ZVĚSTOVÁNÍ
Jsi oslněna! Dští svou skvoucí slávu
proud světla mystického na Tvou hlavu
a za královský purpur Tebe halí.
Zrak toužný tisícerých zří sem davů,
těch, již se noří z minulosti dáli,
i těch; již země ještě nepoznali,
Královno míru!
Viz spiaté ruce, viz ten smutek zraku,
pláč slyšíš? který bije do oblaků
let tisíc tak jak na zamčenou bránu;
vše zkrušeno v prach, co má lidství v znaku,
své srdce nesou otevřenou ránu;
let tisíc jdou tak nocí k svému ránu,
Královno míru!
Teď jitřenkou jsi v tmu jich zazářila;
je přitahuje naděje v Tě síla,
Jsi předzvěstí jim sladké zoře denní;
viz šílenství slast, jež je opojila,
jak věčnost tíží je to okamžení,
co váhá na rtu, jest jich vykoupení,
Královno míru!
45
„Nuž, staň se!“ anděl padá na kolena,
vzkřik rozkoše jde bez zvuku a jména,
a nocí jak by v červáncích se dnělo;
vše ztichlo, co se rouhalo, co sténá,
jak křídlo míru by se rozprostřelo;
Tys děla, Slovo učiněno tělo,
Královno míru!
– – – – – – – – – – – – –
Jak tehdy, zříš dnes v záři věčné slávy,
jež z mlh se noří k Tobě, davy,
jak zvedají se ze krvavých polí,
zrak jejich sklenný civí vyčítavý,
jenž srdce mečem proniká, v hloub bolí,
jak Tvé kdys pod křížem, dnes zhojeno-li,
Královno míru!
A jiné davy rostou k trůnu Tvému,
žen tlumy, jež se chýlí k rouchu lemu;
viz oči, z nichž jen úzkost nocí svítí,
jež probděly, když zoufalství se svému
jen vzdechem k Tobě bránily, krev nítí
rty rozpuklé jak srdce, jež chce mříti,
Královno míru!
Hle, děcka v košilkách, jak s lože vstala,
jež bída s bolestí jim tvrdě stlala,
se tulí k Tvému přesladkému klínu;
jich slzami by zdrobila se skála,
však srdce nepoznala ještě vinu;
proč výsluním ne, proč jdou v stínu?
Královno míru!
46
Ó zvěstuj po druhé nám vykoupení!
Tvým slovem ztichne války burácení,
Tvým slovem hned se duha smíru vzklene,
Tvé slovo zázrakem v ráj zemi změní.
Zem čeká, království Tvé rozvrácené,
je vyslov už, to slovo drahocenné,
Královno míru!
47