LETNÍ NOC.
[5]
Děsné se ticho rozložilo krajem,
ulehnul vichr, který lesem šuměl,
i potok sám, jenž pěkné písně uměl,
umlknul též a nebublá již hájem.
Křoviska lupenem oděna tmavě
a na pažitu steré kvítí pučí,
leč ani brouček na něm nezabzučí,
motýl nelítá z květu na květ hravě.
Stověkých dubů stinné stromořadí
nedýše větrem, stojí zkamenělé,
jej neoživí ani ptactvo smělé,
jež jindy rádo u zpěv hlásky ladí.
A po široké cestě jeho v stínu
nekráčí poutník schladiti své čelo,
tak pusto tu, tak děsno, neveselo,
jak smrť by nesla příroda v svém klínu.
[7]
Tam letohrádku běložluté stěny
vyčnívají nad keře libovonné,
a v dáli les v obláčcích páry tone,
až mizí v obzor mračnem utajený.
Je noc. – Po nebi šíře hvězdy rozesety
a mezi nimi bledá luna plave,
jen tu i tam honí se mráčky hravé,
tak jako motýl z lupenu na květy.
I ty však stanou v oblak splývajíce; –
jako by vymřel v světě život celý,
vše usnulo, – ni vítr neševelí,
a teď i oblak zastře luny líce.
A v toto ticho Jaroslav se blíží;
na žhavých ňadrech ještěr žalu hlodá
a srdce pálí, mučí, rve a bodá:
pekel to sen, v jenž Jaroslav se hříží.
Sepnuté ruce, hlavu k zemi chýle,
tak poklekne na schodech omešených,
a vzdech se vyrve z ňader utížených,
jako by stál u posledního cíle.
8
Zoufalé lásky písmo děsné
se v bledou líc čitelně vrylo,
pod černým vlasem oko skrylo
své blesky žhavé, hněvy běsné.
Klid přírody jej nevysmíří,
jen víc nebohé srdce mučí
a rozkoš, která kolem pučí,
jen více plápol v ňadrech šíří.
A kdyby duch jeho jen tušil,
že živly dovede rozkácet,
on jal by se to ticho zvrácet
a ranou světa sen by zrušil.
Těm, které bída znamenala
a neštěstí lze čísti v čele;
těm, jimž jest hrobem žití celé,
a náhrobkem stověká skála;
vám, ubohé a bídné duše,
to ticho kolem život ničí,
a na dně ňader msta se klíčí,
že srdce metá šípy z kuše.
Neb neštěstím kdo sklíčen v světěsvětě,
chce čísti je i kolem sebe,
9
chce v bouři zříti zem i nebe,
ráj v rozvalinách, na odkvětě.
Ten prchá před veselým okem,
by neptalo se po té báji,
která mu pomstou hruď napájí,
že, kdo jí syt, spasí se skokem
ze strmé skály v propasť z mechu;
neb voda zavře se nad tělem,
a ten, jenž neměl v světě celém
jedinké chvílky pooddechu,
odpočne na vždy v hrobě stana,
kde konec je velkému hoři,
kde duši necit neumoří
a neštěstí se zavře brána.
A přátelé snad pomodlí se,
a ku hrobu nás doprovodí,
několik hrud na rakev hodí,
a z chrámu hrana rozzvučí se.
Den první oku slzu zroní,
den druhý vzdechem prs se zvedne,
v den třetí paměť povybledne –
jen mžiknutí – a již je po ní.
10
A v skálu, z kterés v propasť skočil,
vyrejou jméno tvé a léta,
by hrůzou ztrnul poutník světa,
jenž spánku hledav kámen zočil;
a sotva doplazil se k tobě,
by odpočinul zde za vedra,
neskládá břemeno své z bedra
a dí: Zde samovrah spí v hrobě!
Jde dál, jak byl by uštknut hadem,
i po smrti se tebe štítí,
štěstí, žes přestal paměť míti,
meč tvůj by nečněl z pochve ladem.
Já sám, kdybych měl volit sobě,
kde ležet má mé mrtvé tělo,
volil bych les, kde neveselo,
a mrtvo, pusto, jako v hrobě.
U prostřed zpěněného moře,
na pustý ostrov mi ustelte,
a vlnám živlům bouřit velte,
toť rozkoší pro moje hoře. – –
Leč jednoť jest, s jakou si chasou
po smrti lehnem v hroby chladné,
11
tam není myšlénky již žádné
a ve všech nás se červi pasou. –
A pravda-lipravda-li, že nebe bude,
já pohrdnu tím nebem v smrti,
neb nebes pán mé srdce drtí,
a nebes bouř mi písně hude.
