdci jemně, a nová láska k životu se probudila ve mně. 47
Sňatek.
Ohněm zlaté paprsky se derou v tichý chrám; pojď drahá a pomodli se, co ti pošeptám. Zde ku kříži blíž přistupme nejkrásnější z děv, zde na věky se zasnubme, lásku svou mi zjev. Pod obrazem matky boží klekni v pokoře, co zde slíbíš, v srdce vloží ten tam nahoře. 48 Já pokleknu vedle Tebe k svatým modlitbám, bílý cherub sletí s nebe a pokyne nám. Teď mé dítě přišla doba bohův nadšení, anděl požehná nás oba při polibení. 49
Již dokonáno!
Již dokonáno! – Jako válečník, jenž nepřemožen sic předc na zem klesá, tak odpočívám... padl reků šik, a smrti démon nad oběťmi plesá. Již skončeno! – Utichnul bouře řev a duše zas se v chladná ňadra vrací; vyrovnán spor, vymazán všechen hněv, krvácí duše, staré modly kácí. Však kletba tíží srdce básníka, že, když se zdá být v míru s celým světem, zas srdce hlas chrám války odmyká a nová píseň neštěstí jde světem. A na bojišti v slunce západu stojím zde sám a kolem ticho vládne, myšlenky plní mysl v neladu a marně ptám se, mé kdy srdce svadne. 50
Ukolébavka matky.
Hajej, spi mé zlaté srdce! usni sladce dítě moje, anděl svatý s nebe sletí a zulíbá líčko tvoje. A kde tvářinek se dotkne, růžemi vonnými splanou, a když s očí slzy zroní, v srdce tvé co démant skanou. A ty démanty a růže jediné tvé jmění budou, jediná památka svatá na tvou matku bídnou, chudou. 51
Ukolébavka otce.
Sladce dřímej švarný hochu, hle, již dávno slunce s nebe, – kolem noc – hluk světa usnul, já jen hlídám, chráním tebe. A když první jitra zoře nebes bání čarně splane, hoch můj švarný, posilněný, k poslednímu dílu vstane. Sladce dřímej! – Dosud temno, spinkej, sni, můj drahý hochu, však již brzy slunce vzejde, – jen posečkej ještě trochu. 52
Chudobky.
I.
Tys dalekodaleko, a přec tak blízko u mě! Ba zdá se mi, že zas Tvou ruku líbám; Ty nechceš dovolit; vykládáš přerozumně, žes nerada, když tak se k Tobě shýbám. Ta upomínka je mi podezřelá! Bojíš se snad, že – chtě či mýlkou leda – na místo ruky Tvé se dotknu čela, na místo čela..čela... tváří..tváří... rtů?..rtů?... Ó, běda! 53 II.
Vypad Ti lístek z knihy, v kterés psala. Nahnu se proň..proň... však Tys mě předhonila. NevímNevím, jak v mé se Tvoje ruka vzala, však vím, že ústa hned ji políbila. Ba zdá se mi, že bych se odnaučil zvedati to, co z ruky pustíš maní, kdyby měmně úsměv, zrak Tvůj nezaručil, že najdu ruku..ruku... pro rty místa na ní. 54 III.
V rozkošis krásna, ba i když se zlobíš, když čelo Tvé se zatahuje mraky, žhavými blesky modré oči zdobíš..zdobíš... a modré oči?..oči?... ty miluji taky. V rozkošis krásna, ba i když se hněváš, když bouře zuří, nikdy se nesoužím, z plamenných zraků žáry v duši vléváš, ňadra se dmou..dmou... a já i po těch toužím. 55 IV.
„Spi sladce drahá!“ za večer se loučím. „Již s bohem buď!..buď!... Sen sladký,..sladký... usni lehce!“ Již odcházím a Bohu Tě poroučím, již zavírám, však zavříti se nechce. A ještě jednou u dveří postanu, „Spi sladce!“ na rtech. Náhoda mi přála, žes právě dívala se v tutéž stranu, pohlédnu naposled....naposled... a ty ses pousmála. 56
Modlitba k Tobě.
Tvé přátelství jak poupě povykvětlo, jak růže Altajská, neb ta, již Kavkaz rodí, ten luzný kraj, kde krása vojevodí, ba tolik krás, co oko nespočetlo. Po boku tvém jsem včarován v ty kraje, štihlé tam gazely prohání se po luzích, tam orel lítá v dálných mračen kruzích, sníh stkví se v slunci něžná kvítka taje. Ba v zraku Tvém je mnohem více bájí, než které Ganges pěje Himalaji. Ty nejsi zrozena pro tyto země, kde rozum vládne krotkým vypočtením, kde klam se rodí svatým za nadšením, kde v službě chleba duch umírá němě. Že nelze žíti v Indův svaté vlasti, duch přírody kde líbá líce snědé, 57 kde tichne den v červánků záři bledé a šumný potok padá do propasti. V té říši bájné ty bys královala, a věčně žila, věčně milovala. Tam rozpoutal bych všechny city svoje, tam zval bych v zápas živly všehomíru, a v sladkých vášní nekonečném víru pohřbil bych srdce tam, kde lůžko Tvoje. A z prachu jeho by se lotos zrodil, a v lůžko Tvé klad medodyšné rety, a v sen ti kouzlil rajské čarosvěty, a k nebes trůnu duši tvou by vodil. V té říši bohů andělem bys byla, a polibením světy vykoupila. 58
Stál jsem u břehu mořského.
