KAŠPÁRKOVY PÍSNIČKY.
I.
Dnes je mi do zpěvu – juché! –
třeba že hrdlo mám suché;
kdybych je zavlažil,
teprv bych ze všech sil
zazpíval, vykřikl „juché!“,
že by to zmátlo i hluché.
Ichuchu! Pohleďte, děti,
čapka jak do výše letí!
Takovou radost mám,
vzduchem že udělám
kozelec na povel třetí;
nuž, tedy čítejte, děti!
V oku zřím otázku tobě,
proč že tak ruce mé obě
šermují ve vzduchu;
radost mám, ichuchu,
naši že v rozhodné době
ve vlasech neleží sobě.
II.
Kačenko má drahá,
plná nůše blaha
182
z očí Tvých se dívá na mne;
srdce pro Tě bije,
i když to mnou šije,
žerty mé jsou často klamné.
Skáču večer celý,
principál jak velí;
až se děti dusí smíchem,
po hře však se zhusta
roztřesou mně ústa,
pláč můj slýchat nočním tichem.
Proč že, moji milí,
ret můj často kvílí,
k ňadrům proč má klesá hlava?
Kdosi zprávu šíří,
mladém po rytíři
Kačenka že pošilhává.
III.
Už je tomu tak,
jak to lidé povídali,
už je tomu tak:
Kačenka je nevěrnice,
po rytíři víc a více
otáčí svůj zrak.
Ale dobře tak,
jsem-li já jí pán jen malý,
dobře na ni tak!
Rytíři se láska její
za nedlouho jistě přejí,
pak jí vytře zrak.
IV.
Mám snad na zvýšení gáže
čekat řadu let?
183
Nejsem přece bez kuráže,
ožením se hned!
Ženitby se mnozí bojí.
Čeho se však bát?
Stačí, nevěstu jen svoji
ženich má-li rád.
Jaká mojí milé láska,
z toho viděti,
že mně někdy v zádech praská
v jejím objetí.
Výbava? Ta starostí mně
málo nadělá;
kulisa nám proti zimě
stačí docela.
K disposici své ač máme
celé divadlo,
ložnici si uděláme
z koše na prádlo.