Se svědomím jsem žil vždy v míru,
však když i příroda mi klne,
a pablesk lásky neoslne
mé srdce shroucené v tom víru:
pak nechci žíť, pryč z toho světa,
mně láska život podkopala
a k člověčenstvu víru vzala,
tož věčně budiž kleta – kleta! – –
V těch myšlenkách ponořen němě
až dosavád Jaroslav klečí,
keř zkamenělý beze řeči,
ni vlnka nezašplychne v temně.
V tom postava se bílá mihne
tam na pavlaně letohradu
a keř zašustne v blízkém sadu;
zapísklo, jak když prutem švihne.
12
A bílý zjev se dolů shýbá,
šat bílý s jemným větrem hraje,
nad hlavou noci peruť vlaje
a klidnou zemi v spánek líbá.
„Můj Karle!“ dí. Z temného křoví
vystoupí zjev, jak přelud snu to,
a zas vše stojí nepohnuto,
jen z dálky zní sem pískot soví.
„Můj Karle!“ zašeptali rtové,
tak sladce, jak jen láska šepce,
když krásné sny se rojí v lebce,
že shrdneš vším, co světem slove.
O Marje! ozval hlas se zdola,
Ty nevíš, jaké kouzlo bájí
v tvých slovech „Karle můj“ se tají,
život i smrťsmrť, vše v jednom spola.
„Můj Karle“ díš a srdce vzkřikne,
mír duše pryč, jak štván hrou pekla,
„Můj Karle“ ústa tvoje řekla,
a štěstí mizímizí, sotva vznikne.
V tom zvuku leží meze světa;
slyším v nich výkřik blaženosti,
13
a hned zas šílenosť se hostí,
kde jindy blaho povykvětá.
V tom zvuku prosba k nejvyššímu,
kdo slyší rty, jenž se je modlí,
za cenu smrti s Tebou prodlí,
i kdyby ďábel zmrtvěl rty mu.
„MiláčkůMiláčku můj! – Ký sen to, bože,
pobouřil duši mou a zděsil,
bůh nad světem háv smutku svěsil,
a krvavé jsem zřela nože.“ –
Jdi bláhová! Což na sny věříš?
Drahoušku, já nic na sny nedám;
sen nejdražší v tvém oku hledám,
když lásky blahem slzu čeříš! –
„Ó Karle, kéž to pravda byla!
Tak teskno mi, tak ouzko v duši,
mé srdce hrozné věci tuší –
jak živa jsem to nezažila!“ –
Aj Marie, ta slova žasná
i mě již tajnou hrůzou děsí,
pojď sem mé dítě, projdeme si
jezerní břeh. Noc je tak krásná!
14
Snad naleznem na loďce Hynka,
by člůnek náš vez po jezeře;
ó Marje, nelpi na pověře,
tys nejdražší má holubinka.
„NevímNevím, co mě zde drží mocí,
tajný mi duch dí, abych nešla,
leč, že tak chceš, bych dolů sešla,
již jdu, ač bojím se té noci.“ –
Neboj se nic! Zde rámě moje
a žádná moc na celém světě
z náručí mého nevyrve tě,
tys věčně moje, moje – moje!“ –
Sestoupí se schodů. Pes zavyl.
Jaroslav pryč, ni stopy po něm,
jen Hynek převozník ví o něm,
žehná mu, že jej hlídky zbavil.
Jaroslav v Hynka plášť zahalen
do pramice si s veslem sedá,
je k nepoznání tvář ta bledá,
scuchaný vlas a zrak vyvalen.
A sklenné oči v prázdno hledí,
15
rty chvílkami se křečovitě
zatrhnou v úsměv, jako dítě
zavýsknou tito rtové bledí.
Za jezerem v skaliskách dalných
umírá chechtot Jaroslava,
a v plášť se vrývá jeho hlava,
jen jiskry srší z očí kalných.
Jde Marje s Karlem. – Lodník žasne.
Měsíc z pod mraku ohněm vzplanul;
upadla hvězda, démant skanul,
a skalil Marji oko jasné.
„Jsi ty to Hynku? Nehněvej se,
že v pozdní noc tě budit jdeme,
na loďce projeti se chceme,
kam jede – o to nestarej se.“
Zařinčí řetěz na dno padna
a začeří se voda chladná;
a vlny hravě v řady splynou,
a v hladinu tonouce hynou,
až, novým rozechvěny dechem,
16
se rozpeřestí větru spěchem.