Stál jsem u břehu mořského, an vlny jekem v proud se lily, a hory pěnou sbrocené na věky v tůň se potopily. Tam děsná propasť bezedná se prostřela, až nebe sžaslo, a v okeánu zuření blankytu svaté světlo shaslo. Jen jeden malý ostrůvek čněl z černých vln k nebeské skráni, a v divokém tom útulku Tvá láska svatý oheň chrání. 59
Již bije půlnoc.
Již bije půlnoc, – hranice dvou dnů to. – Stojím u okna, v zahradě je šero, strom, keř i háj – vše stojí nepohnuto, na nebi měsíc a hvězd kolem stero. V tom, když se kouzlil duch můj v sen o Tobě, přitáhnul mrak, měsíce lesky žasly, mně zdálo se, že stanul jsem na hrobě a plakal jsem, že ty mé hvězdy shasly. 60
Sny.
I.
Vidím tě klečet před oltářem páně! Tvá ňadra rozkoší posvátnou dýší; ba uchu zdá se, tvé že srdce slyší; čtu na rtech ti modlitbu k Marji panně. Sen dávný v paměť mou se vrací maně! Bylo to v tichounké venkovské chýši, Tys žila blaze v idylické říši – – to štěstí bylo snem – však vyjevil se ranně... Zastřete závoj již, ať noc se od dne dělí, ať neskalí se zrak v zašlosti tona, ať svět neví, že štěstím život celý. Teď zemři tělo mé, vy přátelé je spalte. Chci býti vzduchem, v kterém žije Ona. Ona je štastna..šťastna... nuže bratři, palte! 61 II.
Kůň můj co blesk zas noce tmou uhání! Stůj, dobré zvíře!... V lese kaple stojí, zde pod křížem své rány srdce zhojí, k modlitbám svatým smutně zvon sezvání. Aj, kdo to klečí v tichém zadumání na modlitbách?..modlitbách?... Myšlenky v lbi se rojí. Toť Ona jest!..jest!... Paprsky v zlaté zbroji Jí ze rtů ssají rajské pousmání. Na kůň! Na kůň! je noc to, či snad bdění?..bdění?... Uháněj dále!..dále!... Pryč, ó pryč mě odnes. Mám v srdci bol, jenž není k vyslovení. Má hlava šílí..šílí... dál, jen dále směle! Nechápu pří sám bůh, že živ jsem podnespodnes, a nevím sám, dosud-li srdce v těle! 62 III.
Nejednou přál jsem si již mrtev býti! Však zdá se mi, že nenašel bych země, neb kdybys Ty k mrtvému přišla ke mně, opět bych z rakve vstal, k novému žití. A přec jen bol jest, co mé srdce cítí! kolem mě hvězdy, ale svítí temně, zde lilje k nebi pozírají němě; slavíka neslyším, jen děsné vlka vytí: Že, když ve spánku chci zapomenouti na celý svět, mně had na srdci hlodá a to, co stvořeno, zas v trosky hroutí; Žeže, když se hlava v blahý spánek chýlí, mne jedem tráví, mysl, duši bodá, až srdce v bolech vadne, schne a šílí. 63 IV.
Jen ještě jednou tak pohledni na mě, tím dlouhým pohledem, jenž ledy taví, který mi v žilách proudy krve staví, že mizí svět a v tůň se kácí země. I měsíc hasne, hvězdy planou temně, padá již v trosky každý pomník slávy, ze rtů proklíná lidstvo úsměv hravý, usíná svět a hasne život němě. V tom z Tvého oka paprsek se zrodí! Ó jak tu volno!... Ambrou vzduch naplněn, a moře příval perlami je zvlněn! Vln hradbami se loďka moje brodí – jen ještě jednou tak pohledni na mě – tak!..tak!... s bohem..bohem... s bohem..bohem... pomodli se za mě. 64
Plakal jsem –
Plakal jsem – však z horkých slzí žíznivá se láva stala, a mé srdce, choré srdce ve svém lůně pochovala. Nediv se, když na ustydlé sopce růže nevypučí, ale láva v nitru sopky dosud pálí, srdce mučí. A až překypí mé boly, prorazí ty ledy chladné, a mé srdce, choré srdce splane buď – neb na vždy svadne. 65
Již odvyknul jsem přísahám.
Již odvyknul jsem přísahám, co jsem zlý smích na rtech Tvých zočil, při Tvého zraku výčitce mi krve proud do tváře vskočil. A nevěříš-li přísahám, na ránu ňader mých pohlédni, však růžemi ji neskrývej, radš svědomím dotknuta zbledni. Ni ruky do ní nevkládej a nepokrčuj ramenoma, – chcešli tu ránu zacelit, tož zulíbej ji svýma rtoma. 66
Posvátné božské zjevení.
