„O zdroj chci já hrázi míti,
Řetěz se k ní přiková:
Zdrojem kdo chce zdraví píti,
Pánu hory peníz dá.“
Hory Růžové pán v zlatém hradu
Ke svým sluhům takto hovoří;
A ti věrní na zlou pána radu
Sluhové se nízko pokoří.
Léčný pramen líbě z hory plyne,
Kolem nemocemi spiatý lid;
A ten rozkaz jako had se vine,
Ku pramenu blíže nedá jít.
Chlapi železo již kovou živé,
Mocné hráze kladou sebe výš;
A lid trne – vzdychy žalostivé –
Ke zdroji mu nelze jíti blíž.
„Pane, hráze udělána,
Jak tvá chtěla vůle mít;
No tvá mysl oklamána –
Pramen z hory přestal jít!“
„Zrádný sluho! střelou klesni –
To má vůle nechce mít!
Duše tvá leť v hrůzy lesní,
Přestal-li mi pramen jít!“
A již nehrá zdroje šum blahého –
Na slunci se perly nelesknou;
Níže nachyl k zemi ucha svého –
Pod zemí ty vody teskně jdou.
„Hloubě zemi vyhazujte,
Rychle spějte za zdrojem!
Spěšně, sluhy, vyvažujte –
Pramen kryjeť skoupá zem!“
Sluha váží, vylamuje skály –
Ku dolu se kloní zpytný zrak;
A šum zdroje slyšet opět v dáli,
A to oko černý kryje mrak.
„Pane, jižtě hloubě valná,
Aniž kámen hlasu dá;
Oči kryje noc tam kalná,
A zdroj dále ustoupá.“
Nářek se kol hory smutný vlaje,
Slyšíť chorý slova strašlivá;
Zvukem žalným horní hučí háje,
S nimi lká ta duše citlivá.
„Hloubě, sluhy, dále ryjte!“
„Nelze, dej nám světa půl!“
„Nuže, tedy mě tam svijte,
Spusťte na černý mě důl!“
Z výše dravec letí do tmy lesů,
Dychtí schvátit kořist v drápů moc;
Hory Růžové pán v lítém běsu
Spuštěn na důl v černou noc.
„Pramen, pramen!“ Lid tu v plesu hlásá,
Pramen pojevil se z jiných stran;
Plesem zvučí háj, a zem se třásá
A v důl sype – a tam pohřben pán!