Po každém novém vesla hnutí,
modrého brodu rozedmutí,
se loďka brocí sněžnou pěnou,
a noří v tůň se rozpeřenou.
A v taktu s veslem vln se řady
rozstřiknou prachem plným vnady,
na Mariiny vlasy zlaté,
rozpuštěné na ňadry svaté,
se v krůpějích ta rosa sveze,
zablesknouc v luny zářné něze,
a vlna s vlnou v boji hyne,
a loďka tichou nocí plyne.
A kolem noc tak nevýslovně krásná,
že hříchem jest to ticho slovem rušit,
tu zdáme se myšlenky jiných tušit,
cit slov nemá před dílem tvůrce žasna.
Nad hlavou bloudí světů miliony,
v srdci se rojí miliony citů,
dějiny lásky čteme na blankytu,
i vítr šepce sladké lásky stony.
17
V té chvíli svaté ničím jest ruch světa,
ten chvat a boj po slávověnci, zlatě;
tak tiše spí ten boží svět, tak svatě,
že po klidu a po srdci je veta.
Tu dostačí nám ze všeho, co máme,
jen jméno člověk – ostatní je plevel,
jazykem boha jest sefíru ševel,
v té chvíli brány srdce otvíráme.
A každý cit, jenž v nás kdy našel místa,
teď vzrůstá v sopku oheň metající,
a každá myšlenka pod čelem spící
se stává tělem, zbrojí, v boj se chystá.
Celému světu srdce otevřeno,
chcem, aby hvězdy štěstí naše znaly;
kdo v takové se chvíli obejali,
těm věčnou lásku bůh dal v krásné věno.
V té chvíli každá myšlenka je básní,
a kdo z těch pocitů se k činu prodrat umí,
ten štěstí básníkovu porozumí
a hrdě zvolá: Žij anebo shasni!
A každý výkřik chvíle té je zpěvem,
je hlasem srdce ústy vysloveným,
je zvukem duše mocně rozechvěným,
18
je vášně, lásky žhavým poúsměvem.
A mlčení je modlitbou tak svatou,
že nemá slov řeč lidská ani pro ni,
jen slze má, které se z oka roní,
a duši má modlitbou touto jatou.
Leč Jaroslav o noci této neví.
Před ním je propasť, v kterou hrdě patří,
a v srdci, žilách mladá krev se jatří,
že nelze pojmout velké jeho hněvy.
On nevidí, že loďka v proud se nese,
neví, že břeh již dávno zmizel v dáli,
on ví jen to, že pomsta v srdci pálí,
a že se prs mu mukou stížen třese.
I modrotmavý blankyt po vesmíru
je proň jen rouchem smutku hlubokého,
je hrobkou mu, kde dřímá láska jeho,
kde ztratil všechnu v člověčenstvo víru.
A luna, která po blankytu pluje,
je věčnou lampou v hrobce zavěšenou,
obláčky pak, které se v dálku ženou,
jsou kouřem obětným, v nějž vítr duje.
19
On umlčel ty lepší srdce zvuky
a vyslechl jen bolesť po mstě lačnou,
on, když mu červi v ňadrech hlodat začnou,
by v krvi chtěl utopit svoje muky.
Jak hrozný jest bol lásky – kdo to poví?
Tak veliký, že slovem opovrhá,
že roucho hříchu smělou rukou trhá,
a ve vraždách a zločinech si hoví.
Tak veliký, že mstě-li osud brání,
na sebe sám vražednou rukou sahá,
z beránka zrůstaje v hrozného samovraha
a nůž do srdce brocí bez reptání.
Ač svět vám klne, samovrazi z lásky,
váš cit je větší, než svět pojmout může,
a na hrob váš já vsadím bílé růže
a pomodlím se za vás bez otázky.
Vlny se bouří v zpěněném jeku,
sténají, kvílí bohyně vod,
o hrdé skály se lámou ve vzteku,
řítí se nazpět v skalený brod.
Luny se odlesk ve vlnách houpá,
20
hasne, zas zaplane z bouřících pěn,
paprsek luny se v hladině koupá,
hvězdy se uspaly v tajemný sen.