Posvátné božské zjevení, jenž na věky mi v mysli taneš; stkvělá ty hvězdo z východu, která na obzoru mi planeš; světice božská, kouzelná, jenž v nebi za mě oroduješ; a lidských duší krásné sny v čarovných myšlenkách svých snuješ; vesmíru věčný plameni, před nímž i úsvit slunce hasne: – jen jednou jsem tě políbil, a duše má teď touhou žasne. 67
Mé srdce stiš se.
Mé srdce stiš se! – Jako vodopád, jenž z šedých padna skal se rozstřik v nic, tak rozletí se upomínky Tvé, kterých teď chováš srdce na tisíc. Na zemi, kterou zasypali hrob ti lidé zlí, jimž slza tekla v líc, zas pažit bujný květy vyžene, mrtvoly nikdo nevzpomene víc. Toť osud hvězd, vyšlých hned (z pod večer!) – Sotva že svět uspává čírá noc, již zajdou za obzor – – Mé srdce mlč, snad brzy svadne upomínek moc! 68
Se skrání mých již věnec spad.
Se skrání mých již věnec spad, květ za květem povadnul z hlavy, má láska panichidu slaví, teď rád již budu hrob si stlát. Mých citů mocný plápol shas, v mých ňadrech pusto, noc tu čírá, poslední jiskru bolest sžírá, jasmínu květ již vichr střás. Nuž s bohem! Ve tmách celý svět – klečím tu proklet srdce mukou, poslední slzu stírám rukou a zemi líbám naposled. 69
Jak píseň jarní noci.
Jak píseň jarní noci z mých ňader zaletá ta upomínka krásná za Tebou do světa. Tvůj obraz ze sna kyne, mé choré duši vstříc, a v úsměvu Tvých rtíků i má zaplane líc. Ty svítíš jako hvězda, když svět uspává noc, a k trůnu Tvému vábí mě Tvá čarovná moc. Z Tvých očí palné blesky zapadly v duši mou, chtěl bych v modlitbě tiché Ti kleknout u nohou. 70
Já pěji písně o ní.
Vy hrdé ňader pocity, na novo probuzené, ó vlejte se co písně zvuk do duše utížené. Rozlejte se, co písně zvuk Kouzelně po vší zemi, ať žalmy, hrozby nešťastných na bledých ústech zněmí. Ne proto však, že písně ty se z mého prsu roní: Sám bůh mé líře požehnal, jáť zpíváním písně o ní. 71
V sladkém rokotání.
V sladkém rokotání tichne líra má, k srdci sen se sklání, ve snu očka Tvá. Dobré dítě moje skloň se blíže jen, zlíbám líce Tvoje láskou unešen. Něha Tvá mé zraky slzou stopila, a mé srdce tajná touha chopila. 72
Půlnoční.
Hoj stvůry pekla do kola, a v tance rychlém chvatu zatočte kolo do pola, já štědře vám dám platu. Já písničku vám zahudu, že hrůzou ztrne kosť i hnát, jen směle v kolo bez studustudu, já sám vám píseň budu hrát. A skok a křik a ve vzduchu se ochechule točí, a věčný rej a věčný chvat, pokud smrt nezakročí. To hrozné lebek drnkání úlevu srdci nese, a bílých hnátů lámání veškeré boly střese. 73 Nuž v kolo, v kolo přátelé, a v tanci taktuplném hodujme v půlnoc vesele, až sami v sobě ztrnem. Nedbejte na život a smrť, což pak ten život platí! Ve hrozných bolech klesnem v hrob a pak nás vezmou kati. Zde srdce moje za cenu, utvořte kolo třetí! Jáť bolesti své zaženu, když se mnou stvůry letí. A hodně rychle do kola až v sféry nadpozemské, smrť mužským plecím odolá, odhoďte mravy ženské. A až ve víru strašlivém své hnáty roztřesete, hodím své srdce na dračku, vy je pak roztrhněte. 74 Pekelné vaše orgie balšám do duše lejou, a hříšné duše bájné sny se v noce temno krejou. Nuž tedy pozor přátelé, zde srdce moje mějte! Hahá, jak to jde vesele,vesele. Tak! – Teď ho roztrhejte!..roztrhejte!... Ó jak ta rudá srdce krev, na hnátech vašich svítí; ó díky bratřibratři, přátelé, teď bez srdce chci žíti. 75
Shlédni ke mně se své výše.
Shlédni ke mně se své výše Hospodine, mocný pane; Tvoje oko, jako slunce mírudatnou září plane. Koho žezlo Tvé se dotkne, tomu tiše srdce bije; blažený, do jehož ňader božská milosť Tvá se lije. Ale běda, třikrát běda, tvé kdo pocítili hněvy – srdce jejich ještěr střebe, bolesť jejich bez úlevy. 76
EPICKÉ BÁSNĚ.
[77] Úryvky z cyklu Polska.
I.
Rekrutýrka.
