VZPOURA.
Jak stalo se to, nesnadno je říci,
však stalo se: v tom klidném jindy státě,
kde svorně žili páni, služebníci,
ať chodil v hadrech ten a jiný v zlatě,
kde svorně všecky pracovaly ruce, –
své hlavy pozdvihla saň revoluce.
Tak náhle přišlo to, tak z nenadání,
víc bouře z jara nepřekvapí ani.
A stala se věc neslýchaná dosud,
že první k revoltě dal heslo – král!
„Mám toho dost! Hrom v ten ať bije osud!
Ten tyran chce, bych zadarmo mu hrál!
Však teď je konec! U své šedé brady
já přisahám, že naposledy tady
jsem účastnil se zdarma komedie;
dřív nehnu rukou, dokud chlap ten gáže
mně nevyplatí!“
„ „Vivat král! Ať žije!“ “
svým sopránem teď zavřískalo páže.
„ „Že hlasové nás všech tu byli marní,
již naléhali na našeho správce,
teď nuceni jsme přikročiti k stávce;
jsem s Jeho Veličenstvem solidární!“ „
„I já s tím souhlasím, co dělo páže,“
teď princezna se ozvala kdes v šeru;
„zda královskou lze mysliti si dceru,
jež neměla by ani apanáže?
Ach, za takové panstvo vroucí díky!
Kde nabrati se drahých toalet,
těch broží, náušnic a různých tret,
když nedostanu ani na špendlíky?
Jen všimněte si toalety této!
Ty hadry nosím teď už třetí léto;
však vypadají, jak by komínem
je protáhl. Ne, dále nepečem!“
173
A nálada ta brzy hercům všem
se sdělila. Touž v dívčím nevinném
jest odhodlanost zříti obličeji,
jak v satanově tváři plné zloby,
táž vášeň všem se vlila do útroby.
Strýc Škrhola se stále hrozivěji
kol oháněl svou pádnou „břinkocetlí“,
zle rytíř břinkal ostruhami svými,
i Kašpárek, jenž jindy znal jen šprýmy,
pln hněvu dupal, skákal, že až pletly
se kratičké mu nohy. Hrozná vřava! –
Vtom ten, jenž všech těch hrozeb terčem byl,
se pohnul prudce a – se probudil.
Ach, kterak těžká byla jeho hlava!
Teď oči promnul si a vzpomínal.
Šlo ztěžka to, však ponenáhlu přeci
mu svítalo, až došel k jádru věci:
Ta naděj, kterou dávno upínal
k produkci svého původního díla,
ho nezklamala: nabitý měl sál;
tož po divadle pak si „toho“ dal,
že nestačila na to jeho síla
a v boji padl – mezi kulisami – – –
Sem domyslil; než ještě strach měl jen,
by nevyplnil se mu jeho sen.
Když viděl však, jak pánové a dámy
tu zcela klidně vedle sebe visí
a stejně ztrnulé jsou jejich rysy,
šel zvolna k nim a hladě jejich líce,
ať byl to čert či svůdná krasavice,
děl dobrácky: „Já mám vás všecky rád,
a zapomenu-li se někdy snad,
mně odpustíte, znám váš dobrý cit;
vždyť za vás za všecky já musím pít!“
174