PAMÁTCE SVATOPLUKA ČECHA.
(Družstvu pro postavení pomníku Čechova v
Náchodě.)
(1910.)
Ten pomník, drahý, nejvzácnější věru,
jejž dílem Svým Tys postavil si sám
138
a který v pochyb tisícerých šeru
vždy jako maják svítit bude nám.
Snad v bouři žití pokolení příští
již zapomene, Tvůj kde, Mistře, rov;
než dílo Tvoje
vše přečká boje,
ni blesku zloba jeho neroztříští,
to tvrdý mramor přetrvá i kov!
Však vedle oné, jež se v duši skrývá,
a o niž bouře rozbije se vzdor,
stůj jiná ještě, byť i pomíjivá,
Tvá mohyla, jež těšila by zor,
jež příštím věkům ukazovala by
tvář Tvoji milou, drahou, věšteckou,
jež slovy Tvými
by plamennými
nám hlásala, že nesmíme být raby
těch, kteří rvou nám zemi oteckou.
Ty, drahý Mistře, po svůj život celý
jsi nadšeným byl pěvcem svobody
a spravedlnosti i k nepříteli,
chtěl’s rovnost mezi všemi národy;
a proto chceme tuto na pomezí
Tvůj vztyčit pomník, cizincům by hned,
jak na ně vkročí,
tu padl v oči
ten zákon, který nám už v krvi vězí:
že národům všem stejně patří svět!
Už zříme v duchu, Tvojí před mohylou
jak v úctě zbožné stane chodec pak,
i stařec obnaží svou hlavu bílou
a vděčně k Tobě zdvihne vlhký zrak;
a přijde-li kdo s úsměškem v to místo
či s pohrdáním k pohoršení všech,
ten z našich není! –
139
a v okamžení
buď z řady přátel vymazán! Toť jisto:
kdo Čecha nectí, není dobrý Čech!