Temná noc svou peruť svatou nad Varšavou rozprostřela; ztichnul hluk a půlnoc s věže děsným tichem zahučela. A když dozněly ty zvuky, ožila ta místa svatá; halapartny řinčí, hlučí, žoldáci rozráží vrata. [79] Do posvátných bytů polských vráží vojsko mocí meče; polské syny, starce šedé ze sna budí, z lože vleče. Polské syny, mládež čackou, které v světě rovno není, vlekou od domácích krbů do zajetí, do vězení. A když syna není v domě, vlekou otce, vlekou děda; v zástavu za vlastní děti musí s vojskem hlava šedá. Matky rvou své černé vlasy, rukama lomíce v hoři; cudná ňadra stkví se v krvi, oči v slz již tonou moři..moři... Ó kdo pojme bolesť Polky, bolesť hrdé polské ženy, když jim nejdražší jich poklad kradou lité cara feny!... 80 Ó kdo pojme bolesť matek, matek polských bohatýrů, když jim vrah oltáře kácí, když jim przní svatou víru!..víru!... Práce vojska dokonána! Den se budí v žhavém lesku, jako obraz dob budoucích hoří plamen na nebesku. 81
II.
Pod citadelou.
Nad cimbuřím Varšavské citadely se vzneslo slunce brodíc v sněhu líce; pod branami zástupy zahučely, zástupy žen, z nichž každá divá lvice. Jsouť matky těch, jež noční stráž odvlekla, jsouť sestry těch, již hrdě Polsku zovou; jak mnohá slza z očí těch již tekla, však každá z nich zas sila bolesť novou. „Ó spaste duši! Syn, můj syn!... Ó bože!“ – zavzněl teď výkřik, až to mračnem chvělo, tak krvavý, jak v hruď bys vrazil nože, tak šílený, že srdce kamenělo. „Mé dítě ztraceno!... Marie panno!..“panno!...“ štkavý teď zvolal hlas, až pláč jej zdusil; umlklo srdce bohem rozerváno, umlk i ret, když šípy bolu zkusil. 82 Však slyš!..slyš!... Jaký to žalm sem vítr zaševelí?..zaševelí?... Je klam to, sen?..sen?... Ne, ne, toť oni sami... „Bože cos Polsku!“ zní to z citadely, svatý duch míru snes se nad ženami. A jak by jedním dechem oddýchaly, pokleknou ženy spínajíce ruce: „Bože cos Polsku“Polsku,“ rtové zašeptali, a srdce matek tonou v sladké muce. V tom, když chorálem země se zachvěla, přicválá komoň s jezdcem v prostřed davu!... Ten jezdec – Konstantin! – Hněv září z čela, a hrdě, pansky vznáší pyšnou hlavu. „V pochod! Bodáky v před!“ poroučí chase. Dav pádí pryč – tam matka klesá v bolu, a „Ještě Polska nezhynula“ třase ta píseň svatá z citadely dolů. 83
III.
Do Sibiře.
Bloudím lesem, širým lesem, v srdci bolů jed se pění; bloudím polem, širým polem, ale nikde klidu není. Všude bída, všude nouze z kalných zraků děsně patří; všude hroby, všude krev jen, krev mých otců, krev mých bratří. A v té chvíli svatých hněvů klesnu zemdlen na kolena: Kdy ó Pane, bude bída tvého lidu dovršena!... 84 Ticho! – Z dálných kraje končin řinkot zvonků v sluch se vráží, věčným sněhem, nekonečným jede mladík s děsnou stráží. Jedou kolem... okov řinčí... Aj, toť nepodobno k víře! Jsi ty vrah? – Kam tě to vezou? Do Sibíře!... Do Sibíře!... 85
IV.
Miserere.
Půlnoc!... Stínem temné noci lampy svit se oknem dere; z kláštera zní svaté žalmy, mniši pějí miserere! – Dopěli. – Již lampa hasne; ale opat dosud klečí. Opodál mnichové stanou, beze slova, beze řeči. Dlouho stojí. Písně svaté každý v duchu odříkává, ale opat u oltáře dosud klečí, nepovstává. Dvéře vrzly!... Ruské stráže mnichy z kláštera vyhání, naposledy zvonek s věže zvukem žalným povyzvání. 86 A když drzá ruka kata šat opata roztrhnula, povstal kalich pozvedaje: „Ještě Polska nezhynula!“ Domluvil a šavle ruská svatou lebku rozrazila, a v té čisté krvi luza mrzkou žízeň pohasila. 87
V.
Misie.
Jako v létě! Ale místo květů krev na sněhu stkví se v slunce záři: Jedna věsť se nese světem v letu, že do Polska vtrhlo vojsko caří! Jako v létě! Ale místo klasů bodáky se svítí, ruské helmy: Po otčině zas, po dávném času hospodaří krvelačné šelmy. Jako v létě! Ale mlha šedá, jenž se plíží po pažitě z mechu, pára to, která se z mrtvol zvedá, pára z krve bohatýrských Lechů. Po dědinách vojsko hospodaří, vojsko ruské v službě hosudara; jazyk z úst a polský původ z tváří vyhladit jde služebnictvo cara. 88 Jdou tě dobíť Polsko rozsápaná! Jako tenkráte, když Tataříné vpadli litě jménem Kublaj-Chána, tak i teď – jen jméno mají jiné. Tehdáž Čech svět ze jha osvobodil, Jaroslav porazil hordy divé: Nyní jinak! Ten, jenž světy vodil, sotva sám že pod hvězdami žive. Sama stojíš na bojišti světa, Polsko svatá, sama, bez pomoci; do tvých chrámů bratr ohně metá, do tvých srdcí chladnou ocel brocí. Nuže vzhůru! Povstaň opět k seči! Orlice nech zas se v krev obléká! Kleče žehnám Polsko Tvému meči – ale duše příštích dnův se leká. 89
VI.
