Na smrt mé drahé Matky.
(v Nám. v srp. 1820.)
Tecte z očí volných, slze hořké, tecte i hojně!
Matku želím dobrou; ji smrti rámě jalo
Ach nenadále, a trn bolný v mé zatknulo srdce.
Plačte ji outrpní! hodna-tě oželení.
Dobrota ji prostá a vlídnost šlechtily vábně,
Pilna povinností končila pouť života.
Strasti mnohé uvalil na ni osud; i mužně je nesla:
Teď je prázdna želů, navždy je uzdravena.
Upřímnou láskou vždy mě šetřila, v smutku, v radosti;
Na všem postavení mém brala věrně podíl.
Věčně ach odstraněná je nyní mé lásce učinné,učinné
Ukrutným osudem; službu jenom vykonat
Poslední, nebyloť mi dopřáno pro dálku potřebnou;
Stydnoucí celovat v odchodu usta její
Na věčnost, věrnou poslední touhu poslechnout.
Hasnoucí oči vděk jí mile zatlačiti;
Ach nedopřáno, drahé ostatky zasejpati prstí,
By hrob se zvejšil mou i také ochotou.
Teď nás hradba dělí věčná a nerozkotatelná;
Nač vzdorování mé? kleslaby síla slabá.
Nastáváť všem nám putovat tou ze světa bránou;
Spíš neb později nás smrt vyvolí za kořist.
Schránko milá!milá ducha výtečnéhovýtečného! tichounce spočívej.
Oslavená! k nebesům jenž tebe nesla peruť
Anjela, vzezři na nás věrné, kvílíme tě Matko!
Odňata žes ňádrům vzdýchajecím po tobě.
6