Dívky! jenž jste lítostné,
Dobré srdce máte;
Osud lásky žalostné
Potud málo znáte:
Slyšte, co chci zpívati,
Mohlybyste pykati,
Když se lásce vzdáte.
Tam, kde blíže Lipnice
Pustý Vorlík*) stojí,
Bydlela kdys děvčice,
Již ji nebe kojí;
Rodu byla sprostého,
Vzhledu ale sličného,
Co nás láskou pojí.
Miloslav, pán na hradě
V mládeneckém stavu,
Zře ji jednou na sadě,
Má jí plnou hlavu;
Bez ní nemá pokoje,
Pro ni by táh’ do boje,
Do krutého davu.
Byltě v prvním rozkvětu,
Plný ještě síly,
Nemoh’ lásky předmětu
Odporovat chvíli;
Jí jen drze slibuje,
Že jí věrně miluje;
Že je Zeman, ví-li?
Krásná jako růžinka
Májového času
Byla tato děvčinka,
Všecku vábíc chasu.
Jako anjel hezounká,
V tváři co sníh bělounká,
Příjemného hlasu.
Podlé velké studnice
Zhlíd’ ji z jara státi,
Spíšiv k milé děvčičce,
Počal se ji ptáti:
„Děvče! božské, milené,
Čáko duše ztrápené,
Chtěla-bys mně přáti?“
Oči studem sklopila,
Rděly se jí tváře;
Tím se mu víc líbila
Jako zorní záře,
Čím víc ona zbraňuje,
Tím víc k lásce zbuzuje,
K sobě vábí lháře.
Takéť ona cítila
Křehkého jsouc těla,
Že ji mocně ranila
Amorova střela,
Ráda v žasném objetí
Milosti se posvětí,
Když jen milka měla.
Bleskem slávy šálena,
Jenž jí mozkem vrtí,
Holka k světu zrozená
Neviny květ smrtí.
Tone v moři blahosti,
Neví, že tím v rychlosti
Poupě štěstí drtí.
Často příliš doufáme,
Nepomníce na to,
Že jen v letu lapáme
Bublinkové zlato;
Dříve než se nadějem,
V žalostnost se podějem,
Nestojí to za to. –
Zazněl hlahol pověsti
Vůkol, v šíři, v dáli:
Kdoby se chtěl vynesti
Na peruti chvály;
Aby mužně bojoval,
Nepříteli vzdoroval,
Jenž se rouhal králi.
Vznikne v mladém rekovi
Nezkušená touha,
Chce se rovnat Žižkovi:
Tak ať řeknu zpouha;
Chce se rychle vynesti
Na peruti pověsti,
Což se stává zdlouha.
Otec hořem běduje,
Matka slzy cedí,
Lidka hlavu skloňuje,
K nebi prosíc hledí:
Ani hrozné prosení
Jeho mysl nemění,
Na koni již sedí.
„S Bohem, otče! matinko!
Dobře se tu mějte;
S Bohem, krásná děvčinko!
Rukou svých mi dejte;
Ač se od vás oddělím,
A to často oželím,
Předce mi vždy přejte!“ –
I jest války skončení:
Rozchází se pluky;
Přátelé v navrácení
Sobě tisknou ruky;
Mladý zeman z Vorlíka,
Škoda toho mladíka!
Míjí bojné hluky.
Jak ta smutná novina
V Českou zemi přejde,
Jak ji slyší děvčina,
Žel se s želem sejde;
Všecka hyne v lítosti,
Cedí proudy milosti,
Že jí milý nejde.
Dvakrát když se změnily
Na měsíci loky,
Tu se Lidce šířily
Poznenáhla boky;
Že se jaksi změnila,
Velmi dobře cítila
Chybné lásky kroky.
Studem celá zmámená,
Neví, co má činit;
Před každým se červená,
Mní, že chce ji vinit;
Jak jen může, ukrývá,
V životě co spočívá,
Jenž se počal plnit.
Čas se chýlí k porodu,
Lidka mdloby cítí,
Jde, vyzná tu příhodu,
Jíž se velmi zlítí,
Vzácné Paní na hradě;
Právě byla v zahradě,
Trhajíc si kvítí.
„Jak syn Váš tu přebýval,
Neměl bez mne stání;
Za mnou všudy chodíval,
Chtě mne k milování,
Že jsem se mu líbila;
A já k tomu svolila,
Nejsouc zlého zdání.
My se spolu vodili,
On mne pořád hladil,
V místa tajná chodili,
Kde mi všecko sladil;
On mě k sobě přivinul;
Můj duch se v tom pominul,
K čemu Pan syn radil.
Od té doby proměna
Jakás na mně roste –“
„Totě lásky odměna,
Děvče! jaks ty prosté!“
Řekla Paní v náhlosti,
Zanechala v rychlosti
Odporného hostě.
Lidka padla, omdlela,
V trávu hustou klesla,
V žalostnost se poděla,
Jenž ji k hrobu nesla;
V tom, že dítko zrodila,
Ani ještě nečila
Přírodnosti hesla.
Srdce trne ouzkostí,
Paní k sobě nedá,
Darmo dcera nuznosti
Outočiště hledá;
Otec syna proklíná,
Matka třeštit počíná,
Zoufá dívka bledá.
Běhá semtam ztrápená,
Kam se oči točí,
Kleje dívka zmařená,
Kam koli jen kročí;
K strašné přijde hlubině –
Tulíc k ňádrům nevině
Hu! tu do ní skočí.