Bergmann v Kališi.
Již zašlo zlaté slunce!..slunce!... V temném hávu plížil se soumrak po klášterních stěnách, měsíce obraz plaval v mračen pěnách a oblak zastřel pyšnou věže hlavu. A kolkolem tak děsné ticho vládlo, že těžko dýchat, noc kdy srdce tíží, tu duše lidská v bájné sny se hříží a v srdci ožije, co za dne vadlo... Kališ je mrtev! Klášterní i brány se zavřely a marně oko bádá, co as ta stráž chce, která vstoupit žádá. Vojáci klnou, z bran zní těžké rány. 90 „Což není nikoho, kdo by ten řetěz srazil?srazil?“ zvolá té stráže pán do temné noci. Oprou se stráže, brána padá mocí a Němec Bergmann s četou v klášter vrazil. „Je doma převor?“ – Jest, však churav velmi. Nemocí sklíčen rok již lože hlídá, však dnes je nejhůř! Pane, zle je, bída! „Aj, cože bída? – Znám vás černé šelmy!“šelmy! „Za zlatoZa zlato ryzé kupujete zbraně? Aj nejsem bláhový, bych se dal šálit! zbrojíte lid, by dobře mohl pálit, národní vládě odvádíte daně?“daně? „Ó známÓ znám tu nemoc svatých Bernardínů. Skrýváte zbraň pod klášterními zděmi a teď jste nevinni, stojíte němi – – aj mor na vás a jed vašemu vínu!“ – Pro bůh ustaňte! – Mnich se slova chopil. Zločinci nejsme; boží chrám je svatý; však, kdo jej przní, ty zoveme katy! – „Ha, katy díš?“ Bodák se v hruď mu stopil. 91 „Sepněte v pouta tyto drzé mnichy a svažte pevně, v ústa klín jim dejte; a teď mi převora sem zavolejte, ať vezme odplatu za tajné hříchy!“ Stráž odkvapí!..odkvapí!... Do tiché kobky vráží, kde převor leží jako mrtvol bledý; leč srdce sluhů krejou chladné ledy: „Pojď s námi převore!“ surově káží. Chopí se starce, tělo zvedajíce... bolesti výkřik klenutím otřásá. Hodí jej na plece a zástup jásá... ženou se se schodů zas výskajíce. „Aj, pane převore, snad řekneš ty nám, kde najdem zbraní tvých bohaté sklady? Dej nám po dobrém moudré, zdravé rady, sic padneš za oběť a půjdem hledat jinam.“jinam. „NužNuž – nepovíš?!“ volá pan Bergmann v zlosti, popadnuv převora za slabé skleslé rámě. „Aj, pane převore, což nechceš hledět na mě?“ Otřásá ramenem, leč tělo bez živosti. 92 Pochodně svítí v zkamenělé líce, leč oči černé leskem nezaplanou. Vojáci v mlčení tu s pochodněmi stanou, kláštera převor již nedýše více. Jen ruka v posledním se smrtí boji zatnula v pěsť se pomstu v sobě tajíc, na ústech vášeň ryla umírajíc a v oku sklenném výraz pomsty stojí. „Aj, jeli možná?! – Převor mrtev přišel? – Teď věřím rád, že marné bylo ptaní. Však nejdu na funus; chci najít zbraní, a že zde jsou, toť z dobrých úst jsem slyšel!“slyšel! „Za mnouZa mnou!“ volá a v patách za ním chasa. Vypáčí dvéře chrámové se stráží, a do svatyně spitý zástup vráží, oplzlé písně zpívaje zajásá. Oltáře kácí! – Ve zdích kope, slídí; obrazy se stěn trhá ruka smělá; leč dosud žádná zbraň se nezastkvěla. Ostatky svatých místo šavlí vidí. 93 A zpustošiv kostela svaté hrobky, vylévá zlosť a hněv svůj na zemřelých. Hyéna dravá – pase se na tělích, tak Bergmann řádí v klenbách tiché kobky. A nikde zbraň – jen děsná vášeň vraha, jenž šílí mrzkým vztekem nad obětí: Tak Rusko vjezd svůj v polskou říši světí, pěsť vražděných po pomstě z hrobu sahá. 94
VII.