Sen takový i Marje s Karlem žijí,
na ňadrech přírody rozkoše lásky vpíjí,
že pohledem, jenž do duše se topí,
tajemná touha je bezděčně chopí;
kdy cenou lásky prokletí by bylo,
a v rozloučení vše, – co srdce snilo:
kdyby zde peklo hrozilo jim mukou,
že chtí jít spolu světem ruku v rukou,
a tam zas ráj jim vnadou nebes kynul,
a v ráji tom se jejich život řinul:
jich láska by nebem pohrdla směle,
a na smrt šla s důvěrou v spasitele.
Ó lásky té, jenž mlčky trpí ráda
a muk i obětí u boha žádá,
by mohla zjevit cenu svou před světem
a vypučet neznámým novým květem.
21
Procitnul Karel z čarovného snění
a za sen dík vyslovil v políbení.
Tak svatý mír dušemi obou dýše,
že duch se vznáší v nadpozemské říše,
že tichnou vlny větrem rozpoutané
a slza blaženosti s oka skane.
V té chvíli svaté nejvyššího štěstí
celý nám svět jen blaho lásky věstí.
Oživnou kvítka rosou pokropená,
postříbří břeh vod skalních sněžná pěna,
a vítr líbá ratolesti svěží,
jenž ptáčat hnízda ve svém lůně střeží;
a na blankytu hvězdy září novou
zahoří zas – a tiše v západ plovou.
Tu slova rtů se v polibení tlumí,
o líbánkách i vítr písně šumí,
že krůpěj rosy, kterou z pestrých květů
setřásá v mech, osladne medem retů,
a sosna stará, nad propasť se pnoucí,
povídá báj o lásce o horoucí,
že bohové na zem se vrací s nebe
a v lidská srdce kouzlí sami sebe.
22
„Ó Marie, necítil jsem, že dosud
spoutána nejsi se – mnou slibem svatým,
dnes však mě tíží tento krutý osud,
když čtu ti v duši zrakem bolně vzňatým.
Tajemství tvého přeludy mě děsí,
ač jsem se odřekl otázek, ptaní,
přec v ňadrech se k milosti bázeň měsí,
strach duši mé stopiť se v rozkoš brání.
O Marie! Viď, dnes pod nebes krovem,
v tu chvíli svatou světa zanícení,
kde zrak je řečí, polibení slovem,
kde dvojí duše v jedinou se mění:
ó Marie, dnes netaj v srdci déle
tajemství svého, upokoj mou duši,
jáť denně čtu je na tvém drahém čele,
a denně zas mě ze sna lásky ruší.
Otevři knihu života přede mnou,
ať vím, proč dosud nesmíš mou se zváti;
je-li to žal, nuž tak jej sdílej sse mnou,
je-li to rozkoš, nauč mě ji znáti!“
„„Nežádej Karle, pro boha tě prosím,
zvěděti to, co skrývám v ňader hloubi;
ve jménu slz, kterými líce rosím,
23
ve jménu lásky, jenž nám srdce snoubí.
Neodhal roušku žalné minulosti,
spokoj se s tím, že v srdci nosím tebe;
doufej, že mrak, jenž v duši mé se hostí,
na dlouho naše nezakalí nebe.““
„Svatým sic klidem dýchají tvá slova,
leč mému srdci jsou toliko slovem,
a žaly dávné probouzí se znova,
a duše zmírá v zármutku zas novém.
Věř Marie, ty černé v ňadrech stíny
nesetřeš ničím, červ vždy dále hlodá,
a jako hřích, jenž nové rodí viny,
i on vždy více v choré srdce bodá.
A je-li hrozné tajemství snad tvoje,
ó sděl mi je, bych krví svou tě spasil,
a je-li krásné, vnes je v srdce moje,
bych jemu ku cti bílou růži zasil.
A propastí-li je, která nás dělí,
až na pokraj ji slzami zatopím,
a je-li hradbou, jako Alp snad celý,
já prorazím ji až na veskrz kopím.
Jen mluv, ó mluv! Tvé mlčení je jedem!
Kdybys i zločin líčila mi slovy,
24
nenajdeš písma hrůzy v líci bledém,
jeť posvěceno, co tvá ústa poví!“ –
„„Nuž, Karle, buď si! Posil Bůh tě s nebe,
miláčku můj, bys vyslechl mou vinu:
jať bídně, z lásky však zradila tebe,
a sama již se hrozím svého činu.
Můj slib, že za muže tě pojmupojmu, lží je,
pouhou jen lží, však z lásky vyslovenou,
kéž bůh mě bídnou z toho hříchu smyje,
miláčku, Karle slyš: já jsem již ženou!““
A Karel mlčí, úžas zmrtvěl rty mu,
je mlčení to, v něž se hrůza halí;
krev staví běh svůj, tělo cítí zimu,
a oko vražené se maně slzou kalí.