Helena.*)
Helena usnula. – Leč snem-li to, když utrápenou, rozervanou hlavu na lůžko ukládá, myšlének bouř a hejno přeludů se honí mozkem v davu. Je-li to sen, když víčka průsvitná slz hořkých proud na zřitelnice klade, a místo lesů, háje, potoka, příšerných stvůr se obraz v mysl krade. Je-li to sen, když ňadra bělostná jak mořská pěna zmítají se v bouři, a na čele, kde jindy trůnil klid, se hrozných strastí černé mračno chmouří. ——— *) Rozumí se samo sebou, že tato báseň náleží na jiné místo sbírky. 95 O takového spánku tajemství, kdo prožil je, ti nikdo nevypráví; pozvolná smrť, po kapkách jed to je, jenž v útrobách ti z krve ňader tráví; že mlád kdo usnul, zas co stařec vstal, na hlavě šediny, na čele vrásky; a onen zas v snu tom se zastřelil, by skončil hroznou tragoedii lásky....lásky... Je ticho děsné. Hodin tepot jen pozvolna měří čas, jenž v žalosť pílí; jen chvílkami zařinčí okno kdes a venku vichr v skalních slujích kvílí. Rafije hodin dávno za půlnocí, ba již ze zahrady zní kuropění!..kuropění!... Helena dosud spí – jen děsný vzdech se časem vymkne z úst a rty zapění. Sen za snem se tou hlavou potácí, i víčkama ten příval krve trhá; a ze spaní Helena vykřikne jak šílenec, jenž ze skal v proud se vrhá. 96 „Pro Krista Pána!“..Pána!“... Z lože vyskočí a jako divá na zad jizby běží... Kříž strhne se stěny, až v kusy rozletí..!rozletí...! ubývá sil..sil... již klesá... padá..padá... leží. Zimničné chvění ducha spoutalo, a v ňader trosky mráz své sněhy věší; nad horami zasvitla slunce zář, leč šílenou již nic víc nepotěší.
97
V hospodě.
I.
„Zahrajte sólo! Z kola pryč!“ Zavýsknul švihák mladý, a tanečníci kolem kol se sestavili v řady. Do větru vznes svou dívčinu a vztekle rejdil kolem, a když dohráli solovou, puklo mu srdce bolem. 98 II.
Vířila hudba, jásot, ples, hoj bouří bujná v těle krev; každičký smutek ve hrob kles: „Nuž pusť se hochu v kolo děv!“ Divokou píseň zahráli, hoch s holkou letí do kola; již po třetí... kéž přestali!..přestali!... „„Má drahá..drahá... ještě do pola!““ Dotancovali půlkolo – „„Co je ti?““ – Nic, toť mdloba jen – Nedomluvila – v náručí ji nesli mrtvou z krčmy ven. 99 III.
Cigánská chasa zahrála. „Toť jiná hoši muzika!“ – „„Hleď, i ten starý kantor náš se svou do kola utíká!““ Jen jeden cigán nezahrál, z ruky mu flétna vypadla; díval se smutně do kola: „Proč tys má růže povadla?“ Točil se v kole mladý svět; „Da capo! Za tu zlatník dám.“ Zahráli. – V kole divokém jen cigán plakal sám a sám! 100 IV.
„Hleď Jíro, jak si vyvádí, že mladý pán s ní v kole je!“ – „„Toníku mlč! Vždyť každá si zatančí ráda, zasměje.““ – „Dej pozor, Jíro, teď jde ven; – za ním se ještě ohlídla. HleďHleď, hleď! I mladý panáček si toho vším; – vstal od jídla.“ „„Toníku dost už!““ Jíra vzkřik. Jak divý letěl z krčmy ven. Dva uhly – oči svítily, měsíček vyšel z podmračen. A když se Jíra nevracel, chasníci šli do vesnice: jí našli mrtvou v zahradě a Jíru z rána v rybnice. 101
RŮZNÉ LISTY.
[103]
Mému národu.
Ó neprodlívej, nereptej, Tvůj mstitel jistě nalezne se, a na bojišti času se posvátný míru chrám povznese. Jen národ ten lze svatým zvát, kdo zbraň svou až do konce nosí, ó neprodlívej, v zápas spěj, ať meč Tvůj opět vrahy kosí. Jen národ ten lze svatým zvát, kdo korunu si muk zasloužil, Tys svatým též, neb do srdce se hluboko Ti meč pohroužil. Tys svatým též, neb na Tvou skráň trnovou korunu Ti dali, Tys svatým též, neb roucho Tvé Ti vrazi v kusy roztrhali. [105] A každý trn do sebe v sálvsál Tvé svaté krve krůpěj plnou, a každý roucha útržek je máčen krvavou Tvou vlnou. A až se opět probudí Tvé vášně rozlícené hněvy: proud krve Tvé se rozleje, však komu smrť – to nikdo neví. 106
Na Bílé Hoře.*) K osmému listopadu.
Stůj! – Či volala krev padlých? Klam to! Ticho všude. Jen oblak černý po nebi se valí, jen nebes tvář se v černý rubáš halí; je mrtvo, – děsno, – to snad bouře bude. Stůj! – Neodvracuj oka v jinou stranu. Pohlédni sem, zde velká rakev leží, a mrtvé její bdící zloba střeží – – slyš, nezvoní na Vyšehradě hranu? – – Stůj! volám po třetí, ať meč svůj nevytasím! Nehroz se kostí – dávnoť zpráchnivěly. Ó postůj zde, hlas boží tobě velí – – já krví otců žízeň ňader hasím. ——— *) Otištěno v 43. čísle „Svobody.“Svobody“. 107 Ó velký bože! jak ta rána pálí. Již dvě stě let, a krev z ní dosud kypí, ba dosud cítím jedovaté šípy, které mi srdce na dno probodaly. Nevím, mám modlit se u hrobky otců padlých, aneb snad kletbou proraziti nebe? Mám proklíti snad pídikráli tebe, či žehnati památce reků svadlých? – Mám jásati, že českou šlechtu hrdou zde pochovali v temno věčných hrobů; či kletbu provolat na jejich mdlobu, že zlomit dali českou lebku tvrdou? Mám zoufati? – – Ne, nikdy, raděj zhynu! Že u Lipan nám kalich pochovali, na Bílé Hoře z pěstí meč vyrvali, toť kletba sic – však volající k činu. Kalich a meč! Dva znaky české slávy, dva blesky jasné na obzoru světa: Vás zastřela rubášem bouře kletá, že skloniti jsme musili své hlavy. 108 Ó krvi rudá, zpráchnivělé kosti, vy hlavy šedé českých bohatýrů! Vím, že jste padli v boji pro svou víru, že podlehli jste cizou nepravostí. – Vidím na špalku ležet lebky šedé, vidím, jak lámou kolem Vaše těla, vidím, jak koule v leb Vám zafičela, vidím sirotků, matek líce bledé. VidímVidím, jak – věrni svaté otcův víře na hranici jste loučili se s Čechy; zřím slzí proudy, slyším žalné vzdechy – an Vaše jmena bijou na pranýře... A zuby skřípaje teď pojímám tu muku, jakou jste těžké hříchy svoje smyli: Odpusť Vám Bůh, čím jste se provinili, syn ku smíření dávno podal ruku. – – Ten mrak, co černá se jak klenba pekla nad temenem tvým svatá Horo Bílá, ten z útrob svých ohnivý blesk vysýlá, a blesku toho zrádná zmyj se lekla. 109 Až z mračen těch sršeti budou hromy, až Horo hruď tvou šedivou rozrazí: pak z hrobu vstanou padlí bratří drazí, a pouta bídy rozšlapou a zlomí. Však dosud nevzplanul den z mrtvýchvstání! Jak bojovník, jenž štván a honěn světem spočine umdlen po zápase kletém, nadarmo žebraje o smilování: Tak dřímá národ můj s ranami v lebce! A krahuj dravý krouží v mračen říši, a když se raněný ve spánek stiší, přilétá k němu a krev jeho chlepce. Však jedem šípu, jenž měl reka skláti, se krvelačný dravec sám otráví: – žel národe u hrobu české slávy, však přijde den, kdy slunce počne pláti! 110
Pod Karlštýnem.*)
Neplač a nelkej národe, žes chud, že v bídě jsi se zrodil, jsem pyšný na tu bídu Tvou, jsem rád, žes v krvi své se zbrodil. Tys pokřtěn k činům velikým, již vstáváš rány zaceliv, jen prapor vem a vzhůru s ním, a pevně v před – tys dosud živ. Ó neproklínej bídu svou, buď hrd, že tak Tě ošatili, slzami svými smej tu krev, kterou Tě v boji posvětili. A zatni pěsť a k nebesům pozvedni ty své oči kalné, a bůh rozkáže andělům, by půjčili ti blesky palné. ——— *) Otištěno v 1. ročníku Zlaté Prahy. 111
Mé vlasti.
Vy hrobu stíny příšerné, z nichž prázdná leb zří do světa, mě neleká ten příkrov váš, na němž chudobka vykvětá. Mně nehrozí předčasná smrť, jáť s úsměvem jí v líce zřím, jen v tvůj-li posvěcený klín své mladé srdce uložím! Však nechci marně zahynout co oběť náhod neštěstí, co kratochvilný hrdina přeromantických pověstí. Pro lásku k ženě z krve mé nedám mi krupěj jedinou! Má prsa Tvá jsou, vlasti má, a ve Tvé službě zahynou! 112 Žen láska dar je rozmaru; nejsladší v době nadšení; je plápol, jehož mocný žár Tvé srdce v popel promění. Jen ryzé zlato odolá těm plamenům, jenž v ňadra dmou. Mě hrobu příkrov neleká, chci padnout, – leč za myšlenkou. Chci do Tvé svaté zemi jen složiti tělo, vlasti má, a ve Tvůj posvěcený klín pozříť sklennýma očima. Chci býti prachem, částkou Tvou, Ty půdo krví sbrocená, na níž dvou věků proklatých klekají bídná kolena. Chci, aby z krve ňader mých se vznesla pára opojná, a kojíc duši nadchnula ta srdce v tichu odbojná; 113 Chcichci, aby v prsou otravní se zahnízdili ještěři, bych smrtí moh’ zachvátit ty, kdož bohův sudbě nevěří. Jen na Tvé půdě, vlasti má, chci klesnout čestně v tmavý hrob, jen nepatrný kouteček, bez posvěcení, bez ozdob. Až v pouhý prach stlí tělo mé, v šedý se popel promění, snad na něm Čechův genius kdys slavit bude vzkříšení! 114
Bulharskému národu.