Je mlčení to, jakým zločin smělý
odívá se, když strne sám nad sebou,
když myšlenka o vraždě, mstě se vtělí
ve hrozný čin a city srdce střebou.
Je mlčení to, v jehož děsné chvíli
prožívá člověk místo vteřin léta,
kde útrpnosti nezná, cit nesdílí,
25
a kletbu volá pokolením světa.
A Karel probrav se z těch mrákot snů a stínů
volá teď hlasem, jenž se vráží v nebe:
Nuž tedy kletbu volám na tvou vinu,
buď proklata a pomsta stihni tebe!
Vlastní tvůj stín nech štve tě po vší zemi –
křoviska šelesť buď ti zvukem pekla, –
tvé rty nech ztuhnou jako led a zněmí,
propadniž zem se, kde tvá noha klekla.
Sen ďábelský ti spánek zapuď s očí,
světem se ber bez oddechu a stání,
a růže uschni, kterou zrak tvůj zočí,
nech zuří větrové tvým dechem štváni.
A budeš-li kdy líbat svého chotě,
shltiž tě plamen jícnu žhavých pekel,
žij bídně, chudě, o hladu a psotě,
až z hrobu zavzní hrozné „Mene Tekel?“„Mene Tekel“?
Rukama zastřel tvář, slz proud mu vyhrk z očí,
on pláče, jako dítě usedavě,
a loďka tiše k víru již se točí,
jak myšlenka, jenž dozrává již v hlavě.
26
Vln příval dme se výš a výš,
lesk hvězd se stápí níž a níž,
a když dech větru zavěje,
tu hladina se zachvěje.
Měsíce pablesk zahoří
a v tůň se opět ponoří.
A vlna s vlnou v zápase
se vyšvihne a zatřase;
než lodník zví o nehodě,
zmizí mu veslo ve brodě,
a loďka pluje dál a dál,
jen vichr vyje z děsných skal;
a než se lodník naděje,
již druhé veslo v proudě je;
a loďku žene vody moc
a kolem tichá, svatá noc.
A Marie tu stojí bez pohnutí,
kalným jen zrakem před sebe pozírá;
kdo zná ten bol, jenž srdce její svírá,
že štěstím zove smrť a zahynutí?
Jen ten, kdo prožil hrozné duše žaly,
27
kde celý život přehlížíme okem,
kde oživne, co přede dávným rokem
jsme v hloubi ňader s pláčem pochovali.
Kde opět v pamět vše se maně vrací,
co ve světě jsme krví zaplatili,
a hrstka dnův, které nám ještě zbyly,
ty hrdé plány života nám kácí.
Kde v pohledu na to, co duše chtěla,
a to, co v skutku učiněno tělem,
se v ňadrech budí divoký hněv šelem,
že jsme jen prach, jen slabá, bídná těla.
Ó chvíle ďábelské, kde srdce tejně
života niť se skoumat odvažuje,
kde nové plány všehomíru snuje,
ač ví, že živ jim bude beznadějně.
Myšlénky pekla, bláznů fantasie,
kde člověk směle v kolo času sahá,
a k vraždě krvavé i meč napřahá,
když neštěstí na brány srdce bije.
Vy chvíle děsných dumek, citů žalných,
vás všechny jímá hlava Mariina,
vás vyvolala velká jejich vina,
a vás teď čtu z těch velkých očí kalných.
28
Utichlo vše, jak stvůry na obraze; –
v tom jiskra pekel v zrak Mariin šlehne,
a tělo její nad vodou se přehne,
jen ještě chvíli – skok – a bude blaze.
„Stůj! Blesky boží!“ lodník vzkřikne, skočí,
nazpátek strhne Mariino tělo:
„Neznáš mě Marje? – Aj, toť převeselo,
nuž tedy viz a sem pohledni v oči!“
Plášť Hynka sletí v příval vody chladné,
měsíce zář se v líce jeho smykne:
„Pro Krista! – Tys to? Jaroslave!“ vzkřikne,
a bez sebe mu v náruč Marje padne.
Vln proud se vzedme, vír se šíří, hučí;
„Ve jménu lásky!“ – loď do vln se kácí,
a z prohlubně jen ozvěna se vrací,
pohřební píseň v skalní sluji skučí.
29