Jsou v světě perly – okem nepoznané, a zapomenuté v života víru; jsou stopy to velikých bohatýrů, leč žel, že ve prachu jsou pošlapané. Jsou v světě perly, v roucho smutku vtkané, jen vzhledni k nim a rozezvuč svou líru, jen vzhledni k nim, jsouť hvězdy všehomíruvšehomíru, v jich pohledu ti slza z líce skane. Jsou dítka sirá v lidstev velké řadě, – jsou lilie zlomené na zahradě, – jich neštěstí tvé srdce probode; a bouře krutá na nebi se strojí – kdo tvé hluboké rány povyhojí, ó nešťastný bulharský národe! 115
Nad hrobem drahého Jindřicha Fügnera.
Duch Siva zavál!... Výkřik blaženosti, jenž k úsměvu nám pootevřel ústa, zkameněl na rtech!... Zármutek se hostí v hodovní Čechů síň... je pusta, pusta! – Stojíme nad hrobem!... Však klamají se, kdož mní, že s Jindřichem v hrob též se klade to svaté nadšení, jenž v jeho oku stkví se a v srdce všech se mimovolně krade. A byť i nebe, želíc svého hněvu, ten drahý hrob nám věčným sněhem skrylo: z těch srdcí, očí, tváří bez úsměvu jen smrť nám setře, co se v duši vrylo!..vrylo!... 116 Ten, jehož tělo černá zem teď kreje, byl apoštolem nové víry Čechů; on, když náš tábor vedli na galeje, propůjčil jemu hostinnou svou střechu. On věštcem byl nové dějinstva doby!..doby!... Nekázal sic... však odpovídal činem; on smál se šípům jedovaté zloby, zaklínaje, čím dosud mrzce hynem. Na ňadrech svých, v nichž bylo lásky k lidu tak velká míra, že jí plýtval kolem, odkájel reky, zažehnával bídu... až klesnul sám,..sám... nás zůstaviv zde s bolem. Ó věčný bože, je-li díl jen v tobě té všemoci, jíž celý vesmír tuší, proč neustáváš v nevystihlé zlobě, proč Jindřichovu nám odnímáš duši?..duši?... A je-li v tobě zla i dobra pramen, proč proti nám vždy kletba tvoje hřímá? či chceš snad vznítit ještě víc ten plamen, jenž v prachu zašlé velikosti dřímá?....dřímá?... 117 Zas s ňadry, v nichž se orkán bolů zmítá, slzíme hořce s obnaženou hlavou; zas, sotva že nad obzorem se svítá, stojíme v mlčení nad Přibyslavou. Náš otec mrtev!... Sirotky jsme zase!..zase!... K čerstvému hrobu tisícové pílí, a za dnů jarních, v lásky sladkém čase národa genius nad novým hrobem skvílí. Však duch Tvůj s námi věčně bude žíti! Ve jmenu Tvém se Prokopové vzchopí a nad hrobem Tvým panichidu vznítí, že v plamenech se české nebe stopí. 118 Obsah. Stránka Letní noc7
Lyrické básně. Ohlas33 Ta jedna slza Tvá434 Lilie39 Hvězda naděje40 Již nikde hluk a nikde kvap41 Tvá slza jako diamant42 Velkonoce43 Tys jak vodní hladina44 O lásky té, jež neklne45 Kouzlo lásky46 Sňatek48 Již dokonáno50 Ukolébavka matky51 Ukolébavka otce52 Chudobky53 Modlitba k Tobě57 Stál jsem nu břehu mořského59 Již bije půlnoc60 Sny61 Plakal jsem65 Již odvyknul jsem přísahám66 Posvátné božské zjevení67 Mé srdce stiš se68 Se skrání mých již věnec spad69 Jak píseň jarní noci70 Já pěji písně o ní71 V sladkém rokotání72 Půlnoční73 Shledni ke mně se své výše76
Epické básně. Úryvky z cyklu Polska. I. Rekrutýrka79 II. Pod citadelou82 III. Do Sibiře84 IV. Miserere86 V. Misie88 VI. Bergmann v Kališi90 VII. Helena95 V hospodě98
Různé listy. Mému národu105 Na Bílé hoře. K osmému listopadu104107 Pod Karlštýnem111 Mé vlasti112 Bulharskému národu115 Nad hrobem drahého Jindřicha Fügnera116
Kněhtiskárna B. Stýbla v Praze.
E: av; 2002 [119]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Stýblo, Bedřich
(Kněhkupectví B. Stýbla. Tisk a náklad B. Stýbla v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 120

Věnování: Karásková, Františka
(Blahorodé Paní, Paní Františce Karáskové, rozené Severové věnuje na důkaz hluboké úcty a přátelství Ervín Špindler.)